Ačkoli žijeme v době aktivní a uspěchané, stojí za to se občas zastavit a pohlédnout do minulosti. Kde jinde totiž můžeme hledat poučení pro budoucnost? Tato jednoduchá pravda vás napadne, když vezmete do ruky graficky dnes až nezvykle sličně vypravenou knížku z Evropského literárního klubu, která nese hned několik titulů. Nejpřesněji obsah knihy vystihuje dvojice podtitulů Gracián kontra Komenský a Komenský kontra Gracián. Právě o tuto dvojici myslitelů 17. století totiž jde. Kniha je tištěna zrcadlově. Z jedné strany najdete Komenského soubor naučení a parol Pansofie prodromus aneb O pravé a plné moudrosti, z opačné strany je vytištěna Graciánova sbírka Příruční orákulum aneb Umění moudrosti.

Myšlenkový střet dvou současníků, španělského jezuity Baltazara Graciána a českého biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského je mozaikou zdánlivě protikladných, ale při bližším pohledu ústrojně se doplňujících názorů na člověka, jeho postavení, osudy a chování ve společnosti. To je první a zdaleka ne poslední důvod, proč si knížkou nečekaně aktuální moudrosti zalistovat. Jak píše editor svazku, literární historik Hugo Schreiber, „dílo je určeno všem, kdo mají zájem o pochopení sebe sama“.

Je na místě říci něco o autorech. Jezuita Baltazar Gracián působil jako rektor kollegia v Taragone, byl zastánce pragmatické politiky a nad morálku nadřazoval logický kalkul. Jeho Příruční orákulum světské chytrosti se stalo nejvyhledávanějším souborem životních maxim. Svazek obsahoval 300 rad určených mladým mužům. Autor v něm shrnul návody, jak uspět ve světské kariéře, jak proplouvat mezi politickými zájmy, jak správně mluvit a jak účinně jednat. Žáky učil etiketě, obezřetnosti a moudrosti, ale ve skutečnosti se zabýval technikou moci. Jeho příručka nechyběla v žádné knihovně, nalezla si cestu na panovnické dvory i mezi církevní preláty. Česky však orákulum vyšlo až v předvečer první světové války, v roce 1913.

Mluvíme-li o 17. století, kdy oba myslitelé žili a působili, je nutné připomenout, že jde o dobu velmi vzrušenou. Probíhal mocenský zápas o rekatolizaci Evropy, v němž byla Praha jedním z politických center. Po porážce stavovského povstání byl zrušen Rudolfův majestát, popraveno 27 vůdců povstání a zakázáno přijímat pod obojí. Stát se řídil zásadou: čí je země, toho je i náboženství. Oporu nové ideologie představoval jezuitský řád, který za nepřátele považoval protestantské církve. Členem mocné duchovní organizace byl i Baltazar Gracián. Jeho vrstevníkem, ale zároveň i ideovým protivníkem byl Jan Amos Komenský, poslední bratrský biskup a mluvčí české protikatolické emigrace. Poznal hrůzy třicetileté války, krizi víry i utrpení exilu. Jeho myšlení, opírající se o osobní prožitek „boží přítomnosti“, bylo konzervativní. Na rozdíl od jiných myslitelů však pochopil, že ke zlepšení lidské společnosti vede jedině systematická celoživotní výchova a vzdělávání.

Kniha Komenský kontra Gracián – Gracián kontra Komenský přináší výběr dvou set nejzajímavějších sentencí převzatých z Graciánova Orákula a stejný počet myšlenek z rozsáhlého vědeckého a literárního díla Komenského. Srovnání dvou význačných představitelů barokní vzdělanosti je poučné. Komenský hledal východisko z krize lidské existence v náboženském vzplanutí, v mystické hlubině srdce. Gracián, nemilosrdný pozorovatel lidské komedie, zpovědník a racionalista naproti tomu zdůrazňoval sílu rozumu. Máme tu možnost nahlédnout do střetu dvou vrcholných kultur 17. století: španělské dvorní morálky a české protestantské náboženské zkušenosti, ale nejen to. Na výrocích dvou tak odlišně uvažujících myslitelů si můžeme dobře uvědomit, jak málo se vlastně za ta staletí změnilo v lidské mentalitě. Mnohé věty z Graciána jako by opsaly všechny ty současné příručky efektivního jednání a návody učící správnému chování mezi lidmi. Naproti tomu nad Komenským si častokrát uvědomíme, jak věčné a v podstatě neměnné jsou základní etické pravdy a hodnoty. Výstižně lze říci, že se tu před očima čtenáře odehrává spor srdce a rozumu.

Ačkoli je zřejmé, že Komenský jako kněz a moralista dával velký akcent na rozhodování srdcem, citem a vírou, nikterak to neznamená, že podceňoval roli rozumu, Naopak v uvažování o něm je až nečekaně praktický. Zároveň pro něj platí, že být moralistou neznamená být naivním pozorovatelem, neschopným rozlišit životní situace a podle této orientace zvolit racionální metody chování a jednání. Chvílemi jako by Komenský překračoval pomyslnou čáru dělící kněze od politika: tak jsou jeho rady praktické a dodneška aktuální.

Od moralisty Komenského je náhle nečekaně blízko k racionalistovi Graciánovi. Ten hned v úvodu svého Příručního orákula konstatuje: „Vše dnes dosáhlo již svého vrcholu, nejvyššího však, umění se uplatnit. Dnes musí jediný učenec vědět více, nežli za starých dob všech sedm: a více jest také třeba, abychom byli hotovi s jedním člověkem, nežli v dřívějších s celým národem.“ Tím Gracián velmi jasně definoval hranice i ambice svého dílka. Proč vlastně ale přikročil k jeho sepsání? Odpověď můžeme najít v jeho další větě: „Srdce a hlava: oba póly našich schopností: jedno bez druhého poloviční štěstí. Rozum nedostačuje, třeba jest i dobrého ducha. Neštěstím hlupáka jest, pokud si zvolí nevhodné povolání, úřad, zemi a špatné obcování.“

(Psáno pro Česká média)