Za minulého režimu psali čeští a slovenští autoři špionážní romány pod heslem „náš hrdinný rozvědčík bojuje proti imperialistickým špionům“. Byly nejen poplatné ideologii, ale i velice ploché. V podstatě představovaly kostry špionážních operací, které měly daleko ke skutečnosti, spíše konstruovaly to, co by si šéfové tajných služeb komunistického bloku ve svých snech přáli. Komunističtí rozvědčíci byli fikaní a na rozdíl od západních protivníků nepoužívali podrazy, násilí, vraždy a sex. Literárně nestály tyhle knihy za nic. Chyběl v nich nejen život, ale také podrobnější výklad některých pracovních technik – o nich se nepsalo proto, že byly tajné. Ani sovětští, případně polští autoři, kteří u nás vycházeli, nebyli o mnoho lepší.

Když se občas podařilo přeložit a vydat špionážní román některého západního spisovatele, jako třeba Fredericka Forsytha či Johna Le Carrého, bylo to pro nás zjevení – jejich hrdinové opravdu žili a používali tajné metody, které už nebyly tajné, nebáli se sexu, krve a podrazů. Nicméně příběhy, které k nám bdělé oko komunistické strany propustilo, měly spíše detektivní ráz. Až po pádu komunismu k nám vtrhly romány Forsytha, Carrého a hlavně vysoce produktivního Toma Clancyho popisující různé akce z období studené války, které nastiňovaly tajné zákulisí těchto bojů. A velký boom samozřejmě zaznamenaly memoáry exšpionů českých, amerických, britských, sovětských.

Ovšem velký český špionážní román, který by promlouval k nedávné minulosti či k současnosti, chyběl. Nepochybně potřeboval čas. Objevil se až před loňskými Vánocemi – Ochlazení od Daniela Wolfa.

Zavřeno z „technických důvodů“

Wolf nazval svůj román Ochlazení s podtitulem Špionážní thriller z blízké budoucnosti. Ve skutečnosti se stal aktuální právě dnes.

Po bouřlivých protivládních demonstracích v Bělorusku, při kterých teče krev, se moci chopí opozice – to rezonuje s naším listopadem 1989 a „mrtvým“ Zifčákem. Avšak vůdce opozice okamžitě prohlašuje, že do pěti let vstoupí Bělorusko do Evropské unie a do deseti let do NATO – to nám zase připomíná revoluce na Ukrajině a v Gruzii. Ovšem tuhle hrozbu v „blízkém pohraničí“ si nenechá líbit Rusko a Bělorusko vojensky obsadí – a my máme na paměti okupaci v srpnu 1968 i nedávné boje v Gruzii. NATO odpoví vysláním stíhaček do Pobaltí – tady už paralely chybí. Moskva vyhrotí situaci tím, že z „technických důvodů“ uzavře plynovody a ropovody do Evropy. Hospodářství evropských států se hroutí, a když přijde tuhá zima, Evropané mrznou a nikdo neví, jak přimět Kreml k opětovnému otevření kohoutků.

A právě tady vstupuje na scénu český vyzvědač Josef K., který dosud pracoval pod krytím kulturního atašé na naší ambasádě v Minsku. Když ho ruští okupanti zatkli a spolu s dalšími diplomaty a vyzvědači s diplomatickým pasem eskortovali na hranice, vrátil se domů. Tady ho nevítali s otevřenou náručí, nýbrž s podezřením, jestli ho nezverbovali Rusové anebo Bělorusové. To se přece stává.

Prověrkou prošel. Ale co s ním? Do archivu se mu nechtělo. Do civilu ho zase nechtěli pustit nadřízení, získal ostruhy v zahraničí, byl expertem na Rusko a další postsovětské státy. Nakonec mu dali za úkol, aby prověřil jednoho českého podnikatele, který kdysi patřil ke komunistické rozvědce. Případ, který vypadal náramně banálně, se začíná dramatizovat – podnikatel za záhadných okolností zahyne, po něm i další lidé z jeho okolí. Josef K. zjistí, že tento člověk se jako příslušník první správy ministerstva vnitra stýkal s rezidentem sovětské KGB v Praze v době normalizace, kterým není nikdo jiný, než současný ruský prezident. Další pátrání ho zavádí do Spojených států, Izraele a končí v Moskvě. Přitom zápasí s cizími – nejspíš ruskými – agenty, kterým uniká díky znalostem zásad kontrasledování, přesto je pořád v ohrožení života.

Svět bez důvěry

Autor už v úvodu přiznává, že Daniel Wolf je pseudonym, který používá proto, že se „zabývá otázkami bezpečnosti“. Z jeho stránek přímo čiší, jak hluboce poznal svět špionáže, jeho triky a metody. Rovněž všechna místa, do kterých svého hrdinu posílá, má důkladně zmapovaná, až do neuvěřitelných podrobností způsobu tamního života – je výborný pozorovatel. Dovede se vcítit do postavení vysokého důstojníka KGB, který je na vážkách mezi láskou a povinností, přináší i neortodoxní pohled na soužití Izraelců a Palestinců. Některé stránky okořeňuje skutečnými příhodami z polistopadového Hradu i z činnosti tajných služeb – to potvrzuje jeho příslušnost k disentu i k polistopadové zpravodajské komunitě.

Tuhle životní zkušenost zhodnotil ve svém románu opravdu dokonale. Ani se nechce věřit, že je to jeho první literární dílo – ostatně, jeho hrdina se k takovým dřívějším pokusům přiznává. Autor, nejspíš absolvent filozofické fakulty, si oblíbil svět Franze Kafky – a svět špionáže se mu zdá stejně podivný a nejistý, nemůže v něm nikomu důvěřovat, ani sobě, nadřízeným a přátelům. Proto také svého hrdinu pojmenovává kafkovsky Josef K. Nicméně někde tu nedůvěru podle mého názoru přece jenom přehání, občas by měl mít i podporu zázemí – postavení „sám voják v poli“ nebývá vždy věrohodné.

Ochlazení je vynikající špionážní román, který můžeme srovnávat s nejlepšími díly západními, navíc je vysoce aktuální. Četl by se lépe, kdyby měl větší spád, kdyby byl o možná čtvrtinu kratší. Ovšem v každém případě je to látka, která se nabízí ke zfilmování.

Vyšlo po zkrácerní v MfD 23. 1. 2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz