Deset povídek na sto stránkách, ale je v nich jedno velké období, na něž nelze zapomenout. Násilná kolektivizace zemědělského hospodaření, zhoubná likvidace selského stavu na vesnici. Jsou to osudy hospodářů z Kyjovska a Zlínska. Léta zde jejich rody poctivě hospodařily. Pod názvem „Cena facky“ (vydalo nakladatelství Kniha, Zlín) je vypráví podle paměti své maminky Ludmily, které manžela utrápil režim, kyjovský rodák Josef Holcman (* 1952). Žil s ní jako dítě v neustálém nebezpečí před komunisty, dorůstal již do podmínek „jednotných zemědělských družstev“. Vystudoval Právnickou fakultu (dnes už opět Masarykovy) univerzity v Brně.

Stal se notářem v Hodoníně a posléze soudcem ve Zlíně. A tady se v něm vrozená úcta ke spravedlnosti, zesílená nejen právnickým studiem, ale už také osudy lidí, kteří se mu s nimi svěřovali. Nosil je dlouho v hlavě, přiznává nám při besedě. Naslouchal jsem mu spolu s ostatními s velkým zaujetím, také proto, že jsem podobné příběhy zažil na vlastní kůži. Vyrůstal jsem na vesnici, rodiče museli odevzdat pole do družstva, všechny tři kravičky maminka mnohokrát oplakala. Družstvo zkrachovalo, převzal je státní statek.

„Tehdejší sluhové režimu přišli k sedlákovi, zabavili mu jeho dům, že v něm budou kanceláře JZD. On se musel i s rodinou vystěhovat do zchátralého domu kamsi na periferii. Každý den vídal svoje stavení, jak v něm hospodaří doslova „nýmandi“, kteří o půdě nic nevěděli. Dokonce mu sebrali jeho koně a za několik měsíců už je nemohl poznat, jak byli utahaní, zedření“ – kolikrát slyšel podobná svědectví zvláště po listopadových proměnách v roce 1989, když se potomci někdejších hospodářů přišli poradit nad novými zákony o rehabilitacích a restitucích.

První povídka má název jako celá kniha, tu sepsal Josef Holcman podle vyprávění své maminky, která je už pětadvacet let vdovou, a poslal do Literárních novin. Hned však vysvětluje, když nám přečetl několik dalších úryvků i z dalších povídek: „Motivy facky se objevují i v dalších, včetně důsledků. Ale musím přiznat, že jsem ty facky nosil v sobě od dětství…“

Pozoruhodné je již motto jeho knihy: „Jakákoliv podobnost není čistě náhodná. Kdyby se poznal někdo z těch, kdo kolektivizaci aktivně prosazovali, dobře mu tak…“ Soudce se stal spisovatelem a k mottu dodává: „Nemohu jinak, ale píšu pravdu…“ Co mají v něm „ti dva“ společného? Všelidskou, humánní touhu po spravedlnosti. Dnes se často udělují tresty jako pokání a ještě s podmínkou, zatímco v létech, o nichž jeho příběhy vyprávějí, lidé neměli žádnou možnost domáhat se spravedlnosti. Jsou jich tisíce.

V televizním „Čtenářském deníku“, který natočilo studio v Brně, se podivuje průvodce pořadu skutečnosti, že se našel někdo, kdo podobné příběhy sepisuje, když na druhé straně existuje mnoho lidí, kteří trpí komplexy, že se takovému zlu nedokázali tehdy postavit… V Holcmanově knize se však nikde nedočtete o zášti, zlobě, nenávisti. „Pomsta spaluje“, vysvětluje autor slovy „svého stařečka“, ale hned dodává: „Ti lidé zestárli a nikdo jim jejich mladá léta, strávená v kriminále, už nevrátí. I po rehabilitacích většinou byli smutní a říkali, že to stejně není ono. Na některé věci a události ani nelze zapomenout. Věřme, že už se něco podobného nebude v našem nynějším státě opakovat, aby lidé šli za někým, kdo krásnými slovy slibuje a přitom se topíme v dluzích a zlodějnách… Ale jedno velké poučení z těch dob plyne: V životě by mělo existovat odpuštění, ale ne zapomenutí…“

Ještě jednu část televizního vyprávění je dobré připomenout: „Otázku, proč se vrtat ve věcech minulých, slyším všude. K mamince přišla jedna známá a když zjistila, že moje knížka pojednává o padesátých letech, byla s odpovědí hotová: Mě to nezajímá, narodila jsem se v roce 1960. Myslím si, že každý z nás, ať už je ateista nebo věřící, má duši. A když říká, že nemá, tak má alespoň mozek a city. Každý z nás se přece dokáže vzrušit, rozčílit, nebo být šťastný. Taky si myslím, že každý snad má svědomí a paměť. Jestliže někdo dělal skutky nekalé a záměrně ubližoval lidem, tak to v hlavě mít musí. Pokud ne, patrně není celým člověkem. Jestliže potomci těch perzekuovaných lidí v té křivdě žijí neustále, musí to být pro ně neskutečně stresující.“

Knížka je vyprodaná, připravuje se její dotisk. Obsahuje autentická znění různých zdeúředních dokumentů, někdejší vězeň totalitního režimu Otmar Oliva knížku doplnil svými kresbami z vězení. Autor je zván na besedy, na internetu už můžeme o něm nalézt stovky záznamů. V rodných Skoronicích pěstuje víno, věnuje se folklóru, píše do vlastivědného časopisu „Malovaný kraj“, a snad někdy příště se s ním zase rádi setkáme v besedě, na níž přinese kromě nové knížky i svůj demižón, načepovaný z některé jeho beček, jako tomu bylo zcela nedávno, když přišel mezi nás - seniory.