Slavný americký seriál Sex ve městě je nesmírně populární. Jak píše Wikipedie, hlavní hrdinkou je chytrá, inteligentní, zvídavá, veselá, žádoucí, úspěšná novinářka Carrie Bradshaw. Ona a její tři nejlepší kamarádky prožívají životy úspěšných třicátnic. (No, jak říkala slečna Fran Fine v seriálu „Chůva k pohledání“, některá ženská má třicáté narozeniny až deset let!)

Společně podrobně zkoumají své sexuální a partnerské zážitky. Motto seriálu, kterým je uvozena každá epizoda, zní: „Carrie Bradshawová ví hodně o sexu a nebojí se zeptat.“ Seriál, odehrávající se v New Yorku, je plný inteligentního humoru, otázek partnerských vztahů, nevěry, sexu, přátelství a v neposlední řadě módních kreací.

Po zhlédnutí několika dílů jsem konstatoval, že je to spíše seriál o zoufalství levicových amerických intelektuálek, kterým se život pod dojmem jejich pitomých ideálů a snů abych ta řekl „zkurvil“. A ve skutečnosti jsou to nakonec pacientky psychiatrů a klinik na umělé oplodnění po čtyřicítce. To je ovšem jen můj názor. Americký svět je prostě jiný. Ale pro duševní srovnání, že nic nepadá z nebe, si někde najděte starý americký film Půlnoční kovboj, hlavně scénu setkání hrdiny (Jon Voight) a následného sexu s Cass (Sylvia Miles), promiskuitní dámou ve středních letech, která jej pozve k sobě do hotelu. Po vášnivém pohlavním aktu se hrdina filmu Joe snaží Cass vysvětlit, že je gigolo a že očekává zaplacení poskytnuté služby. Cass se však na něj hystericky rozkřičí a následně propukne v afektovaný pláč. Aby ji upokojil, dává jí Joe nakonec dvacet dolarů na taxíka a opouští hotel.

Už tehdy věděli autoři filmu, že v moderní Americe je něco se sexem a vztahy u ženských ve velkých městech špatně.

Ač si to nikdo nechce přiznat, také my jsme se od roku 1968 a hlavně do roku 1989 hodně poameričtili. Vedle medii propagovaných „intelektuálek“, studujících gender a toulajících se „nezávisle“ po světě (no někdo a nějak se to platí, že?!), které pak obsazují místa moderních ministryň a šéfových různých eko-euro-gendero a podobně „neziskovek“ a zelených a lidskoprávních úřadů, vznikla zde nová a silná vrstva žen, které se přiměřeně vdaly za přiměřeně bohaté pány, povily děti a odmítly v rámci blouznění „marksistek“ (dle ministryně Marxové) vyrazit do „výroby“.

Žijí si ekonomicky velice dobře, nestrádají bídou a jezdí na dovolenou tu do Dubaje (pro české přátele v zahraničí: počet českých turistů v Dubaji byl za rok 2016 - 5500!), tu na Maledivy anebo alespoň do laciných destinací, jako je Egypt, Kapverdské ostrovy a Florida (mimo sezonu) a tak.

Jejich manželství, těchto žen střední třídy, protože dnešní mladí muži (ale i ženy) pracují asi tak padesátkrát usilovněji než generace dnešních šedesátníků a vyšších věkových kategorií, má své problémy. Mají většinou peníze, ale jejich muži nemají čas.

S takto pracujícími muži je to tak, jak napsala jedna z nich, Vendula Pačesová ve své první knize „Zastřihávání křídel“, viz moje povídání KNIHA: Miluji různé věci... z 28. 12. 2013 na Neviditelném psu.

Z uvedené knihy si nejvíce pamatuji definici vztahu a manželství od ženy, jejíž muž je aktivní a činorodý. A protože se neválí na divanu a nechodí každý den do hospody „Na růžku“ lemtat pivo, z hlediska manželky vztah vypadá asi nějak takto:

„Můj muž je pojem velmi relativní. Jeden den je můj, druhý den je všech a třetí den je v prdeli. Snažím se to chápat.“

Na scénickém předčítání z této knihy v divadélku Písecká brána se vedle nás sedící dámy lehce předmenopauzálního věku řehtaly hlasitě jako mladé puberťačky. Předčítání bylo uspořádáno při příležitosti vydání další knížky autorky. Tentokrát s názvem „Zapadávání“.

Netvrdím, že se ta knížka musí líbit všem ženám. Záleží na postoji k životu a manželství. Mně se líbila, ač nejsem žena. A s potěšením jsem si ji přečetl.

A tak bych z ní jen citoval pár myšlenek autorky, které je zažila na své vlastní kůži, tělo a tak vůbec. Například:

„Svého cíle jsem si vědomá. Být matkou. Být manželkou. ... Doma se všichni tváří, že už mne nepotřebují. Jelikož nenajdou ani myčku nádobí, svou důležitost nevzdávám. Při rozměrech mého oblíbeného spotřebiče se bojím, že přehlédnou i mě. Končím s hubnutím.“

Po přečtení kapitolky „Safari taky“ a při přemýšlení, kam pojedu já příště s manželkou „za hranice všedních dnů“, mne nadchla hluboká pravda autorky: „Popadla mne neodkladná touha cestovat do zemí, co jsem si vždycky přála navštívit. Chci vidět flamenco, potkat losy na silnici, zažít indiánské rituály, pozorovat velryby...

Při frekvenci našich nemocí se to nedá stihnout. Jakmile se uzdraví jeden, přijde s chorobou ten druhý. A k tomu všemu někdo musí pracovat...“

Po přečtení těchto řádků jsem měl chuť zkontrolovat, zda tahle ženská nemá přístup do chorobopisů mých a mé ženy... Nemá. Kdekdo kolem mě je na tom stejně.

Že důchodci nemají na zahraniční zájezdy? Mnozí, a to hodně mnozí, mají! Vznikla celá kategorie zájezdů 55+.

Jen to ovšem musí stačit mezi odběrem krve na cukr, návštěvou gynekologa nebo urologa, kontrolou srážlivosti krve, rentgenu kloubů a svatbou nebo pohřbem někoho z rodiny.

Jedna naše známá si vyslechla výňatek z textu nové knížky paní Pačesové. O tom, jak autorka diskutuje s odbornicí na zdravou výživu a hubnutí. Kdy dotyčná odbornice byla tak přesvědčivá, až se autorka rozhodla bránit jídlo slovy: „Nechci být smutná žena, co se zabývá odvažováním salátů a místo tramínu pije kopřivový čaj...“

Na což obdržela od odbornice odpověď: „No, to si musíte rozmyslet, jestli chcete být veselá, anebo štíhlá...“

Dotyčná známá, které jsem z knihy citoval, se u večeře hluboce zamyslela. A protože jsme zrovna seděli v jídelně v Čechy oblíbených maďarských lázních, kde se servíruje na švédských stolech a Maďaři vaří výborně, rozhodla se být veselá. A vzala si před průzkumnou a loveckou cestou kolem hromad jídla ten největší talíř, co tam měli.

No, a co na tom, že v době, kdy už pomalu „zapadáváme“, máme na sobě všichni víc bůčku než libového.

Berte to tak, jak běhal ten slepec kolem 130kilové dámy, tu plácl, tam pohladil a jásal: „Tohle všecko je moje!“

No, já už mám taky asi páté brýle a na střední vzdálenost moc nevidím. A bůček mám rád!

Vydalo nakl. Jonathan Livingston, s. r. o. Objednat se dá na www.kosmas.cz nebo www.jonathanlivingston.cz