Jaroslav Krupka, a teď ho nechci urazit, se při koncipování své právě vydané knihy V tlamě lidožrouta nepředřel. Jak to? Než to vysvětlím, odvrhněme do dálav veškeré zpupné lidské predátory typu Hannibala Lectera (ostatně fiktivní figura) či obyvatel Papuy. Na Guiney sice kdysi snědli i jednoho Rockefellera, avšak tato publikace, a je to znát už z obrázku na obálce, zcela ignoruje lidožrouty lidské a soustředí se na zvířecí.

Tak například na velké indické kočky. I nacházím natěšen hned tři kapitoly s tituly Čampávatská tygřice, Levhart z Panaru a Levhart z Rudraprayagu.

Ne že by to nebyly pralesní vulkány čirého děsu a prvně zmiňovaná tygřice (1875-1907) odpravila 436 lidí. I oba levharti řádili jako šedý mor, a než byli skoleni, způsobili utrpení. Jako chybu ale vnímám, že autor převážně reprodukuje (a málo doplňuje) dnes už klasické lovecké zápisky plukovníka Jima Corbetta; a jelikož já je co klučina hltal jako nezavřený knihožrout, moc nového tu nenacházím.

Ale abych nepřeháněl: autor využil i některé další prameny a pobavil mě přinejmenším citát z knihy jistého Dana Huckelbridge: „Corbett byl něco jako kuriozita! Syn irského poštmistra a Indky vyrostl v kopcích Kumáónu a formativní léta strávil provázením domorodých lovců v džungli Kaladhungi. Mezi kolonisty byl raritou. Uměl stejně kluidně stopovat sambara džunglí jako hrát bridž při odpoledním čaji.“

A vidíme asi čtyři Corbettovy fotografii, zachycující jeho stárnutí.

Zrovna tak je otázkou předchozí hned kapitola o úspěších afrického lovce lvů, podplukovníka Johna Henry Pattersona. Ten se zapsal zase do dějin Afriky a zabil postupně lidožravé, bezhřívé „lvy ze Tsavy“. Nicméně to jsou jen dva roky, co byla do češtiny přeložena celá jeho kniha, kde o tom zevrubně referuje. I zde v Neviditelném psu jsem se jí věnoval, a to nadšeně. I Jaroslava Krupku nadchla. Ale opět mu nechci křivdit, anžto aspoň mé nadšení zchladil. Patterson totiž - s britským poklidem - tvrdil, že „lvi ze Tsava“ zabili, než je dostal, 135 lidí. Pěkné číslíčko, ale šidí. Mistr přidal jedničku. To je jako nic, že?! Obětí bylo 34 nebo 35. Tečka.

A ne víc. Kupodivu to lze dodatečně zjistit chemickým rozborem dochované srsti vycpanin!

O těchto dvou jihoafrických bestiích vznikl roku 1996 i působivý film Lovci lvů, kde je místo Pattersona herec Michael Douglas; ale příběh je překroucen a sám jsem ani netušil, když jsem to tenkrát sledoval v biografu, že to má být podle pravdy. Nikdo to nezdůraznil.

Nu, a dalších pět kapitol věnuje Krupka medvědům. Vychází z pověstného filmu Revenant (2015), jenž poněkud přibarveně líčí osudy hrdiny Divokého západu Hugha Glasse, kterého hraje Leonardo DiCaprio a jenž se střetl roku 1823 s obrovským medvědem.

I sám Krupka však cítí problém už v tom, že zcela první verze události vyšla roku 1825 jako běžné literární dílko - a neklade si nároky, co se týká odrazu reality. Nepodepsaným autorem byl tehdy pan James Hall, bratr šéfredaktora časopisu, kde je text zveřejněn. A tak radši obejděme i zbylé medvědy-lidožrouty anebo vsuvku s vyprávěnkami Alberta Vojty Friče, no, a jsme za polovinou knihy.

Ale stojí to za to! Autor se ponořil do oceánu a připomene, že letos uplynulo přesně půlstoletí od natočení Spielbergova filmu Čelisti. A co že bylo jeho vzorem?

Román Petera Benchleye, samozřejmě. Nicméně už Benchley mohl vycházet z událostí, které se tradují jako Krvavá pláž a odehrály se už na začátku 20. století. Anebo odsud nevycházel? Každopádně udělal pan Krupka ještě jednu odbočku a možná si vzpomenete na monolog, který je v Čelistech pronesen o nešťastné lodi Indianopolis. Vzpomíná kapitán Quint a sekvence má vysvětlit, proč žraloka tak strašně moc chce zabít. Ale v Benchleyho románu nic podobného nenajdete, protože kousek scénáře věnoval Spielbergovi režisér John Milius (Barbar Conan).

Podle Quinta žraloci nepředstavitelně zmasakrovali námořníky, kteří po torpédování lodi zůstali na oceánu ve vestách, a Krupka, a tady jeho prací více nepohrdám, prostudoval četné prameny a zjistil, že nebylo prý ohledně žroutů tak horké.

Jak to ví? Hlavním lékařem Indianopolisu byl onoho léta 1945 Lewis Haynes - a ten dodatečně řekl, že vlastně žraloka viděl jediného. „A pamatuji si, jak jsem se natáhl, abych ho chytil. Napadlo mě, že by se možná dal sníst!“

Takže to je pravý opak. A lékař mluvil dál. „Za 110 hodin, co jsem byl ve vodě,“ vypověděl, „jsem neviděl ani jednoho muže napadeného žralokem.“ Ale sporu není, že torpédoborce, které po těch strašných pěti nocích konečně vyzvedával těla, jich našel šestapadesát. Nezdálo se nicméně vyloučeno, že se žraloci spokojili s už mrtvými, „aby nemuseli hryzat živé“.

Ale ptám se: copak za podobných okolností skutečně tolik záleží na počtech? A byla snad horší Hirošima než Nagasaki? Z devíti set mužů, kteří šli následkem japonského torpéda do Pacifiku, jich přežilo jen 314. Ale většinou se zřejmě utopili.

Dál a dál přes žraločí zakázky a zkazky se propracovává náš autor i k možnosti, že by existoval i dnes pravěký magalodon. Avšak zavrhne ji a celkem neuspokojivá zůstala i zpráva o pověstné Ďatlovově (ruské) výpravě - a ptáme se i dál: Co vlastně se stalo… a neúřadovala i tady šelma?

Tomu nevěřím. Ale kniha za přečtení stojí a Krupka nám dost možná přinese ještě i druhý díl. Několik let byl editorem, redaktorem a vedoucím příloh v Lidovkách a toto dílko spíchl taky lidově. Jinak napsal třeba i dobrou knížku o historickém šermu, jemuž se věnuje, a já si jeho letošního počinu vážím a řadím si jej mezi Pattersona a corbettovky. Jako dítě jsem nicméně hltal Ludvíka Součka a jeho Velké otazníky a Nebeské detektivky. A na toho Krupka stylově ani koncepčně nemá. Ne. Ale asi zbytečně žádám moc a podstatu lze sepsat i s největší jednoduchostí: málo platné, šelmy nás občas žerou.

Jaroslav Krupka: V tlamě lidožrouta. Drsné případy napadení člověka. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství nastole. Brno. 2025. 168 stran

V tlamě lidožrouta - Jaroslav Krupka | KOSMAS.cz - online knihkupectví