26.2.2021 | Svátek má Dorota


KNIHA: Šarm s ošklivou pachutí

7.9.2006

Pro Jana Sterna je komunismus zase sexy. Ale možná jen z legrace

Správný intelektuál kácí modly, naleptává myšlenková schémata, o která se opírá společenský řád, a zpochybňuje hodnoty, na nichž si ostatní zakládají. V dávnověku se takto utkával se šamany, později s panstvem a duchovenstvem, v novější době s buržoazií, popřípadě s komunistickým aparátem, pokud se v jeho zemi dostal k moci. V minulém století mu moderní komunikační technologie nabídly nového, snad ještě záludnějšího protivníka: média, reklamu, masovou kulturu. Tuto oblast nyní celkem ostrovtipně pojednal Jan Stern ve své esejistické prvotině Média, psychoanalýza a jiné perverze. Nedávný absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK se v úvodu zmiňuje o své diplomové práci s názvem Latentní význam reklamního textu. Typologie sémiotických metastruktur. Poněkud neskromně ji přirovnává k Tóře, zatímco nová knížka má být rabínským komentářem. Budiž. Záměrná provokativnost jeho textů tkví v něčem jiném. Autor totiž dává okázale najevo, jak sympatická mu je myšlenka komunismu, a to i v jejím normalizačním provedení.

Napůl vážně, napůl vesele

Velkým intelektuálním tématem se média a masová kultura staly po průkopnických studiích Marshalla McLuhana z počátku šedesátých let. Z téže doby pochází i pozoruhodné úvahy Umberta Eka v knize Skeptikové a těšitelé, jež předjímala postmodernistickou relativizaci kulturních hodnot, a zásadní lekci v tomto směru znamenal také americký pop-art. Během dalších desetiletí zaujímaly mediálně zprostředkované obrazy v lidském vnímání stále více místa, což pochopitelně nadále vyvolávalo kritickou pozornost mnohých teoretiků, umělců či publicistů. Těžko říci, ke které ze zmíněných kategorii má Stern nejblíž. V teoretické literatuře je nadmíru zběhlý, píše živým, leckdy až humoristickým stylem a své práce publikuje zřejmě dost překotně. Eseje shromážděné v knize zveřejnil předtím většinou na internetu, zejména v poněkud obskurní revue Obrys-Kmen normalizačního básníka Karla Sýse, ale také v Čulíkových Britských listech nabo na www.dobraadresa.cz. Pouze dva texty vznikly speciálně pro knižní vydání.
Čtenář, jenž se v mládí nadšeně pídil po myšlenkách, z nichž na Západě povstala rebélie šedesátých let, pocítí nad Sternovými texty možná lehkou nostalgii. Vybaví se mu nálada vzrušených debat o neortodoxních rukopisech mladého Marxe, zachytí ozvěnu Frankfurtské školy s Theodorem Adornem či Herbertem Marcusem, připomene si senzaci, jakou se u nás staly první překlady Davida Riesmana či Ericha Fromma. Duch ztraceného mládí by nad knihou nejspíš ovanul i veterány meziválečné avantgardy, pokud by se jejího vydání dožili. Dolehlo by k nim dávné surrealistické volání po spojení marxistické revoluce s psychoanalýzou a snad by i zavzpomínali na Julka Fučíka, jenž v poklidných prvorepublikových kavárnách dělal dojem na buržoazní paničky velebením bolševického teroru. Takto dryjáčnicky, nicméně erudovaně psávali přece Teigeho souputníci, i když tenhle mládenec cituje místo dosti obnošeného Bretona stále ještě zánovního Barthese.
Od zmíněných trendů a tradic se Stern asi nejvíc odlišují sebeironií. Její míra je ovšem v mnohých pasážích nezbadatelná. Horuje proti ideologiím, ale sám je umanutě ideologický. Vysmívá se kýčům, odhaluje falešné mýty, poukazuje na technologie skrytých manipulací, jimiž mocní tohoto světa za pomoci pokleslé televizní zábavy a vysoce sofistikovaných reklamních strategií ovládají společnost. Přitom si ovšem s kýči, falešnými mýty i skrytými manipulacemi sám pohrává. Příznačná je už obálka knížky, barevně tlumená, zato však s dráždivým obrázkem útlé dívky v nacistické uniformě, jež v něžných ručkách třímá bič. Na jednu stranu jde o cynický reklamní nápad, jak okamžitě vzbudit zvědavost, ale na druhou stranu obálka jedinečně souzní s obsahem. Autor se totiž nejvíc zabývá právě tím, jak reklama i popkultura zneužívá lidské podvědomí, pohrává si s pudy, úzkostmi, potlačenými sklony, zvrácenými tužbami či archetypálními relikty, které lidstvo nese v kolektivním nevědomí z pradávných časů všeobecného barbarství. Obálka ostatně svou strategií rovněž navazuje na meziválečný surrealismus, jenž svou leckdy až pornografickou atraktivitu předkládal v noblesním balení estetického experimentu.
Sadomasochistická dívenka je dvojznačná jako celá kniha: působí jako brutální poutač i jako výtvarná zkratka celkem subtilního uvažování o skrytých konstrukcích veřejných obrazů. Intelektuální ekvilibristika Sternových textů je neobyčejně zábavná, a to i proto, že ji neředí žádné nudné zkoumání, jež by směřovalo k dosud neznámým poznatkům. Ohňostroj nápadů u něj pokaždé vyústí v povšechnou kritiku západní civilizace zhruba v intencích autorit, jichž se dovolává. Z českých jde zejména o Karla Kosíka, Jana Kellera a Václava Bělohradského, pochopitelně nikoli v podobě proroka liberalismu, jakým byl před patnácti lety, ale v nynějším antiamerikánsky prosocialistickém kabátu. Stern vystupuje na dobře známé ideologické scéně - tím osobitým, co sem vnáší, je zvláštní dandysmus, pokus o šarm. V západním prostředí, které nezažilo praxi komunismu, by nešlo o nic neobvyklého, tamní radikální levičáci z intelektuálních kruhů si většinou potrpěli na eleganci gest. U nás je však myšlenka komunismu až dosud příliš spjata s tesilem, otylostí a nakadeřenou vlnkou z řídnoucích vlásků nad čelem, tedy s atributy pro jakýkoli dandysmus přímo smrtonosnými.
První zařazené texty jsou, zdá se, míněny ještě vážně, ba dokonce trochu apokalypticky. Znamenají však jen zahřívací kolo. To pravé přijde v okamžiku, kdy autor své téma, svá východiska i závěry, ba dokonce sám sebe začíná parodovat. Činí to jen napůl, jenže i tam, kde se trefuje do černého, zbavuje příměs perzifláže jeho soudy závaznosti. Leží mu na srdci opravdu tak moc práva zvířat? Tíží jej vskutku hrůzná představa amerického kulturního imperialismu? Je doopravdy přesvědčen, že by mu tady bylo za Husáka lépe? Zdá se spíš, že s deklarovanými postoji a myšlenkami zachází jako se šminkami či rekvizitami, jimiž chce dodat svým vystoupením šmrnc.

Divné finále

O autorovi se z knihy moc nedozvíme. V textu narazíme jen na několik autobiografických zmínek. Z jedné se dozvíme, že se narodil v první polovině 70. let minulého století, jinde vzpomíná, že v bytě, kde vyrůstal, visel nad vchodem do obýváku - zřejmě místo krucifixu - drátěný obrázek Ladova Švejka s nápisem To chce klid,. Anotace na internetu dodává, že je vegetarián, anstinent, nekuřák a freudián a že není příbuzným žádného z mediálně známých Šternů.
O autorově vnitřním světě dobře vypovídá připojená bibliografie. Nemluvě o zahraničních vydáních uvádí až na dvě tři vyjímky (Marx, Hašek, Foglar) výhradně tituly, které u nás mohly vyjít teprve po roce 1989, když komunisté přišli o dohled nad tiskem. Nejvíc je zřejmě obeznámen s klasiky psychoanalýzy, respektive hlubinné psychologie, s Freudem, Jungem a jungiánem Campbellem s jeho teorií hrdinských archetypů. Z její dosti dobrodružné aplikace na sledovanou oblast vytěžil asi nejvíc parodistických žertíků. Jeho rozbory klasických pohádek pamětníkům asi připomenou dávné kabaretní výstupy Jana Vodňanského na stejné téma. Ve stínu rozvernosti se bohužel ocitají některé pronikavé postřehy z oblasti kulturní sociologie, např. o kultu Foglarových Rychlých šípů, podivné oblibě majora Zemana, sporných výkladech Švejka, ale třeba také o generační mentalitě dnešních třicátníků, zrozených za husákovského baby-boomu (sám k ní náleží).
Nejprovokativnějším gestem, které zastiňuje vše, je chvála minulého režimu. I ta by se dala vnímat ironicky, autor se na jednom místě dokonce uřekne a s pohrdáním hovoří o despotickém socialismu. Asi se mu nechuť k rudé tyranii už nezdá dost sexy, mávne čtenář rukou. Jenže tři stránky před koncem se tón knihy náhle změní. Zmizí inteligence a hravost, ozve se nenávistný vztek. Skoro se zdá, jako by finále dopsal někdo jiný, někdo mnohem starší a zahořklejší než nadějný intelektuál. Ale to už je otázka pro budoucí literární badatele, současník pocítí jen ošklivou pachuť.

Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze, Malvern, Praha 2006, 221 str.

(psáno pro Respekt)



Bizarní zážitky z těhotenství: Vůně hlíny, hlava v oblacích a neodolatelná chuť na molitan
Bizarní zážitky z těhotenství: Vůně hlíny, hlava v oblacích a neodolatelná chuť na molitan

Těhotenství přináší hodně zajímavých situací a stavů, které jsou jiné než obvykle. Máte chuť na jídlo, které jste předtím nemohla ani vidět,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.