4.3.2021 | Svátek má Stela


KNIHA: Sám sobě Havlem

15.5.2006

Umění zpovědi v nové knize bývalého prezidenta

O nejznámějším českém disidentovi, jenž se stal prezidentem, vyšly desítky knih, které se svým tónem nápadně liší. Extrémní polohy převažují: na jedné straně sentimentální hagiografie, na druhé straně skandalizující pamflety, zatímco věcné pohledy skoro chybí. V takovém kontextu působí vlastní texty Václava Havla jako osvěžení už jen díky své rezervovanosti, vybroušenému stylu a jemnému smyslu pro paradox a sebeironii. Jenže v posledních patnácti letech se čtenářům dostávaly do rukou kromě reedic vlastně jen státnické projevy, což je žánr už z podstaty svázaný s mnoha mimoliterárními ohledy. V nové knize Prosím stručně se Václav Havel ke čtenářům vrací opět jako spisovatel, byť hluboce poznamenaný politikou a prezidentstvím. Z čistě literárního hlediska je text pozoruhodný zejména tím, jak důmyslně jsou v něm obě polohy skloubeny.

Trojhlas

Kniha se zdánlivě příliš nevymyká zavedenému žánru novinářských zpovědí a částečně supluje i tradiční paměti významných činitelů, kteří se po odchodu na odpočinek rozhodli složit před veřejností i dějinami účty za své působení. Jejím těžištěm je v tomto ohledu obsáhlý rozhovor, který záměrně navazuje na slavné korespondenční interwiev Karla Hvížďaly s Václavem Havlem z let 1985-1986. Také nyní odpovídá Havel Hvížďalovi písemně na předem připravený soubor otázek a své formulace má plně pod kontrolou. Prozradí přitom i lecjakou důvěrnost, například o počátcích svého vztahu s budoucí manželkou Dagmar dlouho před smrtí první ženy Olgy, nejde však o spontánní uřeknutí, ale o promyšlené literární gesto. Pro spisovatele bývá vlastní osud materiálem. Vysloužilý prezident, jenž zde hovoří, by se mohl časem stát dalším Havlovým autobiografickým hrdinou, jakým byl Ferdinand Vaněk.

Politici ve svých zpovědích vesměs usilují předložit veřejnosti jasné a přesvědčivé obrazy svých záměrů, strategií a různých okolností, která přispěly k jejich úspěchu či nezdaru. Havel tyto náležitosti žánru v zásadě dodržuje, i když ponechává větší prostor psychologické introspekci, metafyzickým úvahám a čas od času i bizarním zážitkům, které jsou výmluvné i symbolicky a mají poetické kouzlo. Od vlastní výpovědi si udržuje odstup zkušeného beletristy: nezůstává u formulací, ale formuje i kontext jejich vyznění. Užívá přitom metodu koláže. Více méně plynulý tok rozhovoru přerušují bloky poznámek či dokumentů a celý text se tak nenápadně blíží dramatickému útvaru. Umělecký záměr přitom otevřeněji naznačuje teprve hra s refrény a variacemi v poslední třetině knihy. S ironickou mnohoznačností se do textu vracejí věty vytržené z původního kontextu a v nových souvislostech působí jako lehce absurdní pointy.

Textová montáž vytváří z knihy jakési pásmo, v němž ústřední postava promlouvá několika hlasy. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou se ozývá hlas, který zná veřejnost nejlépe: hlas známého myslitele, vězně svědomí, bojovníka za lidská práva i vyšší společenskou morálku, ale také neobyčejně skromného člověka, který okouzlil elity demokratického světa a dlouhá léta sloužil českému národu jako jeho nejvyšší představitel. Havel tu nabízí reprezentativní verzi svého lidského, uměleckého i politického osudu, tedy své "veřejné já", dalo by se říci. Druhý hlas zaznívá z poznámek, které vznikaly souběžně s rozhovorem. Je ztišený, privátnější, nezabývá se světobornými koncepcemi, ale spíš evokuje pisatelovy současné nálady a nejistoty. Toto "lyrické já" se blíží duchu existenciálně laděných deníků Jana Zábrany či Pavla Juráčka, o nichž tu také padne zmínka. Výchozí situace je ovšem naprosto odlišná. Havel svůj "deník" z valné části napsal během loňského pobytu ve Washingtonu, kde byl čestným hostem Kongresové knihovny a na večírcích u Madelaine Allbrightové pravidelně rozprávěl s nejmocnějšími lidmi planety. Pravost existenciálních zpovědí se obvykle měří hloubkou zoufalství, deziluze, ztroskotání. Bývalý prezident by měl být v tomto ohledu mimo hru, ale kupodivu není. Existenciální zkušenost z prostředí, o jakém píše, je v literatuře mnohem vzácnější než zprávy o životě na společenském dně a navíc tu nechybí, zdá se, ani niterná zkušenost ztroskotání.

Dokumenty představují třetí hlas. Jde o vybrané pasáže průběžně psaných záznamů z éry prezidentského působení, obsahující okamžité komentáře k událostem a důvěrná sdělení či pokyny pro nejužší okruh spolupracovníků (nejstarší úryvek pochází z roku 1993, poslední z roku 2003). Dějiny jsou zde reflektovány v okamžiku zrodu - chvílemi jasnozřivě, chvílemi naivně, ale zřetelně autenticky. Perspektiva z časového odstupu v prvních dvou segmentech knihy je v tom třetím konfrontována s s bezprostředním vnímáním situace ve vývoji.

Konstrukce upřímnosti

Ač se kniha navenek hlásí k politizující publicistice, má autor zřejmě víc želízek v ohni. Text je nenápadně nevšední. Chvílemi vyvolává dojem bezelstné, až zdrcující upřímnosti, jakou si snad veřejný činitel ani nemůže dovolit, niterná obnaženost je však spolehlivě vyztužena promyšlenou konstrukcí. Havel dokáže hrát na rozmanitých rejstřících, čímž uniká jednolité pomníkové důstojnosti. Potěší humorem, oduševnělým hédonismem, smyslem pro jemnou výstřednost jazyka, cizí mu však nejsou ani momenty deprese a beznaděje. Ochotně se přiznává k různým nedokonalostem a slabůstkám, i tím si však říká o sympatie - je hlavní postavou velkého příběhu, který by byl úzkoprsým zamlčováním důvěrnějších detailů ochuzen.

Čtenář ví, že pravda básně nemusí tak docela odpovídat faktům, ale v hybridním žánru politické zpovědi na pomezí beletrie pořádně nerozezná, co je co. Nechá-li se okouzlit, pak si ani nepovšimne, že se bezmezná otevřenost v případě některých ožehavých politických záležitostí trochu vytrácí. Václav Havel ve své poslední knize obstál nejen jako sofistikovaný moderní literát, ale také jako politik, který umí s pravdou obratně zacházet. Pouze ta dvojrole je možná trochu na pováženou.

(psáno pro Respekt)



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.