Léta 2016-2022 ohraničují nakladatelstvím Albatros plánovaný šestisvazkový komplet komentovaného výboru z ilustračního díla Zdeňka Buriana. Jak bude vyhlížet?

Impozantně. Projekt už je v chodu a vyšly knihy Dobrodružný svět Zdeňka Buriana (2016) a Podivuhodný svět Zdeňka Buriana. Druhá se objevila teď na podzim a disponuje skvělým textem Ondřeje Neffa. Ten asociuje svým názvem 40 roků starou a velice zdařilou Neffovu práci Podivuhodný svět Julese Verna (1979).

Není dost na tom. Roku 2020 má následovat Zapomenutý svět Zdeňka Buriana a v letech 2021-2022 trilogie, v níž se v „nedosažené kvalitě“ shromáždí veškeré Mistrovy obrazy a ilustrace na prehistorické téma: Pravěký svět Zdeňka Buriana. Přesto nepředstavuje tento konvolut víc než nevelký vhled do díla, které je obří i ve světovém kontextu.

Přiložme teď lupu na jeho letošní druhou část a hle, podtitul zní Ilustrační tvorba k dílu Julese Verna. Jak přitom upozorňují v Ediční poznámce Rostislav Walica a odpovědný redaktor Ondřej Müller, jedná se o jeden z největších Burianových ilustračních celků; byť ten navázaný na Karla Maye je ještě rozsáhlejší a zahrnuje dokonce 670 ilustrací.

Zde jich najdeme 408 vč. 160 kvašů a 202 pérovek. Zbytek je realizován jinou technikou a „vedle toho otiskujeme 13 chybějících kvašů a ilustrací a 40 nejdůležitějších knižních obálek a typografií,“ dodají editoři. „Vzhledem k rozsahu publikace“ ale rezignovali na další „typografické varianty obálek“ a „raritní varianty potahů a kartonových ochranných obalů“, na kterých jsou užity Burianovy ilustrace také. „Ty nechť jsou předmětem sběratelských publikací, nikoli této monografie,“ zvíme.

Pokud se Burian někdy vracel k vlastním dílům a dotvářel je tak, aby vznikl jediný ilustrační celek (například doplněním pérovek), uvádí to publikace v rámci jediného Vernova titulu; ale pokud vznikly k verneovce celé celky nebo obálky „diametrálně odlišné pojetím“, anebo „v jiném kontextu“, jsou uvedeny samostatně. Což v praxi znamená, že se při prohlížení chronologicky ubíráme světem hned pětatřiceti českých vydání verneovek, anebo vydání aspoň plánovaných (v případě Pěti neděl v baloně a Plujícího ostrova). I raší tu celý specifický vesmír ohraničený roky 1928-1965, přičemž verneovek představí „jen“ devětadvacet a konkrétně Děti kapitána Granta (ty dokonce třikrát: 1931, 1940 a 1952) a dále svazky Černé Indie, Dobrodružná závěť, Klaudius Bombarnak, Ledová sfinga, Do středu Země, Bezejmenná rodina, Dobrodružství kapitána Hatterasa, Milionář na cestách, Plující město, V pustinách australských, Archipel v plamenech, Dva robinsoni, Sever proti Jihu, Vynález zkázy, Zmatek nad zmatek, Dva roky prázdnin, Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Pět neděl v baloně, Tajemství pralesa, Hvězda Jihu, Zemí šelem, Plující ostrov, V krajine kožušín (neboť Burian pracoval i pro Slováky), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy a Ocel´ové mesto.

Ryzí klasikou ovšem zůstávají jen ilustrace k devíti verneovkám chystaným či vydaným v letech 1936-1948 a jde o tituly Dva roky prázdnin, Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta, Nový hrabě Monte Christo, Tajemství pralesa, Hvězda Jihu a Zemí šelem a o nevydané romány Pět neděl v baloně (ilustrováno 1941-1942) a Plující ostrov (1949). Román o přeletu Afriky se přitom vynořil s Burianovými ilustracemi až roku 2009, a to jako výrazně pozměněná adaptace Ondřeje Neffa.

Nejsou-li originální ilustrační celky k jednotlivým verneovkám kompletní, předvedou je editoři ve zmenšení v oddílech Chybějící ilustrace, a využívají k tomu přímo knižní vydání obrázků anebo fotografie. V případě Země kožešin jde dokonce o tři ztracené strany.

Většina ilustrací k verneovkám vznikla pro nakladatele Vilímka a je od znárodnění domu deponována v Památníku národního písemnictví. Jen obálku Bezejmenné rodiny Burian vykoupil a zaslal do Oklahomy. Dnes je u soukromníků z Wisconsinu.

Pár dalších kvašů zcizil pak v polovině let šedesátých pověstný Petr Sadecký a navíc poškodil kvaš, na níž visí černoch na balonové kotvě (str. 315). Pro nás obrázek vloni zrestauroval Milan Fibiger. A originály postvilímkovských časů?

Bez výjimek tkví v soukromých rukách.

V závěrečném textu Spřízněni volbou se Ondřej Müller a Rostislav Walica obírají podobnostmi mezi Vernem a Burianem. Zatímco francouzský snílek nechal za sebou mocný archiv, Burianovo dílo bohužel je rozeseto mezi instituce a sběratele. Zatímco Verne obdivoval vynálezy, český ilustrátor ne. Společného nicméně měli víc a editoři Podivuhodného světa to ví a zdůraznili minimálně 8 takových rysů. I Verne, i Burian byli posedlí fakty. Oba světem putovali jako ve snu. Oba ctili přírodní národy. Oba byli autodidakty a manipulováni nakladateli „dřeli“. Až spartánsky se oba dva kvůli tomu uzamykali do ulit samoty a oba nakonec zatrpkli a ani jeden nenacházel poztrácené iluze. Ale jak říkají editoři, byl to právě Verne, kdo „dovolil“ Burianovi plně rozvinout jeho „svatou trojici“ exotiky, romantiky a dobrodružství.

V rozhovoru pro Zlatý máj (1971) malíř prozradil, že právě ilustrací k verneovkám si prý váží nejvíc. „V tom je všechno,“ zdůvodňuje svůj postoj. „Různá prostředí, mořské dno, vynálezy a třeba i předpověď zbraní hromadného ničení.“

K jeho radosti se ve verneovkách vyskytují také spousty zvířat, a to vč. obří krakatice (napadnuvší Nautilus), ale nacházíme tu i zdařilé portréty osobností (inženýr Cyrus Smith, str. 173). A sice je fakt, že některé bytosti výtvarník jaksi předimenzoval (kondor v Dětech kapitána Granta, i sám Nemo) a že akce někdy pointuje absurdně (útok slona v Hvězdě Jihu), ale to nám nevadí.

Burianovu vernovskou tvorbu editoři rozdělili do tří etap. V letech 1928-1931 ještě zkoušel dělat „secesi“, ale přišla druhá a klíčová etapa a trvala od roku 1936 až do komunistického převratu.

Poslední z ér pak pokrývá tři desetiletí následná, ale Burianovy obrázky někdy už nemají dost dramatičnosti a scény s více postavami jsou občas nevyvážené. Kvaše se navíc pokusil stylizovat ve smyslu větší „výtvarnosti“... Tak či onak si často neuvědomujeme, že byly Burianovy ilustrace verneovek (vynořivší se po éře francouzských rytin) ve své době kontroverzní už samy o sobě.

Ondřej Neff napsal o Burianovi už roku 1980 publikaci Jak se kreslí dobrodružství, a právě ta dnes je ve svazku přetištěna (446-457). Neff ovšem nově přispěl i 35 studiemi k titulům a zabývá se tu např. inspirátory.

Víckrát mezi ně náležel ten nejlepší z rytců verneovek Léon Benett, a právě dle něj ztvárnil Burian Milionáře na cestách pro vydání z roku 1930 či padoucha na obálce Archipelu v plamenech (1931). A Dva robinsony (1931). Při prvé práci na knize Zmatek nad zmatek vyšel pro změnu z Rouxovy rytiny a ještě jinde maloval pod dojmem z filmových plakátů (Plující město z roku 1930 anebo obálka Zemí šelem z roku 1948).

Některé tyto práce bychom jen stěží identifikovali, kdybychom nevěděli, kdo je dělal. Zdeněk Burian se ovšem vypracoval a nelze jej už poté nepoznat. Skrz verneovku zachytil například i dr. Livingstona (131) anebo děs otrokářských pochodů Afrikou (132-133) a typické je proň vyhmátnutí nejdramatičtějšího momentu.

„Dick Sand se vrhl na Harrise, vyrval z jeho opasku nůž a vrazil mu jej do srdce…“ čteme (str. 134-135). „Výstřel zaduněl, a Kara-Tete padl mrtev na zem…“ (str. 262-263). Snad jediným problémem jsou tak Burianovy selankovité obrázky na konci knih a např. kapitán Grant (str. 264 i 265) vypadá skoro jako Kristus. Nebo snad ilustrace původně měla zachytit jinou biblickou postavu?

Jako Zdeňka Buriana analyzuje ovšem Ondřej Neff i Verna, a to i z hlediska míry fantastičnosti. Všímá si pověstné Francouzovy obezřelosti a dokladuje ji. V Do středu Země nakonec nevíme, zda byl obří pračlověk jen vidinou. Nicméně Verne v této opatrnosti nakonec úplně ignoroval i vynalezení auta a jiné převratné vynálezy jeho románů zase už okem dneška neregistrujeme.

Tak třeba parní jachta Duncan. Nezdá se to, ale ji lze fakticky přiřadit k Nautilu - a jiným Vernovým fantastickým plavidlům.

Nelze si taktéž nepovšimnout některých vyložených absurdit. Účastníci Glenarvanovy mise totiž podnikají v klidu i stokilometrové pochody, a to aniž je jasné, čím se živí.

Ryzí sci-fi byla pak ve svých časech verneovka Klaudius Bombarnak. Ač vyšla roku 1892, odehrává se až ve 20. století, a transkaspická dráha v ní umožní dosíci Pekingu. - A reál? Sahala jen po Samarkand.

Pěkné taky je přistihnout Verna v momentu, kdy sice zůstal učencem, ale žertuje. Hle, sopka na točně. Hle, fiktivní ostrov Tabor uprostřed Pacifiku. Hle, od Ameriky uplave vespod ledový poloostrov Bathurst. A hle, je ta změna odhalena poutníky na jeho povrchu až díky sledování východů slunce a pozorováním jeho zatmění.

Někdy ovšem Verne také ještě nemohl znát topografii neprobádaných míst, a tak si vysnil Janin průliv protínající Antarktidu a také líčení Pazinského potoka v Novém hraběti Monte Christo nesedí, protože průzkum sto dvacetimetrové propasti pod hradem uprostřed Istrijského poloostrova tehdy nebyl dokončen.

A podobně tomu i baterka, již zde užívá titulní hrdina, byla patentována teprve o řadu let později (1899) a také možnosti hypnózy zde Verne „dalece překročil“. Asi jako když v Pěti nedělích v balonu pracoval s nedoloženou teorií, dle níž vane vítr v různých výškách různým směrem. A někde pak žert přechází v omyl.

Kdyby se (kupříkladu) Nautilus opravdu vynořil z hloubky 16 km za 4 minuty, jak Verne líčí, znamenalo by to, že letěl masou vody rychlostí 240 km za hodinu.

A závěrem zkroťme dnešní skoro automatickou představu o okamžité čtenosti verneovek. Jak uvádí Neff, do autorovy smrti nebylo totiž vytištěno víc než 31 tisíc výtisků Patnáctiletého kapitána a nejúspěšnější Cesty kolem světa za 80 dní nevyšlo více než 108 tisíc kusů. A s Pěti neděli v baloně přitom je jedinou verneovkou, která v tom čase přesáhla náklad 50 tisíc.

Ondřej Neff: Podivuhodný svět Zdeňka Buriana. Ilustrační tvorba k dílu Julese Verna. Úvodní fotografie Ondřej Neff. Sestavili a doplňující texty napsali Ondřej Müller a Rostislav Walica. Odpovědný redaktor a autor úvodu Ondřej Müller. Odborně lektorovali Pavel Herian, Jaroslav Holub, Jiří Pošva a Jiří Sedláček. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Plus. Praha 2018. 472 stran. ISBN 978-80-259-0924-9