26.11.2020 | Svátek má Artur


KNIHA: Proč bychom se neměli, při pohřebním veselí …

26.10.2010

To jsem si teda dal! Šel jsem k doktoru-lékaři, že mě píchá v rameni. To znáte. Pošlou vás na rentgen, vrátíte se, lékař kouká na něco, takový negativ, na čem vy nic nevidíte, tváří se vážně a pak přijde pokyn: "Svíkněte se do půl těla." A začne odborná akce. Doktor-sadista vás popadne za bolavou ruku, zvedá vám ji nahoru, až někam, kam jste si už týdny nesáhli, žádá vás, abyste se podrbali prstem na zádech, kam až dosáhnete, a když dosáhnete málo, tak vám pomůže a kroutí vám ruku nahoru jak policista v americkém béčkovém filmu, a tak vůbec.

Za vašeho polohlasitého úpění a lékařova chlácholivého brumlání - podobnému asi jako když vy brumláte na psa, když mu vytahujete klíště, aby vás nekous´: "Tak ještě kousek …a co tohle, …to také bolí…. a co druhá ruka….. hmm, hmmm." A mačká vám rameno a hledá - určitě je to potomek kata Mydláře - místo, kde vás to bolí nejvíc, ale když ho najde a vy zařvete, tak to zkusí ještě jednou zmáčknout,. aby fakt bylo jasný, že se trefil. Kde vás to bolí nejvíc.

Ofšem já měl kliku, já byl u známých zdravotníků. Byli dva. Jeden z nich je pan ředitel nemocnice, taky tam byl primář ortopedie a pak sestra. Jak je tohle početně možný, na to si zkuste sami přijít.

Bodli mne do ramene a řekli že počkáme, co na to moje tělo. Tak čekáme. Aby bylo utuženo nerozborné přátelství mezi odborným personálem aVážení truchlící pacienty - tedy mnou coby pacientem -, rozdávám občas některým opečovávatelům mého těla některé své knížky. Gratis. Jako jen tak. Já je mám za velkoobchodní cenu, zvyšuji si prodej, a našinci mají obecně knížky rádi. Úplatek to není a jim to udělá radost. A já to mám navíc jako průzkum trhu. Příště na nich pak nenápadně vyzvídám, jak se jim to líbilo. Protože stále žiju a žádný mne neposlal k jinému specialistovi, tak snad jo.

I zde jsem vylovil cosi přenosné kultury. A dal jsem, jim knížku Vážení truchlící a ostatní hosté od pana Ladislava Mušky. Takže v tomto případě nikoli knížku mojí. Ale cizí, co se mi strašně líbí. Vtipem i morbidností.

Vznikla tak, že autor posbíral se svými kamarády, tzv. "grillpartou" hudebníků, co hrají v obřadní síni krematoria, různé skutečné a nefalšované výroky různých smutečních řečníků. To jsou věci, které se nedají vymyslet. Ty se přímo musí stát. Jo a je to za 39 Kč. No nekup to, za ty peníze! A i jinak je to vůbec bezvadný dárek, ne? Tedy ne na JIPku, to uznávám, ale jinak jo, že jo?!

Odborníci zdravotní se na místě - tedy přímo v zdravotnickém zařízení - ponořili do stránek. Vzdělanci si čtou. Já sedím na židličce jako blbec. Do půl těla blbec. Zdravotní personál si čte. A chechtá se. A nehledě na pacienta, tedy na mě, začíná, protože se skutečně dobře známe, hlasitě si vzájemně předčítat "Hrajte si, co chcete, ony byl tatínek stejně hluchej" vykřikne primář a chechtá se a sestra kontruje citátem: "A on chřadnul a chřadnul…až uchřadnul."

Koukám na bavící se odborníky a přesvědčuji se, že co se tohohle týče, tedy schopnosti našinců dělat si srandu o věcech, o kterých by to mělo být nepatřičné, tak to že u nás stále nevyhynulo. Zaplať pánbůh!

Ostatně, znáte ten fórek, jak se potkají ti dva staří kamarádi a ten první povídá tomu druhému:

"Tak jsem slyšel, že ti zemřela žena. Včera prý byl pohřeb. Jak jsi na tom?"

"No, jak bych to řekl," odpoví vdovec. ….. ta malá procházka mi docela prospěla."

Kdybych na ně, tedy čtoucí zdravotníky, nehouknul, co bude s tím ramenem, tak tam snad sedím do večera. A oni si budou listovat a vzájemně předčítat.

Tak podle toho soudím, že se jim to líbilo. No, nakonec mi povolili, abych se oblékl, a než jsme se srdečně rozloučili, setrvali jsme v delším přátelském rozhovoru, zajímajícím obě delegace…. No prostě jsme si ještě zacitovali z tý knížky.

Máte-li rádi takovýto svérázný druh humoru, a to většina našinců má, pobavíte se.

A já vám nakonec řeknu jednu takovou hlášku, která v té knížce není, ale kterou znám zase já.

Místo děje: Krematorim. Opona se otevírá, smuteční hosté povstávají, hraje tichá, tklivá hudba. Smuteční řečník, starý kamarád zesnulého, praví dojatě směrem k odjíždějící rakvi:

"A tak se s tebou, Toníku, loučíme. A buď tam dlouho a dlouho hodně zdráv."

Anebo, jak to řekl jednou jeden řečník na pohřbu,, kterého jsem se sám zúčastnil, když oslovil povětšinou postarší shromážděné účastníky obřadu slovy: "Vážení sešlí…"

Více slov již netřeba, vážení smuteční hosté….

Takže i na funuse může být sranda. A někdy dokonce dřív, než se smutečního hosté poněkud zrychtují v hospodě, kam zamířili po pohřbu zapít nebožtíka.

Jak to krásně vystihuje jedna kdysi populární písnička o krásným funusu:

"Proč bychom se neměli,
jak při pohřebním veselí,
[: diga diga dou, digadiga dou: ]
Sardinky a kaviár,
Malaga no ta má žár
[: diga diga dou, digadiga dou: ].
Krásný pohřeb první třídy,
flétnisti a chlast.
Pozůstalí nejsou hnidy,
všude samá vonná mast!
S tváří vlídně napilou…"

(Vydalo nakladatelství Levné knihy)



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.