KNIHA: Pro děti o zvláštním životě Astrid Lindgrenové
„Děti nechte být, ale držte se nablízku pro případ, že by vás potřebovaly.“
Astrid Lindgrenová v rozhovoru z jara 1949
Nepracuji v Albatrosu a vidíte, přesto jsem tuhle u piva spekuloval, kolik by v této zemi koupili dnes rodiče dětem (Pilařem ilustrovaných) životopisů Václava Čtvrtka.
Napadlo mě to proto, že akciová společnost Presco Group uvedla toho dne na trh český překlad stručné biografie Astrid Lindgrenové z editoru Agnes-Margrethe Bjorvandové, přičemž ta kniha není určena dospělým. Aspoň primárně patří dětem.
Pro dospěláky byl ostatně v češtině už vydán životopis Astrid Lindgrenové od Margarety Strömstedtové (Albatros 2006) a i z jeho stran koneckonců čerpá nová kniha od Agnes; ale víc z rozličných článků, interview, knižních předmluv, ba i televizního pořadu či filmu. V neposlední řadě z Astridiných poznámek, přednášek, celoživotně vedených deníků, dopisů, rukopisů a diskusních příspěvků. A také z knihy Astrid Lindgrenová vypráví o sobě (Stockholm, 1972).
Výsledkem je sedmatřicet kapitol hutné biografie, ve které vynikly povětšinou pozitivní, ale rovněž méně kladné vlastnosti jedné geniální tvůrkyně; a tak mě napadlo: Je to vůbec košer stavět Astrid Lindgrenovou takto oholenou na trávník či rohožku před nevinné recipienty jejích skvělých knih? A já si myslím, že není. Dílo je jednou věcí a autor jednou osobou a tato bytost mnohdy obětovala kvůli potřebě psát i ty zásady, kterými by právě děti ještě pohrdat neměly. Ale ano, ano; zrovinka Lindgrenová žila - celkem vzato - příkladný život, nicméně hodný důsledného následování možná není a prodávat takovýto životaběh jako slabikář či trhací kalendář, to se mi příčí. Nebo přinejmenším nezdá.
Štěstí jen, že text více než vyvažují zvláštní ilustrace Lisy Aisato Njie Solbergové, která skutečně jen příležitostně vycházela z obrázků Bjorna Berga, Ilon Wiklandové a Ingrid Vang Nymanové.
Maminka budoucí spisovatelky zaujala budoucího manžela Samuela roku 1888, když mu bylo teprve třináct; jí ovšem bylo teprve devět. Sam Ericsson se přesto zamiloval - a vzali se roku 1905. Rok nato se jim na jabloněmi věnčeném švédském statku Näs (na kraji města Vimmerby) narodil syn a dostal jméno Gunnar. Ještě ten dobrák nevěděl, že se jednou stane předobrazem Lasseho z Dětí z Bullerbynu.
Rok poté (1907) na svět přišla Astrid a později ještě dvě její sestry. Dětství těch čtyř představovalo i nějaké ty úkoly a práce, ale jinak jedinou hru plnou krás a povětšinou přátelských lidí. Specifická Astrid si ovšem při vzpomínání stejně obvykle nejdřív vybavila dokonalou, statek obemykající přírodu.
Poblíž domu se pnul tlustý, ale dutý strom, po kterém šplhali, a jedná se o předlohu pozdějšího Pipina „stromu limonád“. Anebo tenkrát přiměl nejstarší Gunnar své sourozence k takzvanému pídění se. I to známe z jedné kapitoly Pipi. Anebo děti hrávaly uvnitř domu (rovněž pak Pipinu) hru Ani ránu do podlahy a výšky patrně zbožňující ptáček Astrid občas balancoval na střeše. Takže snad jen sen o domáckém spolužití s frkajícím koněm je spisovatelkou vypůjčen z jedné americké filmové komedie, asi jako i krasobruslařské drhnutí podlahy prostřednictvím kartáčů na podrážkách.
Malá Astrid ze školy chodívala okolo bílého domu a hle, uvnitř žila holčička. Říkali jí Madynka, vlastně se jmenovala Anna-Marie a dívky se skamarádily. Nesmírně... a na celý život. Právě Madynka též naučila opatrnější Astrid, jak se ubránit a jak se prát.
Jenže každé dětství skončí a rovněž Astrid ve svých dvanácti shledala, že si náhle hrát již neumí; i zaplnila prázdno horečnou četbou. Trochu podobně jako u nás Jaroslav Foglar (její dokonalý vrstevník zrozený ve stejném roce) nechtěla dospět a stejně jako on ani moc nevyrostla (zůstala jen u 167 centimetrů).
Již roku 1921 uveřejnila Astrid první povídku, v níž dvě dívky pohřbívají potkana, a už od šestnácti pracovala pro místní deník Wimmerby Tidning. Se šéfredaktorem Reinholdem Blombergem, jinak obklopeným rodinou a o třicet let starším, počala brzy syna a dostal jméno Lars. Tu věc ovšem drželi v tajnosti a hoch se (roku 1926) narodil až v Kodani, kde i dočasně zůstal. U pěstounky. Až do tří let hovořil následkem toho jen dánsky.
Astrid Lindgrenová psala další a další reportáže a v sedmnácti navštívila známou spisovatelku Ellen Key (1849-1936). Právě díky jejímu domu jí navždy utkvěla myšlenka, podle níž bychom se měli pokoušet prožívat každý jeden den znovu a znovu jako celý život.
Roku 1928 začala pracovat ve stockholmském Královském automobilovém klubu a šéfem ji byl Sture Lindgren. Ač ho nemilovala, jak se později doznala, po třech letech se vzali a roku 1934 se narodila Karin. „Pojď sem, ať z tebe mohu vymáčknout duši,“ říkávala Astrid jak jí, tak Larsovi, když je chtěla obejmout.
Za války pracovala co cenzor pro vojenskou zpravodajskou službu a počínaje rokem 1941 žili u stockholmského Vasova parku v ulici Dalagatan 46, odkud se už nehnula do smrti (a tedy po více než šedesát let).
A právě onen rok 1941, kdy se ještě zdálo, že Evropa pod hákovým křížem navždycky zhnědne, se stal v životě Astrid Lindgrenové klíčovým. Karin si totiž vysnila jméno Pipi Dlouhá punčocha a maminka musela vyprávět o stejnojmenné pihaté holce i kamarádkám své milované dcery. Historky zapsala, Karin je dostala k desátinám a přepracovaná verze roku 1945 vyhrála soutěž nakladatelství Rabén a Sjögren.
Asi aby se nezlobil její syn, následovala první kniha o Kalle Blomkvistovi (1946) a vzápětí první díl Dětí z Bullerbynu (1947). Byl to trochu pozdní, ale tím raketovější nástup velké literátky. Už jí bylo čtyřicet.
Roku 1952 zesnul Astridin manžel - v pouhých 53 letech – a nevím, zda následující informace nezapůsobí ještě nepřístojněji než prostořeká Pipi, ale právě roku 1952 byl zveřejněn i článek Můj nejbáječnější den. „Je ráno,“ líčí ty chvíle Astrid. „V domě panuje ticho. Telefon mlčí. Vypiju šálek kávy, přečtu si noviny a pak zalezu zpátky do postele, vezmu stenografický blok a píšu.“
Psávala těsnopisem, aby prý zachytila myšlenky v rychlosti, s níž přicházejí, a její životopis určený dětem pobaví rovněž problémem let 1954-1955, kdy se marně učila řídit auto. Po mírné bouračce rezignovala a tuším, že udělala dobře. Asi totiž byla něco jako onen lékař v podání Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková a podobně jako Brabury (vlastně též napůl Švéd) raději jezdívala na kole.
Ani lyžovat se nenaučila. Zato i jako starší dáma s rozkoší šplhala do větví a ne tak dlouho před koncem života vystoupala nad Stockholm v koši balónu.
Ale život nepokračoval jen vzhůru. Roku 1961 ztratila maminku a v denním snění se začala opět vracet do dětství. Roku 1965 následkem toho zařídila přízemí rodného venkovského domu takřka stejně, jako vypadalo roku 1910, a pokaždé, když tam přijela, spala ve staré tátově posteli. I co holčička ostatně obden usínala vedle otce a vždy to považovala za nejbezpečnější pozici. On sám dožil roku 1969 v domě seniorů, bylo mu 94.
Další úmrtí měla následovat a roku 1973 vydala Bratry Lví srdce. Tuto knihu, která do jisté míry schvaluje sebevraždy, sice také inspiroval starý hrob dvou bratří na hřbitově ve Vimmerby (Lingrenová zbožňovala hřbitovy), ale v jednom z bratrů příběhu viděla při psaní milovaného Gunnara. Ten onemocněl a rok nato zemřel. Bylo mu 67.
Roku 1976 uveřejnila Astrid Lindgrenová článek o přehnanosti švédských daní a jeho následkem prohrála tenkrát tamní sociální demokracie poprvé po 44 letech volby.
I díky Lindgrenové se navíc Švédsko roku 1979 stalo prvou zemí, kde přijali zákon proti násilí na dětech.
Roku 1986 zesnul v padesáti devíti letech i její syn. Ona sama se dožila čtyřiadevadesátky a kompletní švédská královská rodina se po její smrti roku 2002 zúčastnila ve stockholmském kostele Storkyrkan pohřbu. Zatímco se odehrával, v ulicích stálo snad sto tisíc lidí.
Astrid leží vedle bratra ve Vimmerby a jen kousek od celoživotní kamarádky Madynky. S tou se navíc dohodly, že budou po smrti strašit mezi hroby!
Už roku 1958 získala Cenu Hanse Christiana Andersena, nejvýznačnější tehdy ocenění v rámci dětské literatury, a roku 1967 zavedlo její nakladatelství Cenu Astrid Lindgrenové. Roku 1988 obdržela rovněž ocenění za přínos dětské kinematografii, a když jí bylo právě devadesát, korunní princezna ji učinila osobností roku (1997).
V krajích dětské literatury je teď nejprestižnějším vavřínem Astrid Lindgren Memorial Award.
Už roku 1981 vznikla navíc ve Vimmerby první ze zmenšenin budov z Astridiných knih a neplánovaně tím byl položen základ dnešního zábavního parku Svět Astrid Lindgrenové.
U jejího rodného domu najdete muzeum a další vzniklo v jejím stockholmském bytě (2015).
Archiv Astrid Lindgrenové si při návštěvě Stockholmu projděte v Královské knihovně a nezapomeňte, že roku 1996 bylo otevřeno rovněž další muzeum zvané Letní vršek, pro jehož vlak psala geniální tvůrkyně příběhy, jež pak sama načetla.
Napsala přes sto knih a víc než šedesát filmů a her. Rovněž textovala písničky a postupně od ctitelů obdržela nějakých pětasedmdesát tisíc dopisů. Její knihy jsou přeloženy takřka do sta jazyků v nákladu několika set milionů výtisků...
Při práci na knize Astrid Lindgrenová hovořila její autorka mimo jiné i s Astridinou dcerou Karin Nymanovou a s jejími vnučkami Annice Lindgrenovou a Mallin Billingovou.
Agnes-Margrethe Bjorvandová: Astrid Lindgrenová. Ilustrace Lisa Aisato. Překlad originálu (2015) Kateřina Krištůfková. Pod značkou Ella a Max vydalo nakladatelství Presco Group. Praha 2018. 108 stran. ISBN 978-80-88276-14-2