Příšerná hostina, Radimem Kopáčem (*1976) pořádaný „quodlibet“ (výběr textů stylem pro každého něco) dosáhl při pátrání po českých strašidelných příbězích až do 14. století, tam však jen prstíčkem. Proklamuje sice časovou přelomovost i na přebalu, ale už na straně 37 si v poklidu čteme děsivou Lenku neboli báseň A. J. Puchmajera z roku 1795; přičemž je výběr sestaven chronologicky. - A co našla objemná antologie v naší kotlině ve čtyřech stoletích předtím? Něco málo ano, ale tyto hrůzy lze charakterizovat čtyřmi jmény Viktorin Kornel ze Všehrd, Komenský, Mikuláš Dačický z Heslova a Bohuslav Balbín. Pátým mužem dávna je pak J. F. Beckovský (1658-1725), i čteme úryvek z jeho Poselkyně starých příběhů českých. Mladý císař Maxmilián narazí u Granady na tlupu záludných vrahů, ale zamete jimi jako totální hrdina (slova geroj teď radši neužívám).
Zatímco výše zmiňovaní Jan Amos a Dačický z Heslova jsou zpřítomněni vysoce adekvátními úryvky z Labyrintu světa a (Mikulášových) Pamětí, Viktorin Kornel (1460-1520) pouze úryvkem o Herodově předsmrtném utrpení, ba sebevraždě z Devatera knih o právech české země.
Tím úplně a zcela prvním hrůzným textem v naší antologii je však mučednická sekvence Legendy o svaté Dorotě sepsaná již v druhé polovině 14. století a skončená Dorotinou bezohlednou dekapitací. Nověji ty verše zpřístupnil Karel Jaromír Erben roku 1868, když je vřazuje do druhého dílu svého Výboru z literatury české; tak jako i Píseň o ráně morové z roku 1599. Nu, a z Výboru básně přešly do Příšerné hostiny; jak jinak byste ostatně chtěli antologii dělat, netuším. A neřekl bych taky, že je nutno se hádat půl hodiny, co ještě je a co není regulérní horor. Hádky nejsou žádoucí a tato kniha ostatně disponuje zcela jednoznačným a zaštiťujícím vše podtitulem Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře. A ohraničení dostojí a za Puchmajerem následují mj. ukázky ze strašidelných děl (či kompletní strašidelná díla) od autorů jako Jan Hýbl, Václav Rodomil Kramerius (Železná košile), Mácha (Krkonošská pouť), Sabina (Hrobník), Borovský (Milencův hrob), Kolár (Pekla zplozenci), Neruda (Vampýr), Třebízský (Příšery), Arbes (Svatý Xaverius), Zeyer (Na pomezí cizích světů), Krásnohorská (Šumavský robinson), Babánek, Šlejhar s Kuřetem „melancholik“, které má Kopáč v mnoha směrech za samotný vrchol českého hororu, a také autorů natolik různorodých jako jsou Švanda ze Semčic (Adolfina), Machar (Padlým u Sadové), Jirásek (Faustův dům), Karel Hlaváček (Upír), Jiří Sumín (Duch), Viktor Dyk (Smrt panenky), Jan Havlasa (Kdosi), Jiří Karásek ze Lvovic (Radost zániku), Růžena Jesenská (Noc ve starém zámku), Arthur Breisky, Maryša Šárecká (Sen matky), Ignát Herrmann (Stráž u mrtvoly), Karel Weinfurter (Satanistka), Richar Weiner (Smazaný obličej), Felix de la Cámara (Černý mág), Joe Hloucha (Bonzova hlava), Josef Müldner (Příběh z roku 1608), Anna Maria Tilschová (Tři), Váchal (Krvavý román), Arnošt Procházka (Sirka), Jan Opolský, Ladislav Klíma (Helena Marná), Jaroslav Durych (Valdice), Karel Čapek (Ukradená vražda z Povídek z druhé kapsy), Jaroslav Havlíček (Přicházející z pekel), Nezval (Valérie a týden divů), Štyrský (Sen o ruce s plovacími blánami), Batlička (Hadí ocas), Oldřich Mikulášek (Zelné pole), František Zavřel, Bernard Kurka (Přemožený upír), Vratislav Effenberger (Nikde nikdo), Josef Nesvadba (Upír ltd.), Fuks (Spalovač mrtvol), Bohumil Hrabal (Moryát o královně noci), Vaculík (Morčta), Karel Marysko, Egon Bondy (Dům hrůzy), Jan Křesadlo (Mrchopěvci) či Miloslav Švandrlík (Rakev do domu). A pak… Ano, do finále knihy se mezi zesnulé začínají prolínat autoři současní. Namátkou i Petr Prouza (Syn správce lázní), Jan Kameníček (Dům), Ivan Wernisch (Kolotoč), Heda Bartíková, Jan Nejedlý (Ocelová jehla), Jakub Bělan (Jsem černá smrt…), Viky Shock, Petr Stančík a Patrik Linhart. Ten taky Územím nikoho quodlibet uzavírá, když knihu předtím otevřel předmluvou Dál se posud nikdo neodvážil, kde umístil tuto kotlinu kol Řípu do kontextu hororů světových a připomněl, že (mnou už jmenovaný) Hýbl sestavil první českou antologii hrůzostrašných příběhů Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, která byla na pokračování zveřejňována od roku 1820. A taktéž Linhart připomíná Emanuela z Lešehradu a Josefa Šimánka a Karla Milotu a Josefa Vodseďálka a Miloše Urbana a ano, v konečném důsledku se málokterý spisovatel hodný své profese nepokusil aspoň o jeden „temný příběh“. Nemá proto pražádný smysl chytat tvůrce naší antologie na švestkách za šos a vyčítat mu, že „chybí“ ten či onen bard. Někteří vždy budou chybět a zrovna tak upírů má české písemnictví nedostatek: až překvapivě málo. Ale to nadpřirozených prostředků obecně.
A líbí se mi, že mohou být zdrojem hrůz i básně a že to je dnes uznáno se samozřejmostí. „S pojmem básníci hrůzy, už přišel E. A. Hruška,“ připomněl mi nedávno badatel Martin Jiroušek, který se na letošním Světě knihy zúčastnil právě křtu Příšerné hostiny, a dodal jaksi sveřepě: „Načež objevoval verše spojované právem s hororem Ivan Slavík - pro Příběhy temnot… (1999) - a mimo jiných následoval sborník Rozkošný hrob (2009).“ V ohledu obhajoby hororových veršů proto Radim Kopáč novátor určitě není, avšak ví to a nešlo o to.
Rád akceptuji v podobné antologii i Anežku Bémovou v Lužickej ulici a jiné anonymní kramářské písně, přičemž sestavovatelé využili Písně lidu pražského z roku 1966 či - můj oblíbený - zpěvník Poslyšte písničku hezkou (1983). Už bizarněji na mě zato působí včleňování citací z Rudého práva, ač uznejme, že jednou kráčí dokonce o - dobovou cenzurou okleštěnou - referenci o náklaďáku Olgy Hepnarové (1973). A jindy jde o zprávu o pětadvaceti v Praze roku 1968 okupanty zabitých Češích. Jsou snad podobné reference jen vycpávkou? Ne. Je to záměrně včleněné politikum a důkaz, že vedle Drákulů se vejde i hrůza pramenící z invaze silnějšího státu proti slabšímu i kriminálních deliktů. I čteme taktéž o dopadení „spartakiádního vraha“ Straky a tyto nebeletrické reference nakonec nabývají až makabrózního charakteru. O čem třeba rozhodl lid roku 1950? Tisk odpoví. A rozkládá se tak před námi náhle takřka nedozírné pole s působnostmi těch nejsvébytnějších běsů. Dojde i na umačkané ovce (1989) a snad jen kulové blesky byly vynechány.
Od cesty si však mohli sestavovatelé nechat noticky z tisku (Národní listy, Lidové noviny) o všelikých krutých zhoubách bezdomovců (ve strusce) či sebevraždách nešťastníků, kdy komusi ujede vlak hlavu. Chápu, že je to vítané zpestření, z něhož nejeden čtenář bude v tranzu, ale tematicky se tím záběr svazku rozbíhá až do nevhodného nenávratna.
Na diskusi jsou ostatně i další vklady, a to přejaté z publikací etnografických (Namažeme školu špekem, Kecy v kleci), a jsou sporné dokonce v tom případě, kdy píše eso typu autora Černých sanitek Petra Janečka, přítomného úryvkem z prvního svazku Krvavé Máry.
Ještě tak dětský překlad básně Deset malých černoušků je adekvátní. Ale další poezie žáčků obecné školy - o tom, že „na přechodu pro chodce - drtí bagr důchodce“ (u nás ve třídě to dělala Tatra), patří, řekl bych, do jiné knihy.
A závěrem se již jen vrátím k figuře lyrického básníka Jakubu Bělana (jde o pseudonym), mého spoluobčana ze Starého Plzence, někdejší to Plzně. Dočkal se nominace na Cenu Jiřího Ortena a vydali mu vícero knih, přičemž debutoval takřka surreálnou sbírkou veršů Stín (Rozplyneš se). Úzkostnost jeho díla a temná vyznění zapadají do Příšerné hostiny - a má tu doposud nepublikovanou báseň z roku 2014. Bělan studoval bohemistiku na Západočeské univerzitě a publikoval mj. v časopisech Psí víno a Plzeňský literární život.
Příšerná hostina. Ilustrace František Štorm. Vybral a uspořádal Radim Kopáč. Úvodní studie o hororu Patrik Linhart. Nakladatelství Slovart. Praha 2023. 460 stran.