O dobrodužné povaze tohoto pana senátora, který do senátorského křesla v konírně Valdštejnského paláce usedl z vůle vlastní a svých voličů, se mezi novináři a tudíž i mezi dalšími zasvěcenými vyprávějí různé historky včetně té, kdy se dostal do spárů StB. Avšak nejpozoruhodnější skutečností zůstává, že o této jeho spolupráci s komunistickou rozvědkou se nenajde v dostupné části Archivu bezpečnostních složek nebo v tzv. registru svazků ani jediný záznam. Svým způsobem mu slouží ke cti, že jen málokterý „zástupce lidu“ má za sebou tak bohatou životní pouť jako Jaromír Štětina (*1943).

Patří k těm, jimž pookupační režim po 21. srpnu 1968 nepřál. Chtěl si po Vysoké škole ekonomické vystudovat ještě žurnalistiku, protože už si vydělával externě psaním do Mladé fronty. Ale i to ustalo, skončil jako mnozí v té době u geologického průzkumu se životem v maringotce daleko od Prahy.

Protože se mu ta věda začala líbit, zkusil dálkově vystudovat geologii. Objevil v sobě dobrodružné geny a organizoval jednu přírodovědnou nebo sportovní expedici za druhou. Celkem jich bylo dvacet – většinou na Sibiř, do asijských zemí a také doma sjížděl naše řeky. Z těchto cest vytěžil hned několik knih, mj. „vodácké bible“ jim říká: S Matyldou (to byla jeho loď) po Indu, s Matyldou v Afghánistánu, Vykradači hrobů.

Stál jsem s ním u zrodu Syndikátu novinářů v listopadu 1989, objevil se náhle mezi námi, kteří jsme chystali polistopadovou valnou hromadu. Že byla opravdu valná, o tom svědčí účast 1449 novinářů v holešovickém Průmyslovém paláci. Jaromír Štětina byl velkou posilou, stal se též členem první správní rady naší svobodné novinářské organizace, působil v redakci obnovených Lidových novin, kde v roce 1993 byl dokonce jejich šéfredaktorem.

Dobrodružné srdce ho táhlo do světa, takže jsme zakrátko mohli od něj číst válečné reportáže z Náhorního Karabachu, Čečenska nebo Afghánistánu. Ještě předtím se podílel na založení humanitární organizace Člověk v tísni a v roce 1994 založili s Petrou Procházkovou soukromou novinářskou agenturu s názvem Epicentrum. Už nejen novinář s blokem a tužkou či nahrávacím zařízením, ale také s kamerou byl autorem nespočítaného množství dokumentů, rozhlasových a televizních pořadů, reportáží a rozhovorů. Byl už také oceněn novinářskou Cenou Ferdinanda Peroutky (1997).

Jeho román Bastardi vypráví o terorismu a velké ruské duši. Vykradači hrobů jsou zase povídky o válce a lásce ze zkušeností válečného zpravodaje. Z českého prostředí je to podle jeho slov „epochální encyklopedie“ – Výprava za českými čerty, za nimiž se vydal kdysi kolem celých Čech s koňským spřežením.

Povídky Jaromíru Štětinovi opravdu sedí. Po veškeré té senátorské práci v různých výborech (pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, mandátový a imunitní výbor) a senátních komisích (dočasná komise pro posouzení ústavnosti KSČM, pro zjištění osob z politických důvodů zadržených, vězněných a jinak perzekvovaných běloruským režimem) a jedné stálé delegaci Parlamentu ČR do shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - píše v poslední době povídky, a to není zrovna lehký žánr, jak to ostatně přiznává spisovatel Ivan Klíma v předmluvě k nejnovějším Štětinovým povídkám v knize Gravitace (vydalo nakladatelství Lidové noviny, 166 stran, Praha 2010).

Nejsou to přitom povídky ledajaké. Hned ta první vypráví příběh z března 1946, kdy dostal za úkol u okresní správní komise ve Frýdlantu v Čechách převzít od německých lékařů Lázně Libverda. Tady došlo k zastřelení a ubití dvou německých děvčat, které měl na svědomí nezletilý zdivočelý kluk, který unikl svému zatčení, když si vzal život. Nebo další s názvem Píseň o Hiawathovi, nezlomném indiánském hrdinovi, po němž bylo pojmenováno letadlo, sestřelené koncem války, kde jinde – ve Frýdlantu v Čechách. Strhující povídka!

Stejně nádherná, ale dojemná je povídka Beránek boží. Vypráví skutečný příběh o kroužkaři netopýrů, jinak vlastivědném pracovníkovi libereckého muzea. Ústřední povídka Gravitace, podle niž se jmenuje celá knížka, se zalíbila již jmenovanému Ivanu Klímovi. Proč právě tato? Jsou v ní zapomenuté vzpomínky politického vězně z pochodu smrti opět na konci války, otištěné kdysi v libereckém deníku Stráž severu. Také Klímův otec si vedl podobné záznamy a uváděná fakta se shodují s těmi, které uvádí Štětina ve své povídce.

Těch povídek je celkem deset, všechny jejich dramatické příběhy se odehrály na Frýdlantsku nebo v Jizerských horách, kde by si od nynějška měli považovat svého vypravěče. Tento kraj si po Mnichovu 1938 přivlastnila nacistická Třetí říše a po válce jej osídlovali noví přistěhovalci z vnitrozemí.

Do kolika podobných morálních dilemat bylo u nás uvrženo tisíce aktérů, a to zlomyslně, krutě, nelidsky. Co by zvlášť měli ocenit historici a vlastivědní pracovníci, dbající o věrohodnost uváděných faktů: ze všech povídek vyvěrá určitá míra úcty až ostychu k ojedinělých událostem. Jde vesměs o válečné rány, které se dlouhodobě těžko hojí. Navíc svou aktuálností jakoby zvedaly jejich protagonisté hlas proti nástupu nových nacistů všeho druhu. Dík za toto vyprávění vzdávám příteli Jaromírovi a určitě se po přečtení přidají i další senátorovi voliči. To je ten nejjednodušší, ale upřímný dárek, který si zaslouží.