Velkou migrační krizi předvídal již před více než 40 lety francouzský spisovatel Jean Raspail. Tehdy jeho román zapadl, ale po novém vydání v roce 2011 se z knihy stal bestseller.

V průběhu 20. století vznikly tři velké dystopické romány. Dva jsou všeobecně známé, třetí už méně. Alespoň u nás o něm vědělo mnohem méně čtenářů než na Západě.

První a možná tou úplně nejslavnější dystopií je román George Orwella 1984. Druhou napsal Aldous Huxley jako Překrásný nový svět (česky vyšla pod názvem Konec civilizace). A konečně třetí je Tábor Svatých z pera Jeana Raspaila, která letos znovu vyšla i u nás v nakladatelství 48. Gam.

Raspail se v románu z roku 1973 na rozdíl od Orwella a Huxleyho nevěnoval totalitě nebo despocii, ale nepříliš vzdálené budoucnosti.

Zápletka je poměrně jednoduchá: belgický konzulát v indické Kalkatě během hladomoru nabídne adopce indických dětí, které jejich rodiče nebudou schopni uživit. Když zoufale chudí rodiče, kteří chtějí svým dětem zajistit lepší život, zahltí konzulát, Belgie couvne a rozzuřený dav konzula ušlape. Dav je ve varu a místní guru všechny vyzve, aby hromadně naskákali do lodí, odpluli do Evropy a vzali si to, co chtějí.

Flotila s milionem ubožáků míří na Azurové pobřeží. Ve Francii se začnou vést diskuse, co s nimi dělat: potopit lodě neozbrojených chudáků? Akceptovat jejich invazi? Progresivisté včetně pokrokových biskupů říkají to druhé, jiní pochybují. Za pozornost stojí autorovo zobrazení role médií a pokrokových redaktorů při zpracovávání veřejného mínění, aby se smířilo s nevyhnutelným. Ovšem milion neozbrojených nelegálních imigrantů touží po evropském bohatství, nikoli po asimilaci do evropské kultury. Zastavit je znamená zabít je. Pustit je znamená zničit sebe.

Vojáci tváří v tvář bezbranným a hladovým odmítnou střílet, takže se migranti vylodí a postupují na sever. Pokrokáři, kteří je na pobřeží vítají, jsou masou zašlapáni. Původní francouzské obyvatelstvo z Riviéry prchá.

Úspěch invazní flotily povzbudí chudáky všude na světě. Další lodě vyplouvají z Jakarty v Indonésii, z pákistánského Karáčí nebo města Konakry v západní Africe. Cíl: Evropa, Austrálie, Nový Zéland, Severní Amerika.

V tu samou chvíli se začnou ozývat další. Černoši z newyorského Harlemu obsadí Manhattan a starostu přinutí ve své rezidenci ubytovat černošské rodiny.

Imigrační vlna zaplaví celou Evropu; vzdoruje pouze horské Švýcarsko, bránící své hranice, nakonec je ale „mezinárodním společenstvím“ coby „zlotřilý stát“ přinuceno otevřít se jako ostatní.

Tábor Svatých je mimořádně provokativní kniha. Jean Raspail (ročník 1925), v mládí cestovatel, autor mnoha knih (málem se stal členem Francouzské akademie), se nijak netají tím, že jeho sympatie jsou na straně Západu. Nicméně imigranty neodsuzuje: kdo by mohl odsuzovat lidi, kteří chtějí získat lepší život pro své děti a vzít si to, co chtějí či potřebují. Navíc si to, co si ti, kdo to mají, proti nim nebrání…

Imigrace obsahuje vnitřní paradox: migranti prchají před politickou kulturou, která jim neumožňuje dobrý život, do civilizace, která jej umožňuje. Když migrují v malých počtech, integrují se do ní; když ale přijdou ve velkých počtech, přinesou do nové domoviny politickou kulturu své původní civilizace, před kterou prchali. To samozřejmě civilizaci nové vlasti pozmění, poškodí a může ji až zničit – čímž odpadne důvod do ní vůbec imigrovat.

Na knize mi není nejpřekvapivější vize imigrační vlny, kterou jsme zažili v roce 2015. Nejpřekvapivější je pád řádu a úplný konec francouzského společenského pořádku (řádění revolučních bojůvek, dezerce policistů i vojáků atd.). Vůbec není jisté, že by to nastalo, nakonec v roce 2015 se to nestalo. Osobně bych daleko víc očekával posílení protiimigračních nálad. Lidé mají k imigraci toleranci do určité míry; nesmějí mít pocit, že ztrácejí vlastní zemi ve prospěch cizinců.

Raspail nepíše ani o islámské, ani o africké imigraci, nýbrž indické, extrémně chudé. Je to nepravděpodobný předpoklad, protože ti nejchudší nemigrují na Západ jednoduše z toho důvodu, že na to nemají prostředky. Raspail ale píše, že masová imigrace povzbudí již existující arabské a africké komunity domáhat se více „práv“, tj. přerozdělování bohatství.

Je dobré si uvědomit, že mnohem důležitější než rasa je kultura. A kultura se v průběhu dějin mění. Před sto lety měli Němci nebo Japonci kulturu militaristickou, dnes jsou přesvědčení pacifisté. A také je fakt, že imigranti z východní Asie jsou díky své pracovitosti, důrazu na vzdělání a rodinnou soudržnost všude úspěšní.

Raspail na rovinu tvrdí, že evropskou a především francouzskou kulturu miluje a přeje si, aby zůstala zachována. Tudíž otázka, zda by v národním shromáždění své země raději viděl poslance indického, afrického či indočínského původu, kteří ale sdílejí stejné názory jako on či de Gaulle, s úctou vůči francouzské kultuře, jež je v hloubi srdce až monarchistická, anebo bílé pokrokářské poslance, které ve své knize tak trefně zesměšnil, je směšně jednoduchá.

Myslím, že by neváhal ani minutu.

LN, 31.8.2019