Velkou migrační krizi předvídal již před více než 40 lety francouzský spisovatel Jean Raspail. Tehdy jeho román zapadl, ale po novém vydání v roce 2011 se z knihy stal bestseller.

V průběhu 20. století vznikly tři velké dystopické romány. Dva jsou všeobecně známé, třetí už méně. Alespoň u nás o něm vědělo mnohem méně čtenářů než na Západě.

První a možná tou úplně nejslavnější dystopií je román George Orwella 1984. Druhou napsal Aldous Huxley jako Překrásný nový svět (česky vyšla pod názvem Konec civilizace). A konečně třetí je Tábor Svatých z pera Jeana Raspaila, která letos znovu vyšla i u nás v nakladatelství 48. Gam.

Raspail se v románu z roku 1973 na rozdíl od Orwella a Huxleyho nevěnoval totalitě nebo despocii, ale nepříliš vzdálené budoucnosti.

Zápletka je poměrně jednoduchá: belgický konzulát v indické Kalkatě během hladomoru nabídne adopce indických dětí, které jejich rodiče nebudou schopni uživit. Když zoufale chudí rodiče, kteří chtějí svým dětem zajistit lepší život, zahltí konzulát, Belgie couvne a rozzuřený dav konzula ušlape. Dav je ve varu a místní guru všechny vyzve, aby hromadně naskákali do lodí, odpluli do Evropy a vzali si to, co chtějí.

Flotila s milionem ubožáků míří na Azurové pobřeží. Ve Francii se začnou vést diskuse, co s nimi dělat: potopit lodě neozbrojených chudáků? Akceptovat jejich invazi? Progresivisté včetně pokrokových biskupů říkají to druhé, jiní pochybují. Za pozornost stojí autorovo zobrazení role médií a pokrokových redaktorů při zpracovávání veřejného mínění, aby se smířilo s nevyhnutelným. Ovšem milion neozbrojených nelegálních imigrantů touží po evropském bohatství, nikoli po asimilaci do evropské kultury. Zastavit je znamená zabít je. Pustit je znamená zničit sebe.

Vojáci tváří v tvář bezbranným a hladovým odmítnou střílet, takže se migranti vylodí a postupují na sever. Pokrokáři, kteří je na pobřeží vítají, jsou masou zašlapáni. Původní francouzské obyvatelstvo z Riviéry prchá.

Úspěch invazní flotily povzbudí chudáky všude na světě. Další lodě vyplouvají z Jakarty v Indonésii, z pákistánského Karáčí nebo města Konakry v západní Africe. Cíl: Evropa, Austrálie, Nový Zéland, Severní Amerika.

V tu samou chvíli se začnou ozývat další. Černoši z newyorského Harlemu obsadí Manhattan a starostu přinutí ve své rezidenci ubytovat černošské rodiny.

Imigrační vlna zaplaví celou Evropu; vzdoruje pouze horské Švýcarsko, bránící své hranice, nakonec je ale „mezinárodním společenstvím“ coby „zlotřilý stát“ přinuceno otevřít se jako ostatní.

Tábor Svatých je mimořádně provokativní kniha. Jean Raspail (ročník 1925), v mládí cestovatel, autor mnoha knih (málem se stal členem Francouzské akademie), se nijak netají tím, že jeho sympatie jsou na straně Západu. Nicméně imigranty neodsuzuje: kdo by mohl odsuzovat lidi, kteří chtějí získat lepší život pro své děti a vzít si to, co chtějí či potřebují. Navíc si to, co si ti, kdo to mají, proti nim nebrání…

Imigrace obsahuje vnitřní paradox: migranti prchají před politickou kulturou, která jim neumožňuje dobrý život, do civilizace, která jej umožňuje. Když migrují v malých počtech, integrují se do ní; když ale přijdou ve velkých počtech, přinesou do nové domoviny politickou kulturu své původní civilizace, před kterou prchali. To samozřejmě civilizaci nové vlasti pozmění, poškodí a může ji až zničit – čímž odpadne důvod do ní vůbec imigrovat.

Na knize mi není nejpřekvapivější vize imigrační vlny, kterou jsme zažili v roce 2015. Nejpřekvapivější je pád řádu a úplný konec francouzského společenského pořádku (řádění revolučních bojůvek, dezerce policistů i vojáků atd.). Vůbec není jisté, že by to nastalo, nakonec v roce 2015 se to nestalo. Osobně bych daleko víc očekával posílení protiimigračních nálad. Lidé mají k imigraci toleranci do určité míry; nesmějí mít pocit, že ztrácejí vlastní zemi ve prospěch cizinců.

Raspail nepíše ani o islámské, ani o africké imigraci, nýbrž indické, extrémně chudé. Je to nepravděpodobný předpoklad, protože ti nejchudší nemigrují na Západ jednoduše z toho důvodu, že na to nemají prostředky. Raspail ale píše, že masová imigrace povzbudí již existující arabské a africké komunity domáhat se více „práv“, tj. přerozdělování bohatství.

Je dobré si uvědomit, že mnohem důležitější než rasa je kultura. A kultura se v průběhu dějin mění. Před sto lety měli Němci nebo Japonci kulturu militaristickou, dnes jsou přesvědčení pacifisté. A také je fakt, že imigranti z východní Asie jsou díky své pracovitosti, důrazu na vzdělání a rodinnou soudržnost všude úspěšní.

Raspail na rovinu tvrdí, že evropskou a především francouzskou kulturu miluje a přeje si, aby zůstala zachována. Tudíž otázka, zda by v národním shromáždění své země raději viděl poslance indického, afrického či indočínského původu, kteří ale sdílejí stejné názory jako on či de Gaulle, s úctou vůči francouzské kultuře, jež je v hloubi srdce až monarchistická, anebo bílé pokrokářské poslance, které ve své knize tak trefně zesměšnil, je směšně jednoduchá.

Myslím, že by neváhal ani minutu.

LN, 31.8.2019

Autor je ředitel Občanského institutu