Citová archeologie v románové prvotině Věry Noskové
Nakladatelští lektoři jsou zvyklí pročítat tisíce stran zjitřených generačních výpovědí, v nichž mladí autoři předkládají své první střety s realitou jako ojedinělou zkušenost. Od časů Karla Hynka Máchy přitom líčí víceméně totéž: senzace i deprese erotiky, nebezpečnou opojnost prvních zhýralostí, ztrátu důvěry k hodnotám, které jim vštěpovali dospělí, hledání něčeho opravdovějšího. Téma konfliktu dospívajícího jedince s životní realitou není rozhodně banální, ale často tak vyzní. K tomu, aby bylo podáno nevšedně, je zapotřebí něco navíc, ať už v rovině jazyka a stylu nebo postřehu a poznání.
Románový debut Věry Noskové Bereme, co je může po prvním prolistování působit jako žánrový hybrid kombinující generační zpověď s čtením pro dívky, pravda, poněkud divočejším než bývá zvykem. Výjimečný je sugestivním zachycením reality a spontánním vypravěčstvím, především se v něm však živě ozývá hlas generace, jež by za normálních podmínek přišla se svými prvními citovými konfesemi někdy před pětatřiceti lety. Bezmála šedesátiletá autorka zde totiž vypráví o teenagerech z malého jihočeského města na přelomu padesátých a šedesátých let.
V sevření maloměsta
Literární veřejnost v rozumných zemích bývá na zpovědi mladých autorů obvykle zvědavá, neboť naznačují, na co se má stárnoucí populace připravit. Rebélii americké mládeže šedesátých let takto předznamenala už roku 1951 románová prvotina J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, jejíž překlad se stal o deset let později kultovní knihou také u nás. Bylo příznačné, že podobné texty z domácího prostředí zdejší moc potlačovala, popřípadě je nechala redakčně deformovat, aby hrdinové víc odpovídali mládežnickému ideálu. Známý je například poprask, jaký vyvolali Škvoreckého Zbabělci, jimž se podařilo proklouznout cenzurou koncem roku 1958. Děj románu se přitom odehrával v úplně jiném režimu o patnáct let dřív, jazyk, móda i konkrétní názory teenagerů se za tu dobu několikrát proměnily, ale už jen zobrazení jejich vnitřní opravdovosti, potřeby svobody a pudového odporu k přetvářce vyznělo jako antikomunistická provokace.
U Věry Noskové je časový odstup od dějů, které líčí, ještě mnohem větší. Její autobiografická hrdinka Pavla se narodila krátce po válce. Už svým původem byla několikanásobný outsider. Její prarodiče uposlechli výzvu prezidenta Beneše k zahraničním Čechům a přistěhovali se do vlasti z Vídně, kde žili na dělnickém předměstí. Matka, vyhlášená krasavice, se tu zakrátko provdala za mladičkého Slováka, z nějž se brzy vyklubal nenapravitelný sukničkář a větroplach, takže Pavla vyrůstala bez otce. Matka se znovu provdala, porodila další děti, jenže z jakési zatrpklé mstivosti odpudivě ztloustla a stala se domácí tyrankou. Dívka, vyrůstající v atmosféře zloby a nenávisti, v sobě tajně živí sen o ztraceném otci. Z rádia k tomu znějí přímé přenosy politických procesů, a dědeček s babičkou, ač patřili už v Rakousku k organizovaným komunistům, žehrají na režim a litují, že se přistěhovali do tak beznadějné bídy. Ta je obzvlášť zjevná, když je čas od času navštíví někdejší vídeňští sousedé.
Rodinný kruh je úmorný. Zvenčí jej navíc obepínají další kruhy - přehledné, pomluvami prorostlé městečko a ještě důkladněji prokádrovaná, zglajchšaltovaná republika v sevření celé socialistické soustavy. Není kam utéct, leda ještě dál na okraj, ještě blíž k bohémskému sebezničení. Pavla tak nakonec pozná bezdomovectví i blázinec. Nosková ve svých obrazech dusivě uzavřených mikroklimat zachytila dosti opomíjený rys totalitní atmosféry: režim nedeptal společnost jen přímým násilím, ale ještě víc nepřímo - zavedením politické nesvobody uvolnil prostor nesčíslným malým diktátorům, kteří se prostě jen vyžívali v šikaně bez ohledu nanšjakou ideologii. Stejně omezené autoritáře, kteří si představu "pořádku" odvodili ze zapšklých konvencí a předsudků, ostatně najdeme i v amerických románech či filmech z téže doby.
Druhý pokus
Společenské procesy a nálady, které u západní mládeže vedly v šedesátých letech k pronikavé změně vnímání, myšlení, vkusu i stylu, našly svou obdobu také u nás, jenže o svých počátcích zanechaly jen málo literárních stop. U Noskové jde vinou půlstoletého časového zpoždění spíš o citovou archeologii. Osobní historie Pavly je v mnohém netypická, podivně zašmodrchaná v důsledku pokřivených rodinných vztahů, jaké se vyskytují v každé době, ale zároveň ji můžeme vnímat jako sondu do oblasti, kterou nikdo pořádně nepopsal. Zobrazuje dusno maloměsta umocněné dusnem stalinského i poststalinského komunismu, kam skoro neslyšitelně doléhají ozvěny proměn kulturního paradigmatu.
Román letos vyšel hned dvakrát, což bývá ukazatelem úspěchu, jenže autorka i v tomto ohledu zůstává outsiderem. První vydání vlastním nákladem v podstatě zapadlo, nakladatelství Abonent ND se však rozhodlo dát neobyčejnému textu ještě jednu šanci. Počítá dokonce s tím, že budou následovat další díly. Pokud si Nosková udrží vypravěčský elán, mohou být také pozoruhodné. V životopisném medailonku na obálce to aspoň naznačuje barvitý přehled profesí, jimiž prošla po svém úniku z rodného městečka.
(psáno pro Respekt)
