19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Poznámky k sebedestrukci Západu

30.10.2020

Jak a kdy začala kulturní válka, jejímž prostřednictvím se současná západní společnost ničí? Trvá ještě vůbec, nebo už skončila? Kdo vlastně ve Velké Británii patří k progresivistům a kudy vede cesta, jak tento běh dějin zvrátit? Na to odpovídá kniha The Long March z pera Marca Sidwella.

Je nás mnoho, kteří považujeme téma rozbíjení základů západní civilizace za zásadní fenomén naší doby. I náš institut v létě vydal sborník textů s názvem Sebedestrukce Západu (IVK, Praha, publikace č. 52, 2020). A je nás také mnoho, kteří k tomu přidáváme upřesnění „sebe-“, neboť se nedomníváme, že nás ničí Východ (nebo Jih).

Jeden můj anglický známý mi – jménem vydavatelství New Culture Forum – poslal knížku autora Marca Sidwella s názvem The Long March, s podtitulem How the left won the culture war and what to do about it (vydanou v Londýně před pár týdny) s prosbou o její překlad, o vydání v českém jazyce a o její recenzování. To poslední tímto slibuji, ale – i když si myslím, že je to publikace velmi kvalitní – na české vydání není. Je příliš britská, příliš zatížená spoustou detailů relevantních pouze pro „domácí“ britské publikum. Nicméně redakci jsem napsal, že ti, kteří si ji u nás mohou s užitkem přečíst, si ji určitě mohou přečíst anglicky.

Falešný otec zakladatel

Plně se ztotožňuji s výchozí tezí autora knihy Marca Sidwella, že se jedná o „long march“, tedy o dlouhou cestu. Znamená to, že všechno teď najednou nespadlo z nebe (či odkudsi), i když nejsem přesvědčen, že je třeba za skutečného autora (a faktického „hybatele“) celého toho procesu považovat Mussolinim vězněného marxistu Antonia Gramsciho a jeho Sešity z vězení.

The Long March

Vlastní proces je však daleko delší a Gramsci je jen zrnkem v celém soukolí – možná významným pro ty západní levicové intelektuály, kteří se v Gramsciho době či později vyrovnávali se svým marxiánstvím. Všichni další Gramsciho nečetli. Měl vliv převážně na evropské eurokomunistické hnutí 70. let. Možná přispěl k tomuto pojmu (ale měl by se zmínit i význam stejně nazvaného článku Rudi Dutschkeho v Der Spiegel v roce 1967), ale já bych začal už nejméně od Velké francouzské revoluce (viz má kapitola ve výše citovaném sborníku).

Plně se ztotožňuji i s podnázvem Sidwellovy knihy, že jde o kulturní válku (kulturní ve velmi širokém slova smyslu tohoto slova, určitě nejde o válku o umění). U nás to mnozí chybně nepovažují za revoluci levicovou, a Marc Sidwell proto říká, že je tento výrok i v jeho zemi považován převážně za „pravicovou paranoiu“. Odmítá však, že se jedná o Gramsciho ďábelský plán, a nabízí poněkud jinou „strukturu kauzality“ vzniku tohoto fenoménu.

Ve shodě s autorem předmluvy Johnem O’Sullivanem vidí problém v tom, že je podle dnešní levice „jedinou cestou, jak vytvořit skutečnou free speech (svobodu projevu), je umlčet všechny ty, které levice nemá ráda“. Že jde o vývoj, jenž daleko přesahuje politiku a poslední volby, ukazuje „kontrast mezi velkou politickou silou dnešní vlády Borise Johnsona a slabostí této vlády vůči kulturní sféře, neboť britské instituce jako celek zůstávají nástrojem progresivistické ideologie“.

Mao, Marx a Beatles

Dívám se na to zvenku, a proto mohu být přísnější. I Borise Johnsona (a totéž jsem cítil i u jednoho z jeho předchůdců Davida Camerona) považuji přes jeho boj o brexit do značné míry za součást „progresivistické ideologie“. Rozhodující sílu nemá politika, ale „kultura, což je všechno od umění a zábavy, náboženství a morálky až ke společenským a sexuálním normám“. V tomto ohledu dochází Marc Sidwell k závěru, že „už kulturní válka neprobíhá, neboť byla prohrána“. Podle něho vznikla kultura nová, která dostala jméno „systém diverzity“.

Jsem rád, že autor připomíná, že obrat „kulturní válka pochází z německého Kulturkampf v poslední třetině 19. století“. Vztahuje ho i k Marxovi, čímž vlastně obhajuje, proč se i dnes mluví o neomarxismu. Marx věřil, že „není nic jako neměnná lidská podstata a že jsou lidé utvářeni sociálně-ekonomickými podmínkami“. Tím se přechází k Frankfurtské škole a k 60. letům. Kapitola pět se jmenuje „Mao, Marx and Marcuse“ (a v podtitulu je uváděna písnička Beatles s názvem Revoluce, i když já za horší považuji Lennonovu Power to the People).

Tento „dlouhý pochod“ vedl ke zrodu „politické třídy“. Dnes už „politický střet ve Velké Británii není mezi hlavními politickými stranami, ale mezi onou politickou třídou a zbytkem společnosti“. Přesně to se projevuje i u nás. Mezi našimi politickými stranami žádný ideologický spor není, v tomto smyslu – jak pěkně říká Marc Sidwell – „vznikla politická monokultura“.

Potřeba kulturního odporu

Velmi výstižně (a týká se to celé řady dalších jevů naší současnosti) Sidwell doplňuje, že k prosazování nových jevů a procesů „nebyla třeba žádná konspirace – špatná myšlenka se ve špatné chvíli dostala ke špatným elitám“. V této souvislosti kniha cituje Dominica Cummingse, hlavního poradce premiéra Borise Johnsona, že „obecně platí, že více vzdělaní jsou náchylnější k iracionálním politickým názorům než méně vzdělaní“. (To vlastně už dávno říkával George Orwell – člověk musí být intelektuál, aby uvěřil takové hlouposti.)

V závěru autor vyjadřuje víru v možnost změny, dokonce změny relativně rychlé, a bere si za příklad pád komunismu. Myslím, že se mýlí. Používá k tomu koncept tzv. „preferenční kaskády“ – že relativně malé změny v názorech veřejnosti mohou vyvolat „kaskádu“.

To se mi zdá být trochu moc sofistikovaný a ne zcela přesvědčivě vyargumentovaný koncept. Sám autor ví, že to neprobíhá tak rychle. Proto připomíná, že „nejjednodušším a nejoptimističtějším postojem je trpělivost“, a žádá „kulturní odpor“ (ve smyslu jím citovaného Václava Havla), ale ten vyžaduje „kredibilitní alternativu“, kterou musí přinášet „nové instituce“. Jejich vznik – a tomu odpovídající změna myšlení – „vyžadují éru celé generace“ nebo „celá desetiletí“.

Konec s dechem v nedohlednu

Já sice také brzdím mnoho lidí varováním, že nový systém diverzity, progresivismu, neomarxismu (atd.) ještě ani zdaleka není u konce s dechem a že naše chování vyžaduje jistou trpělivost a Masarykovu „drobnou práci“ (a psaní takovýchto recenzí), ale ortegovský „úkol naší doby“ bychom si měli strukturalizovat trochu jasněji. V tom kniha průlomem není, v popisu tohoto „dlouhého pochodu“ bude jistě pro mnohé objevná.

LN, 24.10.2020

www.klaus.cz