Literární reality show Tobiáše Jirouse

Podle nakladatelské anotace navazuje letos třiatřicetiletý Tobiáš Jirous ve svém "chladnokrevně intimním" románu Než vodopády spadnou na Vaculíkův Český snář, jehož samizdatové vydání vyvolalo před čtvrtstoletím skandální rozruch. Sám se v něm kdysi mihnul jako disidentské děcko a nyní se prý vrací ke vzoru mistra, aby si vyzkoušel, zda bude současnost v jeho vlastním necenzurovaném deníku stejně "literárně fotogenická jako dobrodružná sedmdesátá léta". Takový záměr by byl dojemně prostoduchý, kdyby se s ním autor hodlal spokojit, ve skutečnosti však jde spíš o konceptuální legendu k dílu, jež má podstatně jinou poetiku. Vaculík vytvořil nevšední román stylem klasické publicistické reportáže, zatímco Jirousův přistup připomíná spíš performanci. Literární prostor se tu stává jevištěm pro nejrůznější tělesné i myšlenkové akce, provokace, postoje a pózy.

Ve stopách hrdinů

Úvodní citát i řada odkazů v textu zdůrazňují příbuznost knihy s klasickými díly moderní deníkové literatury. Ještě před pár lety by byla asi opravdu vnímána jako generální zpověď v tradici Dostojevského, Camuse nebo Stendhala, k němuž se ostatně autor opakovaně hlásí, dnes se čtenáři spíš připomene formát reality show. Jirous jako by se stával producentem, režisérem i hlavním aktérem podobného představení. Žije, ale zároveň svůj život skoro bezprostředně zaznamenává, pozorujeme jej v situacích, kdy píše právě to, co zrovna čteme. Divácký zážitek netkví v nějaké strhující katarzi, k níž nás hrdina dovede po různých peripetiích a katastrofách, ale v působivých momentkách, které mají svůj šarm, jsou sexy, jak by se dnes řeklo, ale žádně třeskuté poselství z nich nevydolujeme.

V denících bývá autor zároveň hrdinou i vypravěčem, jenže v textu, který je prezentován jako román, není autentičnost nijak závazná a leckdy posloužila i ke stylizování fikce. To však Jirous zřejmě nečiní. Reálné postavy u něj vystupují pod svými vlastními jmény, popřípadě s dosti průhlednými přezdívkami či pseudonymy, a řada pasáží by asi nebyla příliš srozumitelná, kdybychom neměli ani ponětí o zvláštnostech prostředí, v němž se trojjediná ústřední postava (autor-hrdina-vypravěč) pohybuje. Záznamy nejsou datované, hlavní dějová linie se však zřejmě vztahuje k loňskému roku. Odtud ovšem Jirous často odbíhá hlouběji do minulosti, jednak k iniciačním erotickým zážitkům, jaké tak či onak prožíval každý, jednak k dosti výjimečné zkušenosti vlastního dětství, jež bylo svázáno s prostředím předních odpůrců komunistického režimu.

Tato linie je navenek spíš potlačena, tím víc ji však cítíme v pozadí. Je mementem velkého příběhu českého kulturního disentu, jeho solidarity i svérázného životního stylu, v němž se bohémská rozevlátost pojila s vytříbeným smyslem pro intelektuální, politickou i občanskou morálku, které se valná část spořádané společnosti zpronevěřila. Velký příběh rodičovské generace se ovšem historicky uzavřel už před patnácti lety, když byl vypravěč teprve teenager. Politické poměry se uvolnily a z umění, jež bylo kdysi bitevním polem, se stalo hřiště, kde je skoro všechno dovoleno, jenže se tím člověk neuživí. Co se týče tvůrčích možností, situace se vlastně až tak nezměnila, jen snaha o seberealizaci se už nedá vnímat nijak heroicky.

Nenucená exhibice

Kniha, kterou vypravěč údajně píše hlavně kvůli grantu, který na ni předem dostal, zachycuje čím dál skeptičtější pachtění za obživou, uměleckým uplatněním či sexem, když už je mládí pryč a do důchodu daleko. Je příznačné, že slabiny Jirous nejvíc odkrývá v místech, kde se pokouší reflektovat politické poměry a stav civilizace. Tam jako by se vracel k naivnímu, nejrůznějším manipulacím přístupnému rebelanství věčných adolescentů, zatímco v existenciální tématice je někdy až přezrále dospělý. V idejích naštěstí přitažlivost knihy netkví. S deziluzivním obsahem kontrastuje svěží rukopis, temperamentní hra gest a zejména inteligentní střih - schopnost vybírat či vynechávat motivy, které k zaznamenání nabízí sám život. Výsledkem je nenucený, zdánlivě spontánní, roztěkaný obraz konkrétní životní situace, v níž se politické poměry i stav civilizace odrážejí nejsilněji pouze mimoděk v přesně odpozorovaných, vtipně vyjádřených detailech.

Jirousova variace na Vaculíkův Český snář vyznívá spíš jako melancholická groteska, jako perzifláž zformulovaná víc dějinami než autorem. Ten jí ovšem uměl oživit vlastní exhibicí, čímž jí dodal zvláštní, ležérně poetický náboj.

Tobiáš Jirous: Než vodopády spadnou, vydal Labyrint, praha 2005, ilustrace autor, k vydání připravil Joachim Dvořák, 165 str.

(Psáno pro Respekt)