KNIHA: Pošťák
Jan Hrad (*1961), kterého znám osobně už tak deset let, se zajímá o literaturu, filozofii, historii a přírodu. V rámci přírody zbožňuje především koně a psy a Bílý tesák byl a je oblíbenou jeho knížkou. A na koni doručoval Honza Hrad i poštu; asi jako Kevin Costner ve filmové adaptaci známé dystopie Pošťák, která sice finančně propadla, ale není tak nepodařená.
Ani Hradův život není, řekl bych, nepodařený. Přinejmenším z jeho vyprávění pak pochopíte, že sice nemluvíte přímo s českým Jackem Londonem, ale jste blízko podobné krevní skupině. Nezbývá než povzdech: „To je život na román. Škoda, že ten román nikdo nenapíše.“
Jenže Jan Hrad knihu napsal. Zdá se mi, že velmi dobrou. A nazval ji - právě – Pošťák.
Jeho alter ego, hrnoucí se textem jako živá voda za štěstím, aniž by dělalo podrazy, si říká Tomáš Burg a autor rozčlenil 300 stran do čtyř nestejně rozsáhlých částí, které současně představují čtyři etapy jednoho života. Jmenují se Bachmač, Pošťák, Rajťák a Staveniště.
Bachmač je vylíčením hrdinových prožitků na vojně a odehrává se v podhůří Nízkých Tater na konci 70. let. S dílem Pošťák se ocitáme na česko-polsko-německé hranici v letech osmdesátých, a abych upřesnil informaci výše, náš hrdina poštu doručuje taktéž na motorce. Může si vlastně mezi „Jávou“ a koněm vybrat, což dělá podle počasí.
Část třetí Rajťák nás přenese do jednoho krajského města druhé poloviny let osmdesátých a závěrečným Staveništěm se přehoupneme i přes listopadový převrat, ale jen do první a nejdivočejší poloviny devadesátých let. Ještě se ale vraťme.
Co se pobytu v zeleném týká, už tady se Tom dostane ke koním. Rajtuje, miluje je a šťasten bývá. A stále, stále monitorujeme snílka, a když snílek konečně dostane 20 dní opušťáku, uhání do Česka Košickým expresem. Čtu: „V Praze přestoupil na rychlík do Paříže. Snil, jaké by to bylo, kdyby neexistovala železná opona. Snil, že přijíždí do města nad Seinou a usedá v kavárně La Rotonde na tutéž barovou stoličku, kde sedával Hemingway.
Probral se. Mířil do jídelního vagónu. Za poslední peníze koupil německé pivo a chvíli mu trvalo, než plechovku otevřel, protože takovou věc viděl poprvé. Bylo mu jen líto, že mohl za stejnou cenu sedět v normální hospodě celý večer.
Znovu si představil, jak sedí v pařížském baru, přichází Hemingway a povídá: „Nazdar. Tome, je vedle tebe místo?“
„Grüs Gott, ist hier, bite, ein Platz frei?“ probrala ho otázka silného pána v krátkých kožených kalhotách s padacím mostem, v bílých podkolenkách a s kloboukem s kamzičí štětkou.
„Yes, ja, bite.“
„Česka fojak, dobra fojak. Ja znat Švejk nazpaměť. Ja bydlet před valka v Šumava. Potom Hitler kaput a zurik do Bavor. Zweimal Bier, bitte.“ Atd.
V druhé části románu sledujeme už civilní Tomášovy vztahy, a to přátelské i milostné. Ačkoli s milostností se to ještě tříbí. V pohraniční hospodě:
„Marti, ještě tři pěníky tady na novýho poláka,“ objednal malíř Jelínej. „Ženskou nemáš?“ zeptal se Tomáše.
„Ne. Já chci teď chvíli žít jako Jack Kerouac v Big Suru.“
„Mladej je sečtělej, konečně tady bude někdo s kulturníma sklonama,“ pochvaloval si Jelínek. Zapředli hovor a hned mezi nimi vzniklo pouto sympatie. Tomáš nakonec zaplatil za všechny. Povídá: „Když jste malíř, tak bych potřeboval vymalovat chalupu.“
„Já tě kopnu do prdele, až vysereš komedianta i s bubnem, ty vole! Maluje jenom akty a portréty!“
Pak má Tomáš pocit, že se zamilovává, a pozve k sobě servírku Martu. Říká jí: „Tady spím v létě, v zimě na peci.“
Podívala se na knihu na nočním stolku: „Osamělý rváč od M. V. Kratochvíla, o čem to je?“
„O maršálovi Russwurmovi z rudolfínské doby. Ale tady mám své nejoblíbenější,“ ukázal nad postel, kde byly knihy Námořník na koni, Sbohem, armádo a Mořský vlk, ten od Londona.“ Konec citace.
Vztah k příběhům Jacka Londona se táhne nejen životem Toma Burga, ale i životem Jana Hrada, a nezapomenu, jak mi při jednom setkání řekl: „A vidíš, sám London si nejvíce cenil knížky, kterou nikdo nezná.“
„Co je to za knihu?“
„Dopisy Kemptona a Wace o podstatě lidské lásky.“
Jan Hrad je aktuálně svobodný třiašedesátník, „ví“ prý o nějakých svých dětech (jak se aspoň vyjádřil i na zadní předsádce své knihy), rád si dá čibuka (a cigarety ani ne), je věřící (“ať je Bohem kdokoli“) a z padesáti procent je Řek.
Vedle mnoha profesí byl herec a kaskadér a problém můžete mít jenom s tím, že tyhle výkony nemá za nic světoborného a hodného fanatického mapování… Prostě prý občas ze sedla i vyletěl, takže „nebyl nejlepší“. To mi řekne. A pak… Pak plácnu ještě název nějakého válečného filmu, náhodně, a Honza: „Ale jo. Tam jsem taky.“
Vraťme se ještě k jeho románu, a tedy k tomu prvnímu a možná už jedinému, který kdy napsal.
Závěrečná část líčí situaci po převratu, kdy mj. fungoval jako reportér, a opět ji charakterizujme přiléhavým citátem.
Nazítří projížděli bosenským venkovem, kde byly stopy válečného běsnění vidět na každém kroku. Tomáš vlezl do rozstříleného obrněnce, kde našel mrtvolu mladého Srba s ustřelenou zadní polovinou hlavy. Po odehnání hejna much mu zatlačil oči.
„Dobrá fotka,“ řekl do toho Slávek a cvakl ještě jednou, aby zachytil zděšený výraz.
„Vole, ti jednu fláknu. Nemáš úctu k mrtvýmu? Málem jsem si střík do textilu, jak jsem se lek,“ řekl Tomáš.
„Představ si, kolik takových zemře při autonehodách,“ chlácholil ho Slávek.
Projeli ještě pár vsí s vypálenými minarety a kostely. Před jedním domem seděla stařena. Lamentovala: „Já to synům povídala od tý doby, co zemřel Tito, že jednou budou litovat, že si vzali ty srbský čubky.“ Rezignovaně jim nalila domácí kořalku a Tomáš nefotil jako Slávek a vnímal všechno jen jako v mlze.
Už sebou ani necukl, když se ozvala palba, a občasný hvizd kulek vnímal jako bzučení včel.
Citování z knížky Jana Hrada bych rád uzavřel vzpomínkou na Burgovu práci ve stavebnictví.
„Chtěl jsem tady panu doktorovi něco navrhnout,“ rozbalil plány. „Kdyby váš architekt souhlasil, zrušil bych tyhle věžičky a zábradlí ve stylu baroka. Upřímně, je to jen laciná móda. Začali s ní po revoluci veksláci. To vás bych tipoval na víc. Na vilu jako Tugendhad.“
„A já bych vás, Burgu, zase netipoval na tohle,“ vzal doktor štítivě do rukou ohmatanou Londonovu brožuru, již si Tom četl a omylem ji nechal u plánů. „Vždyť jste byl proti nim a teď a teď čtete takovej proletářskej brak.“
Až na chodbě Tomáš ke knize (byla to sci-fi Železná pata) promluvil: „Tak prej jsi brak. A já bych dal snad všechno na světě, kdybych dokázal napsat jen zlomek toho, co tvůj autor.“
Dodat by se dalo ještě hodně. Chtěl jsem proto s Janem Hradem už několikrát udělat rozhovor. Zatím pokaždé odmítl. Nebo neodmítl, ale hrál to do autu. A vlastně má pravdu.
„Počkej, až si přečteš ten můj román.“ To mi říkal. Ta kniha je působivá; ale současně vím, že se toho v Honzově životě stalo ještě mnohem, mnohem víc.
A štěstím proto, že už přede mnou zapracovala Paměť národa.
Jan Hrad: Pošťák. Vydal Petr Ladman - Dolphin studio. Plzeň 2023. 272 stran.