Magdalena Dobromila Rettigová se ve století devatenáctém proslavila svojí kuchařkou, knihou dodnes kvalitní, zaplněnou předpisy o přípravě jakostních pochutin. Ano, mnohé z nich by dnes asi neprošly před přísnými zraky zastánců zdravé stravy. Tihle přísní zastánci zdravé stravy jsou, stejně jako přísní zastánci čehokoliv jiného, splněním ponaučení, že není na světě pitomosti, aby se nenašel inteligent, který ji zdůvodní.

Střih.

Lidstvo se odjakživa zajímá o umělce. Zvláště o ty, kteří nějak vyjadřují jeho pocity nebo, nedej přírodo, i myšlenky. Těm nejslavnějším pak staví obrovské pomníky, opravdové nebo pomyslné. Hlavně proto, aby ty pomníky (v mnoha případech) mohlo poté strhnout, zvláště zjistí-li, že ti umělci byli také lidé, takže měli tu či tam nějaké chybičky, ať už opravdové nebo pomyslné. Jen tak na okraj, koho asi dneska zajímá, že Mozart nebo Chaplin či Picasso byli nenapravitelní sukničkáři? Zajímá nás, či mělo by nás zajímat, jejich dílo. To, které nám buď něco řekne, nebo neřekne. Ale nenechá nás usnout v lhostejnosti.

Mnozí umělci, v oprávněné snaze si vylepšit životní úroveň, se vrhli do sepisování nejrůznějších děl o sobě samých. Týká se to obzvláště těch, kteří se zabývají čistou zábavou, neboť právě oni moc dobře tuší, že všechna sláva polní tráva, prach jsi a v prach se obrátíš, a kdo ví, zda po nich ještě zítra štěkne pes. Jedním z jejich nejoblíbenějších žánrů jsou kuchařky. Obecenstvo, jak říká teorie, zajímá, co si komik XY dělá k snídani, jak obědvá, jakou si udělá večeři, čím potěší případné návštěvy, neboť se (patrně podvědomě) domnívá, že tím pádem zjistí, jak to ten komik dělá, že je tak srandovní.

Okrajová literatura, řeknou s opovržením intelektuálové. Brak, který neřeší důležité otázky, na než zeměkoule (a její obyvatelstvo) marně hledá odpovědi.

Jenže pak se najde takový Ondřej Suchý, který zkoumá životy slavných (a někdy i méně slavných) umělců, aby zkusil odpovědět na nevyslovenou otázku: čím to je, že právě tenhle člověk zaujal tolik lidí?

A tenhle Ondřej Suchý si teď vzal na mušku i kuchařské zvyky (i zlozvyky) těchto umělců. Sepsal knížku jménem Pokrmy kořeněné smíchem, s podtitulem Z jídelníčku klaunů, komiků a herců. Vybral si umělce, které má z toho či onoho důvodu rád, a začal zkoumat. V mnoha případech získal recepty přímo od nich, jindy se spokojil s údaji, které získal od jejich známých nebo příbuzných.

Jenže Ondřej Suchý se neomezil na recepty. U každého z nich připsal sloupek, v němž vysvětlil svůj vztah k tomu kterému umělci, a často vyprávěl i o tom, jak se s tím člověkem vlastně sešel. Navíc připsal krátká životopisná vyprávění. Mnohé z vybraných umělců nakreslil, u jiných se spokojil s kresbou od někoho, kdo zmíněné znal, přidal také fotografie.

A tak vznikla knížka, která potěší, pohladí i poučí. Nejen o těch potravinách. A právě proto je záslužná.

Ondřej Suchý píše svižně a poutavě. A dělá to tak strašně dlouho. Nejen to: zná své pappenheimské. Ať už jde o lidi, o nichž píše, nebo o ty, pro které píše. I to se na jeho psaní pozná.

Vydavatelství Ikar patří dík nejen za to, že tu knížku vydalo, ale také za to, že se postaralo, aby se dobře držela i četla.

Budete-li mít hlad a chuť, jak na jídlo, tak na znalosti, zaběhněte si do knihkupectví. Nebudete litovat.