To byly časy. Nejprve první republika, později Hitler, načež jsme náhle patřili do východního tábora - a říkalo se, že atomová bomba možná přiletí. Od zenitu? Spíše přes západní hranu Čech; přes hranice. Což by nejspíš realizovaly Spojené státy - jako fatální mord a začátek třetí světové války (a snad jste viděli Kubrickův film Doktor Strangelove s Peterem Sellersem) a jsou to samozřejmě „velké“ dějiny, které šly naštěstí jinudy.

A vedle nich se malými krůčky posunují dějiny malé. Obé se provazuje. Jen málokdo se tehdy odvážil představit si přímo zkázu Prahy! A čekali jsme na konec? Ne. Čekali jsme, že to dobře dopadne. A že se údajná agresivita Západu vybije jinde a jinak… A že je agrese i vevnitř v nás, to jsme také tušili, ale jaksi pod nebem.

Zkušený analytik z polí vražedných pokusů i dokonaných mordů českého pohraniční se zove Emil Hruška (*1958) a v Pohraničním pitavalu předestírá desítku caus let 1920-1963, nad nimiž stojí i s vlastním úsudkem. A nad nimiž adekvátně cituje klasika Klostermanna, ba rozličné lidové songy.

Přepadení u Kosího potoka (vyberu jen dva, tři případy) připomene pokus o zavraždění pošťáka Engla, který u dotyčného toku… takřka podlehl četným zraněním. Pachatel užil mj. gigantický hřebík. Jen proto, aby se obohatil o (necelé) dva tisíce korun. A napadený měl jen turistickou hůl. Skoro se ostatně nebránil. Útok nečekal. 1. prosince 1931 si to šlapal jako Kolbaba - a bez tachometru - svých obvyklých čtrnáct km - z Plané u Mariánských Lázní a dál. Nenesl tuny dopisů, ale 13 tisíc ano, přičemž podotýkám, že tenkrát stačila taká suma průměrné rodině na dva roky života!

Engl byl oblíben. Takže se divil tomu, co se dostavilo místo vodní smršti. Inkasoval sadu ran ostrým kladivem. Bolest šlehala dovnitř do lebky. Při zápase přišel listonoš jen tak mimochodně o prostředníček. Upadl a ztrácel krev. Ale měl neuvěřitelné štěstí. Na lesní cestě ho našel povozník. Přežil. I když okraden. Ale zákeřný pachatel (pošťáka před útokem dobrácky doprovázel) byl dopaden - a pan Hruška líčí, jak. Oba byli konfrontováni v nemocnici. Pak… V Plané před soudem útočníka takřka lynčovali. Shlukly se tu snad stovky lidí a většinou měli za to, že se na podobné ataky má vztahovat stanné právo. Vždyť Heinrich Becker se zachoval jako ryzí bestie, načež ukrutně lhal a lhal. Dokud mohl.

Ale dokázali mu pokus o vraždu a pozor, tehdy to stačilo na 15 let, a to provázených půstem i tvrdým ložem „čtvrtletně“. Také temnou samotkou každého 1. prosince, kdy ohavný čin spáchal. Zpytoval svědomí? Nevím. Co vím, je, že by z toho dnes vyšel snáz.

Hruškova kniha nás vtahuje také do dalších caus a mj. zvíte, kdo byli „Zbojníci Šumavy“, a totiž bratři Kazarovi. A že se příliš nelišili od Jánošíka. Ale poutá i příběh groteskního života vedeného roky a roky v půdním úkrytu - příběh Eduarda Bienerta, jenž odolal odsunu. I když… Co vlastně znamená ODOLAT odsunu? Po dvacet let se ten chlap úspěšně ukrýval u bratra v systematicky a neustále zdokonalovaném půdním úkrytu. Něco šíleného. A vše takto šílené musí nakonec prasknout. Byl to i tento případ a roku 1966 Bienerta konečně spatřili na střeše.

Ale jen proto, že došlo k požáru, a to v domě v sousedství. Zvědavý muž padl vzápětí do rukou Bezpečnosti, která ho… Propustila. Hruška analyzuje, zda oprávněně, a jako mimochodem dodá, že měl případ naprosto šokující dohru.

16. 9. 1990 ubil OBA bratry kladivem jistý M. B, kterého znali od dětství.

Podobné knihy jako ta Hruškova nejsou zbytečné, a pokud v někom dokonce vzbudí touhu vystudovat policejní akademii, je to v dokonalém pořádku, řekl bych. Že by snad někoho mohly ponouknout k vraždě, je pitomost, a dokonce ani Miloš Zeman pod jejich vlivem asi nevyhlásí amnestii (ale stát se to ještě může).

A pan Hruška? Čtenářům dokonce závěrem uděluje lekce - a na příkladě hned dvou caus připomíná klíčový význam ohledání místa činu.

Víte, vadí mi donšajni a fiškusové, kteří znají leda poručíka Columba (nic proti němu) a kteří nad pitavaly frkají cosi o autorském hyenismu. Je to nesmysl - a speciálně Hruška nedělá nic víc a nic méně, než to, že realisticky analyzuje detaily dějin. Podle mého názoru je zavádějící děliti historii na „vyšší politickou“ a nižší, neboť jsou v reálu jediný cop. Cop těchže souvislostí.

A klepy, ty jsou dějinami, a dějiny blok všeho toho, co se odehrálo za šumem těch klepů a ve skutečnosti.

Emil Hruška: Pohraniční pitaval. Jako 10. svazek edice Victima vydalo Nakladatelství Epocha. 144 stran

Pohraniční pitaval - Emil Hruška | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví