V druhém, rozšířeném vydání se letos vynořuje kniha Jana Trojana (nar. 1956) Po stopách Foglarova ježka v kleci (196 stran). Autor je skautský vůdce a mistrem světa ve vyjímání ježka, jichž vlastní sbírku a které sám vyrábí.

Skoro každý si vybaví, že ježek v kleci je spolu s bobříky, modrým životem anebo létacím kolem jedním z vynálezů Jaroslava Foglara, jedná se však o omyl. Hlavolam si nechal už 7. 4. 1896 patentovat Clarence A. Worral v USA, a to jak ve verzi dřevěné, tak ve verzi z kovu (a se 14 ostny a ještě čtvercovou základnou klece).

Za první světové války se pak prý vložilo do věci Německo, ale to jen pokud uvěříme následující legendě. Roku 1917 (Foglarovi tehdy bylo deset let) provádí český rodák prof. Weiss na Humboldtově univerzitě pokusy s tzv. horským křišťálem, ideálním nosičem informace. Weiss zdárně urychlí růst těchto krystalů v umělých podmínkách, tu však je obviněn z protistátní činnosti (1918) a výpočty skryje právě do jádra Worralova ježka. S německou manželkou a synem v povijanu prchá do Prahy a v Šárce ho dostihne policie. Střílí se, žena umírá, Weissovi provrtají kulky lýtko a hruď. Soupeře nicméně vyřídí, jak by se líbilo každému akčnímu filmaři, a dovleče skomírající tělo k tamnímu kostelu Sv. Jakuba. Než syna uloží na jeho schody, vstrčí do povijanu hlavolam.

A nato Weiss podle této historky skonal u Apolináře, zatímco synek rostl v sirotčinci pod jménem Jan, byť ne Tleskač, a již v deseti letech poznal zámečnickou firmu Maňák (nikoli tedys Mažňák). Ježka stále měl a ukrýval v meliorační trubce pod kůlnou, ale Maňák hocha špehoval a hlavolam našel. Ale vraťme se do roku 1918.

Jeden německý policista v Šárce přežil: Ernst Röhm, pozdější šéf SA. Po Noci dlouhých nožů a jeho vraždě mu prohledali byt s materiály o Weissovi, které na ústředí padly do oka Wernera von Brauna, a díky tomu pak agenti v Praze vystopovali "tajemného Ema". Odhalila je sice kontrarozvědka (kapitána Moravce), Maňák ale už byl "ulit" do Říše, odkud se později přeplaví do Států (1951), kde uvízne na Ellis Islandu, v imigračním táboře. Je tam s ním i Jiří Voskovec, a to v roli svědka následující příhody. Imigrační úředník neumí napsat "Maňák" a dotyčný vztekle vyrve jeho tužku a píše své jméno. Sice tiskace, ale málo čitelně a pro Američana v tu chvíli i vzhůru nohama. A tak vzniká jméno Wozniak. Nu, a Steve Wozniak roku 1977 vyvine s Jobsem Apple McIntosh s prvním mikročipem, zatímco Voskovec už předtím vylíčil Foglarovi setkání s "Mažňákem" v dopise. Konec legendy – a prolistujme raději Trojanovu práci, která je vůbec první knížkou o dotyčném hlavolamu.

Úvodem dílko chválí jak spisovatel Zapletal, tak malíř Čermák. Autor se také "skautsky" přizná, že svou první foglarovku (Záhadu hlavolamu) kdysi nedokázal poctivě vrátit do mělnické knihovny a předstíral ztrátu na půdě školy. Koncem let šedesátých let, vzpomíná, bylo pak v trafikách těžké sehnat nová čísla Rychlých šípů, takže jezdil občas kvůli tomu z Mělníka až do Prahy. I tehdy nové foglarovky ale byly "podpultovky" a matka Honzovi dokonce koupila čokoládu pro "hodnou" prodavačku. A "Roy" Trojan? Skautsky(?) ji spořádal s kamarády. Cestou do školy. Ušmikl také kus domovního okapu a vyrobil klec prvního svého ježka. A jak toužil i po děsivě bílé masce skokana Širokka! S ní pomohla jehla a máti.

Trojan se dále z gruntu věnuje dějinám ježků v kleci, byť opět začne legendou (a to legendou z nálevny). Už v patnáctém století se prý Žižka "uklidňoval" tímto hlavolamem před bitvami a měl jich dokonce víc, takže si jedním vypíchl oko. Dík tomu ale vynalezl kropáč i řemdih. Nu, spějme radši od legend k reálu.

Nicméně již okolo roku existoval v Číně prokazatelně hlavolam Hvězda a had, podle jehož pověsti stáhl had (požírající svůj vlastní ocas) onu hvězdu z nebes, takže ji máme vyprostit z hadova objetí. A tento hlavolam se pak dostal do Japonska, kde ho zdokonalili tím, že hvězdu uvěznili klecí. Uběhlo dva tisíce let. Další "ježkovo vězení" připomněl další hlavolam. Tzv. francouzská klec. Žalářoval ovšem tenkrát jen kuličku. V dřevěné podobě se artefakt vynořil v 80. letech 19. století, a tedy ještě před patentem Mistra Worrala.

Další, byť zatím takřka jen dvourozměrnou verzi ježka představuje Collinsův hlavolam "Cricket" patentovaný roku 1898, ale "vězením" je tu pouhá mřížka, takže se už přenesme do Čech. Již první republika, zdá se, "zrodila" prvního malého ježka z mosazi, jehož pak vlastnil třeba i zmíněný Miloš Zapletal. Někdy v roce 1937 vyřezal pak prototyp i Ladislav Antonín Veselý (1892-?) v Továrně na jemné mechanické výrobky a hračky ve Stadické ulici v Roudnici. Ukázal svou práci nedaleké nástrojárně firmy Bacher a tam jeho jmenovec Karel Veselý vyrobil prototyp z kovu s pomocí dělníků Badyňáka, Hartmana a Žižky. Jako tzv. referenční zboží vzniklo vzápětí hned několik mosazných ježků, ale postrádali to, co nepostrádají předchozí pasáže tohoto článku. Legendu. Takže zájem obchodníků s hračkami se nedostavil. A teď... se trochu podržte. Foglar do Roudnice jezdil a Veselého navštěvoval.

Což je už realitou. Román Záhadu hlavolamu pak tento spisovatel uveřejňoval mezi 30. 8. 1940 a 8. 3. 1941. A 14. 12. se čtenáři prvně dočetli i o rozšroubovatelnosti ježka, což je také jediný původní Foglarův nápad.

Tenkrát po Československu prodávaný ježek nicméně hrubě zklamal: rozšroubovat vůbec nešel - a ke všemu byl ze dřeva. Prototyp vytvořil jistý pan Staníček a prodej jistila firma M. K. Moučka v Záhřebské 35. Klec tvořilo pět špejlí a ježek měl 11 až 12 ostnů a tři barevné modifikace. Stal se i hrdinou dvou pokračování Rychlých šípů (1. a 8. 3. 1941) a jde, jak znalci vzpomenou, o "ten příběh psího hřbitova".

Otázkou ale zůstává, jestli Moučka hlavolam na začátku vyráběl sám. Asi ne. A pokud ano, nestačil zájmu. Foglar prokazatelně zaúkoloval právě Veselého v Roudnici nad Labem a díky badateli Petru Vyletovi dokonce víme, že od Moučky inkasoval hotovost za 3700 ježků, po padesátníku jednoho, zatímco od Veselého ani vindru, ačkoli šlo o dalších 16 456 ježků. Leda by spořivý Foglar druhý příjem utajil.

Hm. Nepřijde vám nad těmi čísly podivné, že se dotyčné válečné hlavolamy dodnes zachovaly pouze tři? Mně tedy ano. Ale asi neprávem. Tento ježek byl křehkost sama a rozpadal se již při distribucí. Dnes jej vlastní jen Jiří Raba, Josef Skorkovský a rodina zesnulého Františka Ulče, o které ještě bude řeč. A cena stoupá. Naposled šlo asi o třicet tisíc korun. Za Protektorátu se prodával za čtyři koruny.

Následovníci? Záhadou je kovový ježek sběratele Václava Hrázského (nar. 1939) z Andělské Hory. Má sice i rodný list, jímž je výpis "kovářské a podkovářské" práce z 21. 10. 1940, ale výpis hovoří obecně o nějakém hlavolamu a nikdy ne výslovně o ježkovi. A Hrázský? Vzpomíná, že jako tříletý "slyšel ježka cinkat", když ho jeho strýcové vyjímali z klece zjara 1942. Šálil ho sluch? Šlo jen o dřevěného ježka? Hrázský ale doličný předmět ukazuje - a je kovový. Má čtrnáct ostnů a lze ho dokonce rozšroubovat! Nicméně 21. 10., což je datum na onom "křestním" výpise, ještě román k rozšroubovatelnosti vůbec nedospěl! Jak to pan "Vendy" Hrázský vysvětluje? Dvěma možnostmi.

1. Jeden ze strýců vyzvěděl tajemství předem v časopise Mladý hlasatel. 2. Vnitřní ježek byl později vyměněn a původní je už jen klec.

Nechme ale falešných šarád, do kterých opakovaně upadáme při šarádě skutečné a jako prokazatelně prvého ježka z kovu vnímejme práci Františka Ulče (1933-2010) z Mladé Boleslavi. Spolupracoval s kolegou-učněm Vladimírem Veselým za několik podzimních týdnů roku 1948 vyrobili z trubky dvě klece. Vlastní ježky ovšem dodal dnes neznámý soustružník. Aby kluci dostali tyto hvězdice do klecí, museli ostny postupně opilovávat, až se práce povedla a získali od mistra odborného výcviku pochvalu. Ale Veselý ztratil nejprve klec, a pak i ježka, takže jen u Ulčů se (silně pochromovaný) hlavolam zachoval a Jaroslav Foglar si ho kdysi dokonce půjčil, aby uspořádal soutěž na táboře.

Ale i televizi pan Ulč hlavolam vydal, když vznikal Bočanův seriál, a vrátili mu ho bez ostnu, který bezostyšně ukroutili kleštěmi. Druhý prototyp ježka tenkrát vyrobil z mosazi jakýsi pan Christian Lares z České Třebové, a teprve podle obou variant vznikla definitivní verze pod rukama pana Bednáře ze zámečnické dílny na Barrandově. Až s ní taky zápolili Jaromír Hanzlík (Jan Tleskač) a Ivan Vyskočil (Otakar Losna).

A dnes? Nejvíc ježků na světě vlastní jistý pan Hernik z Teplic, přes sto, ale většinu jich vyrobil sám. Do osmdesáti ježků měl Ulč a vedle Trojana, autora naší knihy, se obdobně početnou sbírkou mohou chlubit i významní foglarovci Slavomil Janov, Ivan Vápenka a Václav Nosek. Nu, a taky největší český sběratel hlavolamů Stanislav Tvrdík. Dále zmíněný už pan Hrázský, Roman Liščák z Rumburku, v Brně pak jistý Jan Machálek a v Praze Jaroslav Flejberk. Ve své pozoruhodné knize pak Roy Trojan pokračuje ve výčtu dalších a dalších typů a odrůd ježků, občas už sériově vyráběných, a dojde až do dneška a k číslu 61.

Přičte ale ještě třináct speciálních verzí i vč. ptáka v kleci, draka v kleci, lva v kleci a včetně "velikonočního" ježka vlastní výroby. Publikaci uzavírá snad až příliš podrobná historie soutěží ve vyjímání ježka a připomeňme tedy, že vedle turnajů let 1941 (Mladý hlasatel) a 1957 (tábor KON-TIKI u Pribyliny na Zelené říčce) a vedle soutěže v Tomanově ABC (1970), odstartovala pravidelná mistrovství světa až s rokem 2001.

Jan Roy Trojan pokřtil rozšířené vydání svého životního díla 15. 6. 2013 přímo ve Sluneční zátoce Hochů do Bobří řeky u Ledče nad Sázavou při každoročním setkání Foglarových příznivců. Jsou nepochybně bláznovství, která za to stojí!