Jdete po ulici, potkáte někoho, koho znáte jen od vidění, a on se zeptá: Japa se máte? Vzápětí se začnete domnívat, že víte, odkud je. Ale naznačíte-li tázajícímu se, že je zez Plzně, se zlou se potážete. Jenom člověk naprosto nevzdělaný se domnívá, že by rodilého Plzeňáka nadchl výrazem “zez.” Naopak. Další hlupák, který neví, pomyslí si rodilý Plzeňák.

Ten, kterého jeho plzeňští rodiče a prarodiče naučili, že říkat pravdu do očí je hrubost prvního řádu, si to o vás jenom pomyslí. Ten, který při podobných ponaučeních chyběl, vám to do těch očí řekne úplně klidně.

A pak jsou na světě jednotlivci, kteří věří, že říkat pravdu do očí se má jenom za odměnu. Mezi takové osoby patří další rodilý Plzeňák. Jmenuje se Jan Hajšman. To je chlapík, který vám odměnou za to, že jste si pořídili jeho dílo, řekne, jak to je doopravdy. Muž, který strávil pět let svého života vyhledáváním slov, z nichž většinu neuslyšíte jinde než v Plzni. Muž, který ví své.

Díky Janu Hajšmanovi, a díky také nakladatelství Starý most, vyšla velice svérázná kniha. Obsahuje zhruba patnáct set plzeňských výrazů, i s příklady jejich použití. Často je doplní vysvětlením, kde takový výraz mohl vzniknout, kdy, jak, z čeho a kvůli čemu. Plzeňsko-český slovník staví do správných souvislostí i podtitul: Pročpa tudlecto říkáme?

A teď si ten výraz představte vyslovený v té správné plzeňské houpavé tónině.

A hlavně, kromě toho, že to je svérázný (a místy velice vtipný až důvtipný) slovník, vznikl tady svého druhu průvodce Plzní. Po každém písmenu na vás vyskočí krátká, výstižná, zasvěcená vyprávění o jednotlivých částech západočeské metropole. Včetně obrázků, které by šlo nazvat pohlednicemi (ostatně autor i jeho nakladatel používají právě tohoto výrazu). Dík za ty obrázky patří Jaroslavu Vogeltanzovi, Petru Maznému a sbírce Václava Hamáčka. Tady se dozvite, kde ta místa najdete, jak se tam dostala, kdy, proč, čím a jak se proslavila kdysi dávno, a proč si je plzeňští pamatuji dodnes.

Ta kratičká vyprávění jsou sepsána velice prostě, jednoduše, až přímočaře, a je z nich zřejmé to nejdůležitější: jak moc autor miluje své město, jeho minulost, jeho současnost a jak silně věří v jeho budoucnost.

A pak tu je doslov. A to je puma. Kam se hrabe nevraživost mezi Brnem a Prahou. Ostré nepřátelství mezi Pardubiceme a Hradcem Králové není nic ve srovnání se zcela otevřeně vyjádřeným názorem, který by se dal vyjádřit takto: kdyby nebylo Plzně, nebylo by Čech.

(František Palacký hadr.)

Pražská (i ostatní česká knížata) tíhla spíše k východu, tam také dokonce přijímala křest, mimochodem, o pár desítek let později než tak učinila knížata západočeská, převážně plzeňská. Plzeňští svoji víru obdrželi ze strany západní, a to je způsob myšlení, jehož se drží dodnes. I kdyby se měli v Praze stavět na hlavu. Nejen to: z dějin dob poměrně nejnovějších víme, že ve druhé světové válce osvobodili Plzeň Američani, a že také plzeňští byli v první části padesátých let minulého století v tehdejším Československu prvními (a na dlouhou dobu jedinými), kdo se zcela otevřeně postavil na odpor komunistickému režimu.

Shrnuto co nejstručněji: Praha může být pěkný městys, ale Plzeň je Plzeň. Praha, a když budeme velkorysí, třeba i to Brno, stojí za návštěvu. Plzeň, jak je zřejmo z názoru Jana Hajšmana, je město, ve kterém stojí za to žít.

Na tom něco je. Ostatně, kdepa jinde na světě se člověk neuondá cestou k branám Prazdroje? Tahle otázka byla čistě řečnická.