KNIHA: Perzekuce a umění psát
Perzekuce a umění psát je dodnes aktuální knížka vytvořená v letech 1941-1948 a poprvé vydaná roku 1952 ve Spojených státech. Jde o nejvýznamnější dílo Lea Strausse (1899-1977), který se narodil v Hessensku a studoval univerzity v Hamburku, Freiburgu i Marburgu, ale roku 1934 emigroval - přes Anglii - do USA, kde se usadil (1938). Vyučoval zde filosofii a roku 1949 se stal profesorem té politické filosofie na chicagské universitě.
Perzekuce a umění psát je pouze dvacetistránkový esej (1941), avšak kniha spolkla i další tři stati. Co je pojí? Jak tušíme, téma psaní mezi řádky a téma vztahu mezi pravdou a náboženstvím a vztahů mezi filosofickou pravdou a pragmatickou politikou.
Ani s jednou tou oblastí (teologie, politika) se pravda (často takřka rovná filosofii) nesnáší, nebo se aspoň nesnese bez úliteb, a Leo tohle názorně předvádí na výkladu tří svých židovských předchůdců a myslitelů, a totiž Spinozy, básníka ha-Leviho a Maimonidese.
Je to možná překvapivé, ale taky filosofické spisy západní tradice bývají psané filištínsky či rafinovaně. Zkrátka tak, aby se autoři ve své době a zemi vyhnuli pronásledování. Permanentní snaha uhnout politikům, ale i plebsu vedla tak dokonce k vytvoření samostatného umění, proti kterému je dejme tomu rétorika jen dětská hra. Ono umění má moc a dá psavci šanci. Autor sdělí, co sdělit chce, aniž by to dělal přímočaře, otevřeně.
Kdo si teď klepe na čelo, patrně se narodil v dubnu, anžto právě skopci nikdy nebyli diplomaty. Obáváme se, že jich právě proto ve středověku (i později) mnoho neskončilo dobře. A pravý sociolog poznání Leo Strauss to ví - a názorně předvádí, jak šikovně se vypořádali s předkládáním svých názorů ti, kteří nechtěli na hranici; i kdyby pomyslnou.
Tato skrývačská tradice sice zdánlivě končila už za osvícenství, ale ve skutečnosti jí bylo třeba znovu za Hitlera - a je nutná ještě dnes. Také proto je - právě přeložená - Straussova knížka aktuální. A jistě může klidně vyjít, protože je psaná čtivě a průzračným jazykem i obdivuhodným myslitelem.
Filosofové od věků ukrývali před čtenáři podstatné části neortodoxních nauk. Četná protiřečení si v jejich knihách neznamenají, že platí jak A, tak B. Anebo nic. Vždy máte vybrat, ale ne každý pochopí správně, co vybrat měl.
Ač i Strauss úvodem připomíná, že se opakovaná lež stane pravdou, je šťasten z jiné věci. Lidi schopní nezávislého myšlení nelze nijak přesvědčit k přijetí názorů prosazovaných jakoukoli vládou a „perzekuce zabránit nezávislému myšlení nedokáže“. Mezi rozumnými přáteli totiž vždy koluje pravda a její krev - a pozor, ony názory se dají vyjádřit i veřejně, postupuje-li se obezřetně. Jen musíte umět „psát mezi řádky“, což je synonymum pro schopnost plodit dobré metafory. Uměli to už v antice a není příčiny, proč by umění nemohlo existovat teď. Příklad?
Strauss (str. 29): Už se zdá, že autor zapomněl - pro malicherné, pedantské šarvátky - na svatou válku lidstva. Už se zdá. Ale v okamžiku, kdy se propracuje k jádru argumentace, napíše náhle tři, čtyři věty svým pravým, hutným, živým stylem, jímž umí uchvátit pozornost mladých lidí, kteří tak rádi přemýšlejí. V ústřední pasáži věc vyjádří jasněji, přesvědčivěji a nemilosrdněji, než kdy byla vyjádřena.
Tak či onak, dala perzekuce popud zvláštní technice psaní. S ní typu literatury adresované pouze některým. A komu? Důvěryhodným, ale současně inteligentním. Tohle psaní má i všechny přednosti soukromé komunikace, ale dosáhne dál než k pisatelovým kamarádům.
Strauss je pak názoru, že se to přihodilo dávno. Jistým autorům někdy došlo, že mezi moudrými a nevzdělanými zeje propast. To je sice samozřejmé a danost lidské přirozenosti, se kterou nehne žádné vzdělávání, ale věc je horší. Na filosofii hledí většina lidí ne pouze skrz prsty a s podezřením, ale nenávistně. A co myslitelé? Ač jim ani politici ještě nelezli do zelí, pochopili, že je veřejné sdílení filosofické a vědecké pravdy nejenom chyba, ale nemožnost.
A není žádoucí. Ne prozatím. Navěky. Vlastní názory tak začali ukrývat před každým s výjimkou ostatních filosofů a někdy to praktikovali také tak, že psali jen formou strohých náznaků. Výsledné knihy obsahují vždy dvojí doktrínu. Veřejné učení - a podstatnější filosofii „utopenou“ mezi řádky.
Anebo lépe. Někteří velcí autoři to udělali tak, že využili - jako mluvčího - pochybnou postavu. Tou cestou dali najevo, že vyhlašování podobných pravd jim jde proto srsti. Lhali, ale v zájmu věci. Také proto máme v největších literárních dílech minulosti tolik zajímavých ďáblů, šílenců, šašků, epikurejců, ochlastů a sofistů. A psáno nejčastěji není pro filosofy, ani ne pro jejich tupé antipody. Psáno je pro mladé, z nichž se filosofové mohou ještě stát.
V eseji Literární ráz Průvodce tápajících pak autor analyzuje středověké učení Maimonidovo, které nenápadně atakuje Bibli. Ne celou, ale jeho Průvodce, aby byl ve své době akceptován, nemohl být psán běžně, ale parabolickou řečí. Náznaky. A kdo neuměl předkládat podstatné stejně náznakově, nepochodil; a pozor, nikdo se Bibli nevysmívá. Jen se ukazuje, že byl při jejím sestavování někdy záměrně vložen i nesmysl.
A co asi bude správnější? Je lépe psát řečí obtížně srozumitelnou a zhuštěnou, anebo pomocí podobenství a hádanek? Jistě platí B. Ale řekněme, že se autoři Bible budou chtít podobenstvím vyhnout. Co se pak mohlo stát?
Podobenství sice autor vysvětlí, ale fakticky jen pomocí dalších podobenství. Druhá možnost? Užití neparabolického jazyka. Jenže má chybu. Je pro nevzdělance nevhodný. A Bible? Byla samozřejmě i pro nevzdělance.
I zde Strauss upozorňuje na zajímavou věc: Úkolem vykladače Bible není vysvětlit rozpory, ale určit, které z vyjádření je pravdivé a které užito k zastření pravdy a matení. Totéž, co tu říkáme nad Biblí, platí o vysvětlujícím ji textu.
Obdobně filosof dobývá střepy reality kapitolou Zákon rozumu v knize Kuzari. Básník jménem ha-Levi, který toto dílo kdysi stvořil, přesně chápal, že pravý filosof se nemůže nikdy upřímně obrátit na jakékoli náboženství a ani na judaismus ne. „Božská“ moudrost filosofům uniká, asi jako unikala Sókratovi, a „náboženská lhostejnost filosofa nezná mezí“. Ale současně není sporu o tom, že ti filosofové, kteří popírali „božského zákonodárce“, popírali mravní zákon. A ha-Levi své (jediné) náboženství judaismus proti filosofům brání. S onou mravností. A s ní pak nejen chrání židovskou víru, ale věc lidstva.
Jeho námitka proti filosofii není jen židovská a dokonce ani náboženská, ale skutečně mravní. Nebyl fanatik - psal verše, ale nepřestával myslet.
Strauss uzavírá knížku esejí Jak číst Spinozův Teologicko-politický traktát. A ač se zdá, že Spinozovi nelze rozumět ani tehdy, když přijmeme jeho zásady, a ani tehdy, když je odmítneme, Strauss jakési vysvětlení jeho učení přesto předkládá.
Znova se přitom opakuje, že se Bible (a to Spinoza výrazně vynáší) obrací na prosté lidi, zatímco on, filosof, ne. Jako SKEPTIKA pak označuje toho, kdo se domnívá, že jsou rozum, filosofie a věda podřízeny teologii.
Traktát pak adresuje filosofům, ale spíš těm potenciálním; opět tedy mladým lidem. A pozor, potenciálním filosofům mezi křesťany. Záměrem jeho díla bylo, zdá se, teologii od filosofie zcela oddělit. Sám přitom NEvěřil v nadřazenost judaismu nad křesťanstvím a chtěl se vrátit k ryze duchovnímu učení původního křesťanství. Jen filosofie, ne teologie může učit, že Bohu s velkým B záleží na všech lidech stejně.
Celou Straussovou knihou se táhne leitmotiv: některé biblické rozpory jsou vědomé. Proč vznikly? Aby vyhovovaly předsudkům nevzdělaných. S chutí chlácholit plebs. A Spinoza? Sám Žid, žil Spinoza v nežidovském prostředí a nikdy se necítil dost svoboden vyslovit, co měl na mysli. Byl obezřetný, ale tradiční teologii nepochybně kritizuje. Prahl obrátit na filosofii maximum lidí, přičemž víc bylo křesťanů nežli židů. A obracel se na křesťany i proto, že v jeho době existovala početná skupina křestanů liberálních.
Náboženské dogma redukovali na minimum a svátosti měli za nepodstatné, ba škodlivé. Mezi židy hledal Spinoza takové marně.
Leo Strauss: Perzekuce a umění psát. Z angličtiny přeložil Tomáš Suchomel. V edici Apoikia vydalo nakladatelství Hermann a synové. Praha 2022. 236 stran.