Každý z nás má rád jistoty. Na které se může spolehnout. Tak například pivo má být studené, hořké a „jiskrné“. V Prodané nevěstě má být na scéně postavená vesnice s doškama a Jeník s Mařenkou by měli být v kroji, pokud možno českém, že.

No a Švejk musí být tlustý, s poněkud prasečím nosem a buclatými tvářemi a feldkurát Katz takový, no prostě …. jako Miloš Kopecký, co nad tím budeme dumat!

Jenže jistoty se nám pomalu hroutí! Já, který jsem si odmítal dát si v Rakousku Weissbier – tedy kvasnicové pivo - ani kdyby mi ho platili, jako že to nabízeli, jsem později začal pít před jízdou Radler, což je směs klasického piva s limonádou, někdy citronovou, jindy se „švepsem“ a podobně. Brrrrrr, řekne si ortodoxní pivař. No ale na řízek pořád lepší než sladká kola, myslím si já. A můžu, tedy aspoň v německy mluvících zemích, potom za volant.

No, nakonec jsem dopadl tak, že jsem si tuhle dal belgické višňové pivo, zazátkované jako kdyby to byl šampus. A chutnalo mi.

S Prodanou nevěstou už jsme na tom taky trochu jinak. Sice když jsem před lety viděl v Národním, jak po „návsi“ v Prodance vede nějaký maník v prvorepublikových pumpkách kolo a předstírá, že zrovna píchnul, měl jsem sto chutí vyběhnout na jeviště, vyrvat mu tu pumpičku a jít s ní zmlátit režiséra. No ale když nedávno dávali ve Francii Prodanku na scéně, kde byly chalupy jen tak naznačený, asi jako by namaloval ty kulisy Jan Zrzavý, vypadalo to docela dobře.

Takže když ke mně dorazila informace, že vyjde v nakladatelství XYZ knížka Osudy dobrého vojáka Švejka a ilustrovat je bude kreslíř drsných a nemravných obrázků, co mi kamarádi občas posílají meilem, Petr Urban, tak jsem jen dumal, zda je pan vydavatel dobrodruh anebo novátor. Někdy je to tedy jedno, že.

Knihu uváděli do života v Pivrncově hospodě. V Praze. Protože Pivrncových hospod je víc, víme? Třeba v Ústí nad Labem nebo v Ostravě a tak. A protože Pivrnec je vlastně – tedy duchovně - Petr Urban a Pivrnec a hospoda jedno jsou, tak je to logické. A protože Švejk a hospoda, to je vlastně skoro totéž, sešli se Pivrnec -tedy Urban – a Švejk.

Samotné kresby člověka nejprve překvapí. Není li ovšem fanda na Pivrnce. Na druhé straně proč by ausgerechnet měl vypadat Švejk tak, jak si jej vymyslel Lada? Protože Hašek nikdy, pokud vím, Ladovy kresby neviděl, ale hlavně neschvaloval. To, co považujeme za kongeniální souznění dvou děl, textu a kresby, však nemusí být jediné. On ostatně Hašek, když psal Švejka v hospodě na Lipnici, kam se na něj chodil dívat náš děda coby kluk, rozhodně nemyslel, že vytváří nehynoucí dílo, které můžeme – a ne že ne, kritici-kecálisti – přirovnat k Donu Quichotovi de la Macha, Bídníkům i dílům Charlese Dickense. A že může být ilustrováno jen a jen jedním kreslířem.

Navíc je jasné, že genius Haškův přesáhl svého autora, a myslím si, že čím jsme dále od katastrofy té „Velké války“, jak se jí původně říkalo, tím vícehlasně na nás Švejk promlouvá. Ve více rovinách a významech. Jak se vzdalujeme od vybuzeného českého nacionalismu konce devatenáctého a začátku dvacátého století, kdy jsme byli stejně nadšení a také stejně směšní a občas nesoudní, jako jsou dneska třeba Slováci, můžeme v knize nalézt mnoho toho, co jsme doposud přehlíželi. Třeba i jiný pohled na zbytečně a hloupě skoro zapomenuté české vojáky v rakouské uniformě. Skutečné a statečné vojáky, jichž tisíce padly na Piavě a v (dnes) slovinských horách, můžeme se začíst s vědomím například toho, že i u Kriegsmarine a u ponorek bojoval Češi, že tehdejší srbské tažení bylo stejně šílené a vražedné jako nedávná válka a tak dále.

A že Švejkův křik „Nestřílejte, jsou tady lidi!“ není žádným výkřikem českého „švejka“, jak se nám ho snaží kdekdo představit, ale obyčejného člověka uprostřed války, který se snaží si zachovat zdravý rozum.

Urbanovy kresby jsou jiné než ty Ladovy. Milovníci Pivrnce - a že jich není málo - je jistě ocení. Možná by se ta kniha mohla začít prodávat také v hospodách. Tam sedávají obdivovatelé drsných kreseb Urbanových.

Říká se, že v magické Praze se na Karlově mostě minuli v jednom okamžiku z jedné strany dobrý voják Švejk, vedený eskortou k dalšímu pokračování jeho vojensko-hospodských dobrodružství, a z druhé strany pan K., tajemný hrdina-oběť z Kafkova Zámku.

Strašlivá hrůza budoucího dvacátého století v depresivní a existenciální podobě se protkává s děsivou srandou a lidovou moudrostí v jednom okamžiku na jednom místě. Kde jinde než u nás v Praze se taková věc může stát?!?.

Ostatně, kdo z nás skutečně Zámek četl? A kdo Švejka? Kdekdo o něm mluví, kdekdo se na něj odvolává, mnozí z něj citují, ale kdo ho skutečně četl? Táži se!

Teď máte možnost.

Začíná to: „Tak nám zabili Ferdinanda….. „

Pamatujete?

Snímky ze křtu knihy ve fotogalerii (foto: Jiří Wagner)