Český filosof dějin a politiky Miloslav Bednář (*1948) ve své nové knize Pohyb a řád: Pokus o fenomenologickou ontologii (Togga a FLÚ AV ČR, Praha 2018) hledí přehlédnout vývoj filosofického myšlení od antiky do současnosti, přičemž se opírá zejména o myšlení Jana Patočky, Martina Heideggera, Eugena Finka, Maurice Merleau-Pontyho a dalších fenomenologických myslitelů, aby spěl fundamentálně-ontologicky k uchopení politiky a moderní demokracie. Svůj zevrubný pohyb dějinami myšlení začíná u starořeckých myslitelů, svou myšlenkovou cestu si osvěcuje Platónem, Aristotelem, ale i předsokratiky, z nichž Anaximandros a Hérakleitos v knize promlouvají nejvýrazněji.

Autor prochází dějinami filosofie, probírá nejzákladnější fenomény, jako je zjevování, vnímání, ba dotkne se i skrytosti samé, z níž, jak to explicitně vyjevil zejména německý filosof Heidegger, pramení veškerá neskrytost, a tedy i pravda věcí a dějů. Tato bytostná skrytost umožňuje i dění prostoru a času (časoprostor), také naše vnímání a myšlení je svým způsobem založeno v základní skrytosti. Tento základní a skrytý pohyb univerza nazřeli již presokratici v pojmu fysis, který pro ně znamená především původní ontologické vzcházení ze skrytosti, z temného základu a původní jednoty (prabytí).

Za samu podstatu času lze považovat pohyb. Ten také spolu s řádem, který se v čase a pohybu utváří, našeho filosofa nutně zajímá, stejně jako Jana Patočku (s nímž Bednář zevrubně komunikuje), zajímá ho onen čas zjevování, v němž se rodí řád a různé podoby zjevování a vše jsoucí. Každé jsoucno má svůj zdroj, svůj počátek a spěje ke své realizované přirozenosti, z určujícího zdroje se jednotliviny, jsoucna a věci pohybují ke svému účelu a ke své kráse, ke svému smyslu. Přirozeností věcí je jejich vlastní logos – jejich bytí, jak vědí filosofové od Hérakleita, Aristotela až k současným autorům, mezi něž se svým pokusem o fenomenologicko-ontologické myšlení náš myslitel řadí.

Žijeme však v době, kdy se pravda skrývá a pěstuje se spíše rutinní klam a ožívá nevidomá upadlost. A právě v této době je třeba opět důkladně promýšlet ontologické fenomény skrytosti a neskrytosti (pravdy). Neskrytost (řecky alétheia) již nechává vystupovat jednotlivá jsoucna do svého zjevu, základní „souboj“ se tedy odehrává mezi skrytostí a neskrytostí, a odtud se teprve může objevovat ontická správnost a pravda jako jistota našeho vědění a poznání; s nimi vystoupí i spravedlnost a právo. Jestliže jsme s to se ladit na sám proces zjevování bytí, máme šanci se vyvazovat z různých klamů, z demagogických řečí politiků, z pokleslého působení propagandy. Tehdy budeme schopni zreflektovat svoji časovast a vyjádřit pravdu zjevování samého.

Když přestanou platit dosavadní mínění, může se jedinec propadat pocitem úzkosti do nicoty. Nic nemá náhle smysl, samozřejmá jistota se rozpadá, ale jak již objevil S. Kierkegaard, projít stíny nicoty zároveň může znamenat zasvitnutí nové svobody, kdy se radikálně zbavujeme klamných mýtů a svírajících blamáží, jež se na nás sypou ze všech stran. Heidegger pak důsledně rozvinul tuto původní možnost vskutku (z úzkosti) být jako ryzí existence, když jsme právě otevřeni nicotě, jíž zprvu vyjevuje právě úzkost. Bednář pak k tomu přidává Riemannovo pojetí „tušené celistvosti“. Její dosahování je naším úkolem na cestě životem, tak se lze otevírat znovu bytí samému jako světlinné zákonitosti veškerenstva.

Bednář si ve své knize hojně všímá fenoménu věčnosti. Jaké je jeho pojetí věčnosti? Inspiruje se zde opět F. Riemannem a dalšími a spojuje věčnost s řádem univerza a s jeho zákonitostí, která umožňuje člověku dosahovat příznivou životní vyváženost a celistvost. Poukaz k věčnosti řádu, který je ovšem nadán věčným pohybem, spojuje Bednářovo pojetí i s Anaximandrem, Aristotelem; tomuto pojetí je blízký i Masarykův (a Spinozův) princip života žitého pod dojmem božské věčnosti (lat. sub specie aeternitatis), což je v knize naznačeno.

Chápání věčnosti je tedy dynamické – moc bytí má výrazný rys věčnosti jako pohybu. Tomu odpovídá u filosofa i potřeba zaposlouchat se do bytí samého a heideggerovsky se ladit na příchod jiného počátku myšlení. M. Bednář takto spěje k pojetí bytí jako uvlastňující události (něm. Ereignis), čímž si otevírá skvělý odstup od vší dosavadní metafyziky, včetně současné „záplavy analyticko-filosofické produkce“ a od neustále nás provázejícího neomarxistického vlnění. Umění zaposlouchat se do hlasu bytí samého je tím, co umožní dostat se ze stávající zapomenutosti na bytí.

Zajímavý je v knize rozbor pojmu krize. Opět se poučeně vychází z antického pojmu krize, který přesahuje běžné (současné) chápání krize jako něčeho, co je nutno překonat. Krize je ale příležitost skutečně kriticky nahlédnout přirozený smysl bytí. Takto se lze zamyslet i nad metafyzikou vědy, jež, nedotázána, může vést na scestí. Náš současný myslitel nakonec přijímá i součtveřivou a světlinnou (něm. Geviert, Lichtung) událost uvlastňování. Při tomto ladění je možno zachraňovat i zemi, na níž bydlíme, pečovat i o nebesa (věčnost), neboť jen odtud v náležitě otevřeném myšlení může přijít i záchrana pro náš přirozený svět, svět přírody.

Miloslav Bednář si svým ontologicky fundamentálním zkoumáním otevírá cestu k ontologii/filosofii politiky a demokracie a jejich prohloubenému zkoumání. Tento přístup je dnes nezbytný, aby politika pochopila, jak vlastně nacházet správnou sociální a ekologickou vyváženost v pohybu člověka přírodou a společností. Půjde to jen přes nové a zásadní zamyšlení, které bude s to lépe, tj. neantropocentricky komunikovat s celkem pozemské a vesmírné strukturace. (Ontologické a filosofické pojmy, které Bednář používá, lze vysvětlené nalézt ve Slovníku filosofických pojmů současnosti, Vyšehrad, Praha 2018).