29.11.2021 | Svátek má Zina


KNIHA: Obnovené vzpoury mají dodnes svoji platnost

2.3.2010

Vzpoura, to je celoživotní téma Karla Hvížďaly. Sám se bouří zcela urputně proti všemu možnému tím, že mapuje vzpoury, které - tu více, tu méně - hýbají společností. Rozmlouvá se vzbouřenci a ty rozmluvy pak přenáší na papír. Před málem čtvrtkou století takhle vydal tři rozhovory. Každý jeden z nich vyšel jakovzpoury1 samostatná knížka. Teď vyšly pod jednou střechou jako jedna knížka, a nejzajímavější na tom je, že každý z těch tří rozhovorů sám o sobě, a všechny ty tři rozhovory jako celek, mají co říci i dnešnímu čtenáři. A doufejme, že nejen tomu, který si nad těmi rozhovory zavzpomíná na doby dávno zašlého mladí, ale i tomu, který to mladí zažívá teď, ale moc rád by přitom věděl, jak se stalo, že česká společnost vypadá tak, jak vypadá.

Karel Hvížďala si povídal s Václavem Havlem o vzpouře životem v pravdě, s Pavlem Landovským o vzpouře šaškovstvím, a s Jiřím Suchým o vzpouře prací. Všichni tři tihle pánové českou společnost poznamenali dost výrazně, takže myšlenka vydat je všechny tři dohromady byla velice šťastná.

Lubomír Houdek, který tuhle obnovenou premiéru vydal v pražském nakladatelství Galén, navíc přijal grafické ztvárnění, které nabídla Clara Istlerová. Na rozdíl od předchozích samostatných (a nutně skromných) vydání těch tří rozmluv tu najednou máme knížku přepychově vybavenou obrazovým materiálem, doplněnou poměrně podrobným rejstříkem a krátkým úvodem autora, v němž vysvětluje, jak došlo k tomu či onomu rozhovoru. Navíc je na konci každého z těch tři rozhovorů drobná douška, která doplňuje jména či události, o nichž se zpovídaní i zpovídající v době, kdy vznikaly ty původní rozhovory, raději nezmiňovali, aby ty lidí nepřivedli do průšvihů ještě větších, než původně měli. To samo o sobě by stálo za to, aby si člověk ochotně tohle vydání pořídil i přesto, že ta předchozí vydání už má dávno doma. vzpoury2

Jenže při čtení tohoto nového souboru si čtenář najednou uvědomí, že zpovídaní sice hovoří o době před zhruba čtvrtkou století, ale jejich výpovědi platí dodnes.

Je samozřejmě zajímavé porovnávat ty výpovědi s tím, co se stalo později. Tak třeba Václav Havel několikrát upozorňuje, že sice rád filosofuje, ačkoliv k tomu nemá žádné formální vzdělání, ale že co se politiky dotýče, od té by dal nejraději ruce co nejdál. Když si uvědomíme, že po tzv. pádu vlády jedné strany presidentoval nejdříve Československu, aby po rozdělení země dál presidentoval České republice, a v obou těch úlohách byl navýsost politický, ba politikářský, zní to jako rozpor. Zvláště, když si uvědomíme, že celou tu dobu mohl psát divadlo, a že by jeho hry v tu chvíli přijala jakákoliv česká scéna, aniž by tu věc četla předem, jenom proto, že ji napsal Václav Havel.

A právě tady by čtenáři měla dojít aktuálnost Havlovy výpovědi: vše, co kdy dělal, činil proto, že to cítil jako svoji občanskou povinnost. Můžeme s jeho činy souhlasit, můžeme mu je vyčítat, ale skutečností zůstává, že na právo vyjadřovat se ke stavu věcí v zemí, ať už s nadšením nebo s výhradami, si člověk musí vydělat. Přesně tohle Václav Havel udělal, a právě proto mají jeho názory platnost i dnes.

Pavel Landovský je ohromně rozporuplná postava. Jan Werich charakterisoval často lidi podle toho, zda by s nimi jel na dovolenou. S Pavlem Landovským by na dovolenou patrně jel málokdo. Rozhovor s ním, to je vlastně jedna příhoda za druhou, vždycky zajímavě vyprávěná a ve většině případů vypointovaná závěrem, který je zcela zřejmě odpozorován ze života. Landovský sám připouští, že to s ním jako s člověkem nebude moc jednoduché, ale jeho závěry, zvláště ty, kdy se - ať už vědomě nebo ne - dotýká lidské cti, ty by si měli přečíst všichni ti, kdo se dnes snaží v České republice zasáhnout do věci veřejných a jejichž důvody nejsou zrovna nejpočestnější.

Jiří Suchý je básník. Kromě toho je neuvěřitelně pracovitý a ještě neuvěřitelněji tvrdohlavý. Jeho základní heslo: když všichni říkají, že to (nebo ono) je v (zde ten jemný člověk používá výrazu nevhodného k jídelnímu stolu či ve smíšené společnosti), já si říkám, tak, a teď teprve se do toho pořádně opřeme, a to by bylo, abychom to nepřemohli.

No, a tohoto člověka neměla vláda jedné strany (a zvláště ta jedna strana) vůbec v lásce. Přitom nejzajímavější na Suchého výpovědi v rozhovoru s Hvížďalou je, žeVzpoury - autogramiáda 4 si nestěžuje. Prostě konstatuje skutečnosti, a ani se nevytahuje, že ta všechna protivenství překonal. Nejen, že ty nehorázné ústrky překonal, ale zůstal i přes veškeré podlosti, kterým musel čelit, počestným člověkem (ten výraz počestný, to je výpůjčka ze slovníku Jana Wericha: jde o složeninu slůvek poctivý a čestný).

Co tím chtěl básník říci? Zhruba to, že Suchého výpověď by se dala shrnout poměrně jednoduše do výrazu, podle něhož člověk dojde nejdál s poctivostí.

Je zásluhou Karla Hvížďaly, že všem třem pánům kladl ty správné otázky, tedy otázky takové, které jim daly možnost odpovídat poctivě. Další zásluhou Karla Hvížďaly je, že umí naslouchat a že odpovědi těch tři pánů zapsal tak, že v nich není jediného zbytečného slova, a že všechna slova, která se objevila v knížce, nejsou pouze svědectvím doby, ale i ponaučením těm, kteří přijdou po nich (a po nás) a budou dost chytří, aby se poučit chtěli.

Foto & klipy z autogramiády: Jiří Wagner








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.