KNIHA: O Pavlovi

Pavel Juráček byl český filmař. Kritici, kteří milerádi škatulkují, ho zařadili mezi tzv. mladou českou vlnu šedesátých let minulého století.

Věkově tam patřil zcela určitě. Zda tam patřil svým dílem, to je jiná.

Pravda, více toho pro film (a televizi) napsal, než urežíroval. Ostatně, na slavné pražské FAMU vystudoval dramaturgii, ne režii.

Ovšem těch pár filmů, na nichž se podílel režijně, byly pumy. Alespoň v očích kritiků, kteří vyčerpali snad všechny slovníky cizích slov, jen aby popsali své nadšení nad surrealismem (a jinými -ismy) Případu pro začínajícího kata, Každého mladého muže i jinými díly, na nichž se Juráček podílel, třeba Koncem srpna v Hotelu Ozón.

Byl to nesporně nadaný chlapík. Zda byl génius, jak se někteří dohadují, to je otázka dosti ošemetná. Přinejmenším proto, že se tím slůvkem hází zbytečně rozmarně.

Ve svých očích ovšem géniem byl. O tom nakonec svědčí i způsoby, s nimiž rozhodoval z úřední stolice v tehdejším Státním filmu, které a čí náměty stojí Barrandovu za námahu. Podle těch, jichž se jeho rozhodnutí týkala, byly jeho způsoby (jemně řečeno) svérázné.

Což o to, sebestřední jsme všichni. A ti, kteří chtějí dosáhnout ve svých oborech špiček, jsou většinou sebestřednější než jejich okolí. Musí se nezbytně věnovat sebezdokonalování, jinak by na ty špičky nedosáhli.

Je ovšem základní rozdíl mezi sebezdokonalováním a závistí.

To Pavel Juráček buď netušil, nebo mu to bylo jedno. Soudě podle jeho Deníků, které v Čechách vyšly v roce 2004 a Lidové noviny je téhož roku označily za Knihu roku, patrně obojí.

Jeho bývalá manželka (těžko říci, že vdova: byli rozvedeni v její nepřítomnosti krátce před Juráčkovou smrtí) Daňa Horáková o Juráčkových Denících doslova neměla ponětí až do jejich vydání. Když si je přečetla, zděsila se.

Tolik zlostné žluči, závisti, nenávisti a nepravd najednou, to by rozčílilo mnohého, ne-li každého.

A o tom je její knížka, i když nikoliv jen o tom.

Jak to tedy bylo doopravdy

Daňa Horáková získala doktorát z filosofické fakulty University Karlovy v oboru poněkud neobvyklém: filosofie - ekonomie. S Juráčkem se seznámila náhodou, ale vlastně hodně ráda: Případ pro začínajícího kata byl pro ni stěžejním dílem nejen české, ale i světové kinematografie.

Došlo k lásce jak trám. Po delších a prapodivných (a nepříliš jasně vysvětlených) tahanicích s komunistickou StB se ti dva vzali a nakonec odjeli z tehdejšího Československa do Německa, toho tenkrát zlého. Odjeli, ovšem tak, že se směli kdykoliv vrátit. Že tahle poslední okolnost nadzvedla více než jedno obočí, netřeba zdůrazňovat.

Daňa Horáková totiž byla pro komunistický režim poněkud záhadná: členka poměrně uzavřeného kruhu disidentů kolem Václava Havla. Spolupracovala s ním na jeho samizdatové Edici Expedice. Hostitelka salónů, na nichž se v jejím bytě scházeli nejrůznější intelektuálové, aby probírali palčivé otázky doby. Dovedla se vyhýbat obvinění z příživnictví hlavně prací co průvodkyně skupin movitých západních turistů (zvláště těch z toho zlého Německa, neboť němčina jí vlastně byla mateřskou řečí). Byla také dost mazaná, aby při každém výslechu u StB zvolila opravdu nejjednodušší taktiku: držela hubu a neodpovídala ani na poznámky o počasí.

Osobní poznámka: Pavla Juráčka jsem trochu znal, a na první pohled mi bylo zřejmé, že bych s ním v životě nejel na dovolenou, zvláště ne na neosídlený ostrov. Pakliže by mě vůbec uznal za hodna pozvání, což by se asi nikdy nemohlo stát. Čišelo z něj totiž, že on je o stupeň nad Bohem, a všichni ostatní nejsou hodni ničeho než jeho opovržení. Někteří z jeho bližších kumpánů mu říkali důvěrně Jurajda. To jsem měl za osobní urážku: Švejkovu kuchaři-okultistovi se nemohl rovnat ani dost málo, vždyť snad ani nevěděl, že majoránka je princeznou mezi kořením! Konec osobní poznámky.

Nicméně, Daňa Horáková se za něj provdala, odjela s ním do mnichovského Schwabingu, kde s ním sdílela byteček velikosti 36 čtverečních metrů (jak ve své knize opakuje s pravidelností někdy až otravnou). Tohle muselo její utrpení ještě prohlubovat. Juráček, který si zvykl, že mu k úspěchu stačí nadání, protože jakákoliv práce mu je na obtíž, si na své manželce vyléval vztek nad svými neúspěchy způsobem doslova neurvalým.

A v Německu se nemohl vymlouvat na režim. Snad jen na to, že se odmítal naučit třeba jen základům němčiny. Na případné termíny kašlal, na ohledy vůči divakům, které zdůrazňovali možní místní producenti, jakbysmet.

Daňa Horáková to snášela. Alespoň: takhle to napsala. I s podrobným popisem, jak se s postupem doby obrňovala, až jí všechna ta Juráčkova násilí, duševní, myšlenková i tělesná, začala být lhostejná.

Teprve po přečtení Juráčkových Deníků jí došlo, že ten člověk napáchal za svých necelých 54 let více zla a škody než užitku a že by někdo měl zveřejnit i druhou stranu mince.

A kdo jiný, než ona.

Tak vznikla její kniha jménem O Pavlovi, i když by se patrně měla jmenovat O Dani, v nejhorším případě O Dani s Pavlem i bez něj.

Sadomaso?

Jak mohla vzdělaná a snad i inteligentní ženská vydržet tak dlouho s takovým násilníkem, to je otázka, k jejímuž vysvětlení si Daňa Horáková bere na pomoc českého spisovatele Franze Kafku, dánského filosofa Sørena Kierkegaarda, ale dokonce i Boženu Němcovou.

Daňa Horáková této otázce věnuje hodně místa. Výsledkem jsou zajímavé studie jak o Kafkovi, Kierkegaardovi a Němcové, tak i o německém malíři Albrechtu Dürerovi. Stačilo by ale, kdyby nalistovala první vysokoškolskou učebnici světa o otázkách manželství (cizím slovem: matrimoniologie), kterou sepsal český odborník na tyto věci MUDr. Miroslav Plzák. Odpověď by byla patrně mnohem stručnější než celé desítky stránek Dani Horákové, neboť MUDr. Plzák se zcela zásadně se ženskými, které se s vytrvalostí doslova až chorobnou usilovně snažily předělat už dospělé muže k obrazům svým, moc nemazlil.

Pavel Juráček nešetřil svých kolegů, zvláště těch úspěšnějších. Přitom několikrát měl stejné možnosti jako oni. Třeba: americký Paramount začátkem 70. let minulého století nabídl pracovní smlouvy Miloši Formanovi a Pavlu Juráčkovi. Dodejme: shodné smlouvy. Forman přijal a odjel do Ameriky, Juráček ne, a vrátil se do Čech. Výsledek známe. A vývoj vztahů mezi Formanem a Juráčkem popisuje Daňa Horáková (podle Formana) docela přesně.

Nebo: stalo se, že Jiří Menzel si hned na začátku své dráhy velice dobře uvědomil, že Umění s velkým U nezajímá toho nejdůležitějšího, totiž diváka. Zařídil se podle toho. Tím se ale v Juráčkových očích dostal mezi spodinu, která si nezaslouží jeho úcty.

Je poněkud podivné, jak moc (a ochotně) se Daňa Horáková podepisuje pod některé z Juráčkových úsudků (právě Forman a Menzel, ale i jiní), zatímco u řady ostatních (například Jan Schmidt) si dovolí (jakkoli zdvořile) nesouhlasit.

Že ale Daňa Horáková prokoukla některé (Ivana Svitáka, třeba), jí slouží ke cti.

Neslouží jí ale ke cti různá zevšeobecňování, například o tzv. emigrantských obcích.

Totiž: ty v Evropě byly jiné než ty v ostatních částech světa. Navíc, ať už to bylo kdekoliv, ty obce se od sebe lišily nejen tím, kdy jejich různí členové do světa vůbec odešli, ale i v tom, do jakých skupin se sami zařadili. Byl podstatný rozdíl mezi skupinami skutečných chartistů a těmi, kteří Chartu 77 považovali za svého druhu cestovní kancelář (podepiš, a oni ti dovolí vystěhování), byl podstatný rozdíl v tom, zda někdo byl profesionál a uchytil se nebo zda se neuchytil, ale vzal za pačesy něco jiného.

Prostě: zevšeobecňování je nebezpečné zcela všeobecně, a v tomto případě obzvláště.

Jablko sváru: Havel

Daňa Horáková také nesouhlasí se svým manželem v názoru na Václava Havla. Podle Juráčka byl bývalý president přinejmenším pitomý snílek, ale mnohem spíše mešuge.

Daňa Horáková zná Havlovy někdy až nepřijatelné nedostatky hodně zblízka, ale přesto je bývalý president pro ni bezmála modla. Nemluvě o tom, že omlouvá zásadní občanské neslušnosti jak svému bývalému disidentskému kolegovi Havlovi, tak další rozporuplné postavě, Ludvíku Vaculíkovi. Tady je dost v rozporu se svými femininními názory (nemá ráda feminismus jako takový), ale opět má dost rozhledu po dějinách umění, aby to docela čtivě, s prominutím, okecala.

Knihu Dani Horákové O Pavlovi vydalo nakladatelství Torst, tentýž dům, který vydal Juráčkovy Deníky. Alespoň zkusilo více nebo méně citlivě zaplácnout smrdutou díru, kterou Juráček (a vlastně i Torst) způsobil vylitím svých kbelíků špíny.

Daňa Horáková, ačkoliv v současnosti píše více německy a - jak řečeno - němčina je její mateřskou řečí, dovede psát hodně dobře i česky. O tom žádná.

Zbývá jediná otázka: ale proč tohle všechno?