Plagiát tedy ne, inspiraci jsem nicméně odhalil, na což jsem ostatně (relativně) sečtělým specialistou odedávna a u mnoha knih (kupř. Kingova Zelená míle je inspirovaná krátkou Doylovou povídkou o popravě na elektrickém křesle).

Co je tedy tou inspirací? Ne, nejsou to Edudant a Francimor Karla Poláčka, tato dětská klasika o tlouštíkovi a hubeňourovi, i když podobnost postav je krajně nápadná. Jest to román dospělejší, a to Nový hrabě Monte Christo, tedy dílo, které právě nově převyprávěl Ondřej Neff,

Respektive nikoli celý ten román, ale dvě z ústředních postav, Pescade – a Matifou.

Čtu první ukázku: "A nedělej si hlavu s tím, že toho hodně sníš. Mně stačí kukuřičné zrnko a najím se," říká drobounký z dvojice. "Jsem jako ptáček nebeský, vždyť umím také létat. Ty ale musíš hodně jíst, abys byl silnější."

"To je pravda," řekl Matifou zasmušile. "Jenže jak mám jíst, když nemáme žádné peníze."

Zrovna tak nemají ani groš oba Svěrákovi hrdinové, tedy tlustý Buřtík a nesmírně tenký Špejlička, a dočítáme se: Pan Buřtík řekl číšníkovi: "Začněte nosit tlačenku s chlebem." Pan Špejlička si poručil šálek lipového čaje a jednu sušenku. Ale vraťme se do Vernova románu:

O Matifouovy se vyprávěly legendy. Tak například jednou se stalo, že s Pescadem vystupovali v cirkuse postaveném ze dřeva. Konstrukce praskla a začala se hroutit. Nastala panika. Matifou se skokem dostal k povolujícímu sloupu, opřel se o něj a podepíral ho tak dlouho, dokud se lidé nedostali do bezpečí. Sotva poslední divák utekl z poškozené stavby, Matifou se dostal obrovským skokem ven a kostra cirkusu se mu zřítila za patami.

Tady musím zklamat a uznat, že přímo obdobnou scénu u Svěráka nenajdeme (i když v cirkuse ke katastrofě taky dojde), nicméně ono Matifouovo létání pan Buřtík využije taky, anžto pana Špejličku napne jako kostru papírového draka. Toho pak i pouští – vybíraje vstupné. Peníze tedy nakonec vydělají.

I dalších srovnání bych se mohl s pečlivostí sobě vlastní dopustit, ale radši prr. Prr – a uznejme, že jsme se zde pokusili spíš o drobný žert, přičemž autor tohoto článku se Zdeňka Svěráka prozatím ani neodvážil zeptat, zda Vernovu knihu vůbec kdy četl… a zda tedy mohli Vernovi slavní cirkusáci, mohutný a hubený, i třeba jenom podvědomě inspirovat cirkusáky Svěrákovy.

Možná se to stalo, možná ne, a zrovna tak může jakýkoli pišišvor vytáhnout deset dalších paralel mezi Svěrákovou knihou a Poláčkovým Edudantem a Francimorem. Nic to nezmění na naprosté svébytnosti cimrmanologových pohádek. V knize najdete tři, ale letošní je pouze ta poslední, zatímco první dvě pohádky vyšly v samostatných publikacích už v letech 1971 a 1972 – a tenkrát je výtečně ilustroval Stanislav Duda.

Tyto dřevní knihy jsem před několika lety Zdeňku Svěrákovi připomněl, když jsme pracovali na rozhovoru do časopisu Tvar, který se týká čistě jeho knižní produkce, a Svěrák byl příjemně překvapen, že Buřtíka a Špejličku vůbec někdo ještě zná.

Aby neznal. A ujistil jsem pana Svěráka, že nejen zná. V dětství to byly málem nejoblíbenější knížky mě i mé sestry - a čítali jsme je stále dokola. Jediné slovo, mimochodem, tu není zbytečné. Jediné navíc.

Zdeněk Svěrák mi odpověděl, že to bere v úvahu a že asi vydá obě pohádky v reedici (jak jsem doporučoval), nicméně si prý myslí, že by měl ještě jednu připsat. Skutečně to nyní udělal a nepochybuji, že by k tomu došlo i bez našeho rozhovoru. Ten jistě byl jen jediným (kukuřičným) zrnkem z mnoha, které padlo na váhu rozhodnutí. S trochou obav jsem ovšem včera četl i tu třetí, novou pohádku, protože třicet let je třicet let. A užasl jsem. Je kongeniální, lze-li užít toho slova, a mám dokonce Zdeňka Svěráka v podezření, zda neměl její náčrt už od roku 1973. Ale záleží na tom? Mně ne.

Ale ještě něco.

Když jsem tehdy dělal se Svěrákem rozhovor, udělal jsem hned v první otázce trapnou chybu. Připsal jsem autorství existujících dvou pohádek o Buřtíkovi a Špejličkovi také Ladislavu Smoljakovi (jako spoluautorovi). Úplně automaticky, a to jsem měl ty dva sešity celé dětství před nosem i očima, ale… Ano, stalo se to proto, že intenzivní přátelství obou hrdinů v těch příbězích se tak podobalo intenzivnímu přátelství… obou hrdinů.

Dnes je Ladislav Smoljak bohužel na Onom světě… a reedice příběhů o svém kamarádství ke Svěrákovi se naneštěstí nedožil. Na druhé straně… Ano, na druhé straně tuto knížku rozhodně berme i jako Zdeňkovu poctu Láďovi a především realitě onoho kamarádství. Popsáno je minimalisticky, popsáno je mistrně!