Neznalost kontextu a předzjednaná zaujatost

Devítisetstránková kniha česko-amerického spisovatele Jana Nováka, který do USA odešel v šestnácti letech, nese název Kundera: Český život a doba.

Kniha vyvolala u části recenzentů rozhořčení, proto se k ní vracím. Vzhledem k rozsahu tohoto příspěvku se pokusím jen poukázat na dva momenty, které tuto vlnu nevole nejspíš způsobily.

V knize Novák hned na začátku popisuje, jak náhodně narazil na třetí vydání Kunderova Posledního máje z roku 1963, kterou nazývá básnickým bazmekem od stalinského veršotepce a která vyšla v době, kdy začínaly kvést sněženky před pražským jarem.

Jenže ve skutečnosti v té době bylo do roku 1967 ještě daleko. Po II. sjezdu spisovatelů v roce 1956, na němž statečně promluvili Jaroslav Seifert a František Hrubín, kteří žádali propuštění vězněných spisovatelů, došlo v roce 1959 k zásadní změně: na konferenci svazu se vrátili do čela stalinisté Ladislav Štoll a Jiří Taufer a Milana Kunderu naopak vyškrtli z vedení.

Tedy v době, kdy se Kunderův Poslední máj dostal do edičního plánu, což bylo někdy koncem roku 1961, byla situace mezi spisovateli nejistá a Kundera byl rád, že se o vydání knihy uvažovalo. A protože sám s její dikcí již nebyl spokojen, přepracoval ji. Kdyby vydání odmítl, vyřadil by se z kulturního provozu.

Česká avantgarda první republiky byla z velké části levicová stejně jako Kunderův otec a tato tradice se přelila i do období po druhé světové válce. Po roce 1948, respektive po roce 1949, kdy byl rozpuštěn Syndikát českých spisovatelů, se do nového Svazu spisovatelů dostala asi pětina členů: katolíci, ruralisté, surrealisté či solitéři jako Jiří Kolář a Václav Černý byli vyloučeni a levicoví básníci se přidali ke komunistům.

Důvody byly zřejmé: západ nás zradil v Mnichově a osvobození přišlo z východu. K vystřízlivění mnohých docházelo až po Stalinově smrti v roce 1953. Každý, kdo chtěl v té době jako spisovatel veřejně vystupovat, musel buď emigrovat jako Viktor Fischl či Egon Hostovský, nebo s režimem, který byl autoritativní, hrát hru.

Milan Kundera patřil mezi tyto hráče, ale rozhodně ho nelze počítat mezi tvrdé stalinisty, jakými byli soudruzi Štoll, Skála, Taufer, Pilař či mladý Pavel Kohout, ale ani mezi ty, kteří těsně po válce opěvovali křižník Potěmkin jako Vladimír Holan či Karel Šiktanc, který v roce 1949 obdivoval stalinský úsměv.

Rovněž nepatřil již kvůli věku v roce 1950 mezi ty, kteří jsou dodnes uctíváni a hlasovali pro popravu Milady Horákové, jako byli Ludvík Aškenázy, Ota Pavel či Arnošt Lustig. Jak hlasoval Ludvík Vaculík či Jan Procházka nevíme, ale oba byli členy KSČ. A i zmíněná Milada Horáková po roce 1945 jako členka strany národních socialistů byla pro znárodnění a podobně i Ferdinand Peroutka, později ředitel Svobodné Evropy, s Košickým programem souhlasil a byl pro socialismus, i když si ho představoval jinak.

Proto pasovat Milana Kunderu kvůli jeho taktizování na stalinistu s různými ještě více dehonestujícími přídomky a dělat z něj dogmatika románu, když jeho Nesnesitelná lehkost bytí byla přeložena do 44 jazyků a má 426 vydání, prozrazuje na autora předzjednanou zaujatost a zároveň stvrzuje neznalost kontextu, který sice místy v knize prosvítá, ale autor ho nerespektuje. Autorskou zvědavost nahradilo uhranutí prvotní odpudivou emocí způsobenou přečtením Kunderova Posledního máje, která se prolíná celou knihou.