„Ňáká drsárna?“ optal jsem se plaše, ale hned začal číst. Dát si jen kousek… Nepřestal jsem, až na straně 132. Síla! Po výtvarné stránce sice nechci posuzovat (zručnou, debutující kreslířku) a nedokáži její styl zasadit do kontextu, nicméně bravurní scénář z počítače autora kriminálek Maxe Bubakoffa je možná lepší než Pulp Fiction. A dialogy? Dokonce excelentní. A střih? Vynikající. „Fak, že z fleku by se to dalo zfilmoval, povídám vám!“ A to uznejme, přičemž ale svéhlavý žánr komiksu má i četné přednosti, které by se před kamerou neuplatnily. Tady jo! A tak hltejme „bubliny“ a hodnoťme… třeba nejprve míru „té drsárny“ (a sprosťárny), drsárny, která ale je v podstatě vytažena z reálného a soudobého českého (avšak cizinců plného) podsvětí…

Vzato tedy od nás, autor sám se ale hlásí k románům Elmore Leonarda (nar. 1925). A už… ho radši rovnou cituji: „Kokot, ten zmrd sežral klíč!“ „Cože?“ „Klíč, kokot, vod kufříku!“ „No, co, kokot, pracku mu uřežem a kufr votevřem doma.“ „Počkej…“

S odstupem musím uznat, že to bylo nechutně elegantní řešení. „Leda hovno… Kufr obsahuje bombu plnou posraný barvy. Když to otevřeš násilím, můžeš si s těma prachama zahrát leda zkurvený monopoly!“ „Tak co s tím, kokot? Dojebanej zasran… Do piče!“ „Kurva, Čárlí, za to nám Phan urve koule a osobně je každýmu narve do huby.“ „Klid, nic se řezat nebude, zejtra na ně vlítne protidrogový, Phan bude rád, když mu ve vazbě Albánci neopraví prdel, maj na něj dlouho pifku…“

Pořád jsem se ale nemoh zbavit pocitu, že se se mnou v tomhle bijáku moc nepočítá. Komparsista na jeden záběr. Mám za to, že ukázka obstojí i místo jakéhokoli hodnocení.

Máme před sebou zkrátka realistické i věrohodné ztvárnění celé „sady“ navzájem kouzelně provázaných „historek z podsvětí“, které v důsledku vedou až k napůl náhodné, ale dozajista osudové výhře titulního Lucky Boye (tedy vlastně „Šťastného Jima“)… A ne, není to hrdina příliš klaďácký, to spíš naopak, avšak v porovnání s některými dalšími zde představenými kreaturami ho ještě akceptujeme. Rozhodně by se ale i Šťastný Jim mohl v zájmu šťastného zachování života řídit heslem Mossadu, které tu dodržuje nejeden z padouchů: Nemám přátele. Mám pouze nepřátele a potenciální nepřátele.

Dikcí i strohými přirovnáními a hláškami připomíná Lucky Boy nejen Elmore Leonarda, nýbrž i klasická díla americké drsné školy („Ta noc byla černá jak svědomí generálního tajemníka OSN.“), navíc se ovšem dočkáme explicitního sexu. Tak jako i rasismu, sadismů a napojení na „tento náš svět“ s jeho popkulturou, což bych jenom namátkou doložil docela dojemnou scénou, ve které těžce zkoušené hrdince zazpívá na utěšenou samotný „Meky“ Žbirka: „Čo bolí, to prebolí…“

Příběh Lucky Boye se na nás valí… Sice i za pomoci retrospektiv a časových skoků (jaké známe právě třeba z Pulp Fiction), o to rychleji však uhání ty příběhy uvnitř každého ze samostatných oddílů pojmenovaných Jim, Kufřík, Elpaso, Sněhurka (právě ten díl třeba začíná už „Před několika měsíci“), Vinnie, Tommy a Fin…

A jak zaujati čteme, přecházíme postupně od čisté krimi do silně špionážního příběhu a pak, jindy autor zase překvapí trefným zachycením absurdní situace muže, jehož záludně podráží jeho exmanželka (doplněná advokátem) a zbavuje ho přístupu k dětem. A to je příklad pouze jedné jediné z pasáží, které by dobře obstály i jako samostatné příběhy, a teď už se vraťme na začátek k Jimovi, který „má svůj plán“. Neboť…

Eště bych nakonec chodil do Kolbenky… Tak to teda, kurva, ne!!!... Něco vám, kurva, povim. Já totiž nejsem ňáká smrdutá rádiovka!... Všechno je totiž very simply, vole… Chceš bejt v balíku a chceš v něm bejt rychle?... Mysli rychle, volepíčo… Improvizuj. Nenech se vosrat. Improvizace je královská disciplína. Podívej na mě, ložený to mám tak – nechtěj mě tady, pudu jinam. Neřešim to… Chceš šukat podobný maso?... Vozit se v takovýmdle žihadle?... Pak nesmíš bejt zkurvená socka s píchačkou v pazouře!

Jak už informoval Sarden, dne 10. května 2008 byl Lucky Boy pokřtěn na pražském Crweconu.