Uctivo, říkával znamenitý československý režisér Ján Roháč, když chtěl jedním slovem ocenit něco, co se mu líbilo víc, než jenom tak.

Roháčův kolega Vladimír Svitáček to říkával trochu jinak. Volával: "Ještě! Ještě!"

Jako kdyby oba mluvili o nejnovější knize Ondřeje Suchého Neznámá známá Hana Vítová.

Po pořádku.

Hana Vítová byla slavná česká herečka. Jako mladičká posluchačka pražské konzervatoře zaujala skladatele Jaroslava Ježka a jeho tehdejšího kapelníka Karla Ančerla. Vzápětí dostala úlohu dívky Sirael v komedii Jiřího Voskovce a Jana Wericha Golem. Zazářila také v celé řadě českých filmů. Některé z nich byly skvělé více než jiné. Znalci místních poměrů se však vždycky shodli, že Hana Vítová v každém jednom z nich odvedla vynikající práci solidní profesionálky. Odehrála si své také v Divadle Vlasty Buriana. Nezapadla ani v Novém divadle Oldřicha Nového.

Za vlády jedné strany jí už tolik štěstí nekvetlo. Seznam jejích poválečných filmů rozhodně není nejrozsáhlejší. Většinou jezdila se zábavnými pořady po vlastech československých společně, například, s takovými osobnostmi jako byl R.A. Dvorský.

Nikdy nebyla středem nějakých skandálů nebo afér, ale nevyhnuly se jí nejrůznější tragédie. Včetně sebevraždy její dcery Bedřišky. I tyto smutné chvíle snášela s noblesou.

O to je zvláštnější, že po pádu vlády jedné strany považovali někteří, kteří si nechávají neznámo proč říkat novináři, za nezbytné začít se šťourat v soukromí Hany Vítové. Začali o ní v hrdlo lhát způsobem, který je o to hnusnější, oč je podlejší. A to vše vydávají za vítězství pravdy nad lží.

Shrnuto slovy pánů Voskovce a Wericha: kují pikle zvesela, lžou ve stínu kostela.

Ondřej Suchý znal Hanu Vítovou osobně. Tohle je poněkud neobvyklá situace. Dcera Hany Vítové totiž údajně spáchala sebevraždu kromě jiného také pro neopětovanou lásku ke staršímu bratrovi Ondřeje, českému básníku a všeumělovi Jiřímu Suchému. Jenže Hana Vítová neobviňovala Jiřího a neviděla důvodu, proč by neměla přijímat návštěvy jeho bratra.

První část nejnovější knihy Ondřeje Suchého brání památku Hany Vítové.

Bylo by zajímavé zjistit, co by řekl psychiatr o osobnostních rysech pisálků typu Roberta Rohála nebo Rudolfa Miholy, kteří si vzali patrně za svůj životní cíl očerňovat každého, kdo jim přijde pod ruku (a kdo dovede či dovedl – a dosáhl - víc, než na co by se kdy zmohli oni dva, dohromady nebo každý zvlášť), a Hanu Vítovou obzvláště.

Jelikož však nemáme po ruce odborné (a závazné) vyjádření psychiatrovo, musíme (můžeme) se spokojit s tím, že Ondřej Suchý jejich zlomyslné bludy vyvrací velice zasvěceně a fundovaně.

S tím se ovšem Ondřej Suchý nespokojí. Proto vypráví příběh Hany Vítové tak, jak mu jej vyprávěla ona sama, tak, jak o ní psaly časové (i odborné) publikace, ale také tak, jak na ni s láskou vzpomínali a vzpomínají její bývalí kolezi a kolegyně.

Ondřej Suchý píše češtinou, které se říká cizím slovem kultivovaná. Umí se tázat, dovede naslouchat odpovědím. Když něco neví, přizná to. Mimochodem, to se děje velice málokdy, že by Ondřej Suchý něco nevěděl a nešel si za tím s tvrdošíjností buldoka tak dlouho, dokud to nezjistil. Odvádí, jak je jeho dávným zvykem, práci, která čtenáře potěší a zároveň poučí. Nejen o (poměrně) dávných a zašlých časech českého dramatického umění, ale i o souvislostech, které ty (poměrně) dávné a zašlé časy mají s dneškem.

Knihu vydal Ikar, součást nakladatelského velkopodniku Euromedia.

Neznámá známá Hana Vítová se dobře se drží v ruce, velice dobře se čte (nejen díky autorovi, ale také díky typografii), je navíc vybavena zajímavou fotografickou přílohou (ale i fotografiemi v textu, a nejen těmi tzv. oficiálními, ale i soukromými), a Ondřej Suchý nelenil a dílo doplnil rozsáhlým rejstříkem svých zdrojů, jakož i seznamem úkolů, které Hana Vítová splnila, ať už na plátně nebo na jevišti či v nahrávacím studiu.

Tohle není knížka čistě pro nostalgické pamětníky.

Ti, kdo by rádi věděli, odkud vyšlo moderní české dramatické umění a jak se vlastně dostalo až sem, tu najdou kromě zábavy i ponaučení.

Neznámá známá Hana Vítová se zařadila do velice rozsáhlé řady znamenitých prací Ondřeje Suchého, který za nás a pro nás mapuje dějiny moderního českého umění.

Zařadila se do ní velice důstojně.