KNIHA: Něžná tygřice
které jistě ještě uslyšíme. Je radost sledovat vývoj spisovatelky, která si po prvotině Táhne mi na dvě stě - humorném příběhu o stoletém dědečkovi - klade laťku pořád výš. Něžná tygřice je podařená kniha, plná legrace a lásky.“
Tohle všechno napsal Lustig o novinářce, publicistce a spisovatelce Daně Emingerové.
Říká se, že je neslušné, když člověk cituje sebe sama. Jelikož jsem o sobě nikdy nikde nikomu netvrdil, že jsem bůhvíjak slušný člověk, zkusím to. O nejnovější knížce Dany Emingerové jsem kdysi napsal doslova toto:
„Dana Emingerová nepíše o Něžné tygřici. Dana Emingerova je Něžná tygřice. Její příběhy jsou obyčejné z obyčejného života. Jenže autorka je vypráví jako zcela neobyčejné příběhy ze zcela neobyčejného života. Líčí je s úsměvem, láskou a něhou, která vnímavému čtenáři zní jako hudba.
Čím to je?
Dana Emingerová má obzvláštní sluch. Cit pro melodii jazyka. Každá věta má svůj rytmus, v němž není ani jeden tón navíc. Rytmy jednotlivých vět se skládají do rytmu odstavců. Ten všechny ty rytmy spojuje a současné vytváří rytmus úplně nový.
Příběhy Dany Emingerové mohou čtenáři s citlivějším uchem připomínat úvodní tóny Mozartova dechového okteta - skladby, v níž je něha nerozlučně spojena s nadpozemskou touhou, láskou a s úsměvem. Moudrým, chápajícím úsměvem.
Rytmus Dany Emingerové je pevný, odráží příběh, a přitom je tak jemný, že každá změna by vyprávění uškodila.
Dana Emingerová umí psát tak, že jejím příběhům věříte. Čtenář si řekne: „Jejda, to je ale přesně! Takhle to bylo!“ a současně mu zní v uších tóny něhy a lásky. Takhle vyprávět - to je dar.
A ten dar teď držíte v rukách.
Čtěte a poslouchejte.“
Není toho moc, co bych k tomu dodal. Snad jen tolik, že tuhletu krásně vypravenou knížku s vtipnými a nápaditými kolážemi Davida Vávry vydalo nakladatelství Mladá fronta a že by měla být k dostání v každém slušnějším knihkupectví.
