„Na literární obloze vychází nová hvězda,“ napsal o ní Arnošt Lustig. „Září plnou silou. Těšíme se na její paprsky. Je to talentovaná autorka, o které jistě ještě uslyšíme. Je radost sledovat vývoj spisovatelky, která si po prvotině Táhne mi na dvě stě - humorném příběhu o stoletém dědečkovi - klade laťku pořád výš. Něžná tygřice je podařená kniha, plná legrace a lásky.“

Tohle všechno napsal Lustig o novinářce, publicistce a spisovatelce Daně Emingerové.

Říká se, že je neslušné, když člověk cituje sebe sama. Jelikož jsem o sobě nikdy nikde nikomu netvrdil, že jsem bůhvíjak slušný člověk, zkusím to. O nejnovější knížce Dany Emingerové jsem kdysi napsal doslova toto:

„Dana Emingerová nepíše o Něžné tygřici. Dana Emingerova je Něžná tygřice. Její příběhy jsou obyčejné z obyčejného života. Jenže autorka je vypráví jako zcela neobyčejné příběhy ze zcela neobyčejného života. Líčí je s úsměvem, láskou a něhou, která vnímavému čtenáři zní jako hudba.

Čím to je?

Dana Emingerová má obzvláštní sluch. Cit pro melodii jazyka. Každá věta má svůj rytmus, v němž není ani jeden tón navíc. Rytmy jednotlivých vět se skládají do rytmu odstavců. Ten všechny ty rytmy spojuje a současné vytváří rytmus úplně nový.

Příběhy Dany Emingerové mohou čtenáři s citlivějším uchem připomínat úvodní tóny Mozartova dechového okteta - skladby, v níž je něha nerozlučně spojena s nadpozemskou touhou, láskou a s úsměvem. Moudrým, chápajícím úsměvem.

Rytmus Dany Emingerové je pevný, odráží příběh, a přitom je tak jemný, že každá změna by vyprávění uškodila.

Dana Emingerová umí psát tak, že jejím příběhům věříte. Čtenář si řekne: „Jejda, to je ale přesně! Takhle to bylo!“ a současně mu zní v uších tóny něhy a lásky. Takhle vyprávět - to je dar.

A ten dar teď držíte v rukách.

Čtěte a poslouchejte.“

Není toho moc, co bych k tomu dodal. Snad jen tolik, že tuhletu krásně vypravenou knížku s vtipnými a nápaditými kolážemi Davida Vávry vydalo nakladatelství Mladá fronta a že by měla být k dostání v každém slušnějším knihkupectví.