Kniha Nekorektní literatura mě strašně zklamala. Ne vinou autora, jímž je Stefan Segi, ten očividně exceluje a dělal, co mohl. Muselo mu to dát dost práce, ale téma se vzpírá uchopení. Až příliš. Co je kdy ještě korektní a co už nekorektní? Odpověď na podobné otázky se bezpochyby mění v čase, prostoru i systému.

Knížky samozřejmě nekupuji jen podle názvů. Důkladně jsem nejprve Nekorektní literaturu prolistoval (ne na holešovickém veletrhu, ale v klidu prodejny Kosmas, kde mám slevu) - a zaujalo mě, že jsou hned dvě kapitoly (ze sedmi) věnovány tak odlišným spisovatelům jako Štěpán Kopřiva a Vlastimil Vondruška. Už v tu chvíli jsem si měl uvědomit, že je skutečně dobrá literatura vždycky nekorektní a ta horší je nekorektní jen někdy, ale taky.

Nakonec jsem koupil i proto, že autor hned na patnácti stránkách (a svazek je vybaven rejstříkem) atakuje či propírá různé práce Ondřeje Neffa. Hm. Ale je snad Neff nějaký typicky nekorektní autor? O tom lehce pochybuji. A tak mě pouhá přítomnost jména měla varovat.

Nevarovala; ale koneckonců je to čtení zajímavé a inspirující. Člověka pouze napadají kopce všelijakých výhrad a vezměte jen autorův přístup k povídkové sbírce Bůh s. r. o., respektive jejímu doplněnému vydání (2015). Stefan Segi si přečetl komentáře u jednotlivých Neffových příběhů a vadí mu, že autor píše - třeba v souvislosti se svým textem Chudák Bauer -, že je to příběh „mediální manipulace a politické korektnosti“. Té, která představuje „niterný produkt společnosti, již pálí dobré bydlo, takže z nudy a rozmařilosti vrtá sama do sebe.“

Čímž si sama řeže větev.

Segi komentáře u druhého vydání povídek považuje za „snahy o rekontextualizaci“, inu, dobrá; ale on současně ignoruje, že je pouze na každém ze čtenářů, jak si prózy interpretuje. Ty se nezměnily ani o Ň. A představa, že teprve komentář „vyrobil“ politicky nekorektní knihu, je prostě úsměvná. Buď taková kniha byla vždy, nebo ne; osobně si myslím to první.

V ústřední kapitole Prcat na korektnost (str. 46-62) Segi analyzuje některé práce Františka Kotlety, Jiřího Kulhánka, Martina Moudrého (Kulhánkův epigon) i dalších mistrů české „drsné školy“: ta všechna díla jsou - jistě - nekorektní, protože tu narazíme i na rasistické a genderové předsudky postav, avšak politicky nekorektní literatura to jednoduše není.

Stejně jako u Neffa je tu psaní beletrie především projev svobody. Čím by ty knihy mohly vadit státu, ve kterém dnes žijeme? Sotva čím. A jestliže Segi něco nachází, už se jedná o nad-interpretaci.

To samé platí pro kapitolu „Rychlopalba Štěpána Kopřivy: Společnost, zločin a žánr“. Leží před námi perfektní studie, o tom žádná, dojde i na Raymonda Chandlera. Rád jsem text prostudoval, ale nemohu si pomoct: sedí k němu pouze prvý titul svazku Nekorektní literatura. Podtitul Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci je pak z hlediska těchto i většiny dalších sekvencí zhola zbytečný. Proč? Protože tyto knihy žádný politik nikdy nezkusil umravňovat. Ba co víc, ani by to žádného nenapadlo. Krvák je oddechové čtivo a má-li některá figura navíc předsudky proti rase, je to jen názor figury. Čtenář to chápe první a politika přichází na přetřes až třeba ve Vondruškově případě, přičemž pan Vondruška (svého času i ředitel Národního muzea) je populární historik a spisovatel detektivek z českých dějin. Napsal jich snad čtyřicet, jdou na dračku. Přesto… Chce-li ho Sagi „dostat“, začne rovnou hovořit o Vondruškově non-fiction. Míchá jablka a hrušky, aby Vondrušku lapil na švestkách.

Nenapadám tím Stefana Segiho (*1983), který se ve svém životě vědecky obírá „sociální regulací v současné české literatuře“, ale nelze neupozornit, nakolik tady vaří z vody. Vytahuje taky znovu případ Žáčkových - generově se nehodících - veršů a Žáčkovy přítomnosti i nepřítomnosti v učebnách u našich mrňavých dětí.

Zrovna tak nás badatel provede možnostmi, jak ve škole spisovatele ostrakizovat. Vracíme se s tím až k cause cikánů v Ladově Mikešovi - a je jasné, že učitel ve škole smí tuhle pasáž románu nějakým způsobem vysvětlit. A děti to pochopí; ale jsem rád, že Segi musí jen konstatovat, že i takováto „nekorektní“ kniha opětovně vychází „takřka každý rok“. Nikdo do ní neryl. To se, pravda, stalo po revoluci u knih Bohumila Říhy. Jenže právě Říha vůbec není u Segiho zmíněn. O čem tedy autor píše? Ví to sám?

Abych věc shrnul. Korektnost Segi po právu nechápe jako výhradně restriktivní jev. Bere ji pouze jako jeden z více sociálních fenoménů a tvrdí, že právě ona vlastně vytváří poetiku těch beletrických textů, které NĚKDY NĚKDO označil za NEKOREKTNÍ. Je to vážně tak? A rád bych upozornil, že dokonce i některé z tezí, které autor přejímá ze zahraniční literatury, neobstojí. Jen jeden příklad z finální kapitoly Korektní literatura pro nejmenší. Jistý americký nakladatel se vyjádřil, že si „zakázanou knihu pro dospělé chce přečíst každý“, nicméně v případě knížky dětské představuje „sebemenší stopa kontroverze polibek smrti“. To je možná pravda, ale jen jaksi obchodní a až příliš samozřejmá. Aliterární. A jakýpak polibek smrti: Buď to tedy vydají, anebo ne. A když vydají, kdo asi dospělým zakáže, aby tu knihu nečetli za děti?

Myslím, že Segiho práce obsahuje hodně zajímaných informací a bezvadnou stať Politická korektnost v ČR. Ale když dojde na „zapojení“ knih do tématu, kulhá se. Lze najít spousty příkladů nekorektnosti, ovšemže; ale je otázka, co mají společné s politikou. Většinou nic.

Nebo jen to, že jsou do politiky absurdně montovány. A jistě, politikou se může stát v jisté chvíli všecičko; na to jsou experti. Segi je vedle erudice i jeden takový. Napsal knihu na téma, které se na začátku lopotně pokouší definovat, ale které si definoval hlavně sám. Které snad ani definovat nelze.

Stefan Segi: Nekorektní literatura, Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci. Academia. Praha 2023. 184 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/504671/nekorektni-literatura/