Lidé mají sny. Jsou mezi námi vědci, kteří lidi třídí podle snů. Viz tzv. Adlerova slavná morheumlogie, známá též jako Adlerova ještě slavnější somniumscientia.

Jsou lidé, kteří nemají sny. Je možné, že se jim nějaké zdají, ale po ránu, jak se zapojují do pracovního procesu výstavby rozvinutého kapitalismu, už o nich neví. Netuší ani, že by je kdy měli. Že by měli sny (v případě chlapů) o tom, jak zachraňují spanilou pannu z pařátů nějakého netvora (chlupatého, černého a vůbec strašidelného) nebo jak zachraňují celé lidstvo (v případě ženských) z pařátů nějakého netvora (chlupatého, černého a vůbec strašidelného), o tom se nedá mluvit. Tyhle lidi můžeme vyškrtnout z dalších rozborů s opovržením jim přináležejícím.

Pak jsou mezi námi jednotlivci, ano i celé kolektivy, kteří sice sny mívali, ale pak přišla maturita, někdy dokonce složená s bravurními výsledky hned napotřetí, zapojení se do pracovního procesu výstavby rozvinutého kapitalismu, a rázem bylo po snech. To víte, člověk se musí ohánět. Když stavíte už třetí vilu, není čas na snění.

Ve třetí skupině jsou ti, kteří sice sny mají, ale obávají se je uskutečnit, protože si přečetli v nějaké chytré knížce, v níž se to hemžilo barevnými obrázky a latinskými slůvky, že sen přestane být snem, jakmile se změní ve skutečnost. A co potom? Co mám dělat, když už nesním o ničem, protože jsem si sen splnil? Teď už mi zbývá jen pokorné čekání na smrt! Ne, ne, ne, já si budu své sny chránit jako oko v hlavě! Co na tom, že prožiju zbytek života otrávený tím, že jsem nedosáhl, o čem jsem snil? Hlavně, když mám pořád o čem snít.

A pak je zvláštní skupina lidí, kteří sní ve všech rozměrech i barvách a s neuvěřitelnou chutí si sny plní, aniž by se ohlíželi na to, že splněné sny přestávají být sny. Jim totiž splněný sen je základní podmínkou k tomu, aby mohli začít snít zase o něčem jiném, většinou novém a někdy - z hlediska usedlého obecenstva včetně příbuzných - naprosto šíleném a vůbec neuskutečnitelném.

Proč se těmhle lidem říká blázni, to nevím. Ale vím, že mezi ně patří Zuzana Kulhánková.

Tato šílená osoba si mezi uskutečňováním svých snů vysnila, že o tom všem jednou napíše knížku.

O čem asi bude snít teď, když už ta knížka vyšla? Jmenuje se Narozena pod toulavou hvězdou, vyšla nákladem Lidových novin a je to nádherné počtení.

Zajisté, ti, kteří se doslechli, že Zuzana Kulhánková procestovala pěkný lán světa, budou možná očekávat baedekra nebo nějakou jinou příručku pro turisty. Je sice pravda, že tu a tam se mihne rada, kterým místům se vyhnout, která naopak navštívit, co jíst, co vyhodit, s kým mluvit, jak, případně kde být zticha, ale o to tu vůbec nejde.

Tahle knížka je o lidech. O lidech, jak je viděla a vidí Zuzana Kulhánková. Jak je viděla a vidí Zuzana Kulhánková v těch nejpodivnějších či nejzajímavějších situacích. Někdy jsou ty situace tak obyčejné a každodenní, že se až čtenář musí divit, co na tom autorka vidí tak neobvyklého. To si říká, než mu dojde, že situace sice je obyčejná a každodenní, jenže ti lidé, kteří ty situace zažívají, nejspíš proto, aby o nich mohla psát Zuzana Kulhánková, ti lidé jsou každý něčím jedineční, takže řeší i ty nejobyčejnější a nejkaždodennější situace každý po svém. Tu více, tu méně, ale po svém.

Zuzana Kulhánková

Vážněji řečeno, Zuzana Kulhánková píše fejetony a v této knížce je jich bez tří kopa. Některé jsou lepší než jiné. A naopak. Nejsilnější je autorka tam, kde vypráví příběh tak, jak se stal, nebo tak, jak slyšela, že se stal. Pár vyprávěnek o vlivu Janka a Ferka z Horehroní na dějiny Britské Kolumbie se sice snaží být vtipných, ale je to vtip tak dalekosáhlý, že mu neporozumí každý. A vtip, který se musí vysvětlovat, takový vtip přestává být vtipný. Jenže, naštěstí, jde pouze o pár z těch 57 příhod.

Když nebudete čekat filosofii, může se vám stát, že naleznete ponaučení. Například o tom, že život je jen náhoda, viz páni Voskovec s Werichem, jednou jsi dole, jindy nahoře, a ten, kdo bere život jako dobrodružství, může zažít neskutečnou srandu.

Knížku by v Čechách mělo mít každé slušnější knihkupectví. Zámořští krajané udělají nejlépe, když zaběhnou na stránky www.czech-books.com, kde má paní Storzerová tu knížku na skladě také.

Foto: Jiří Wagner