(Ke knize K.P.Liessmann: Univerzum věcí; nakl. Academia Praha 2011)

Když nakladatelství Academia Praha vydalo v roce 2008 knihu Teorie nevzdělanosti od rakouského filosofa Konrada Paula Liessmanna (v českém bravurním překladu Jany Zoubkové), zaznamenali všichni, kdo mají u nás vážné ambice mluvit do školství a vzdělávání, jisté otřesy podobné tektonickým vzruchům nezanedbatelné síly. A jak už to tak u zemětřesení bývá, po určitém časovém intervalu se ozve tento impuls znovu. Epicentrum je poněkud posunuté, destruktivní síla poněkud slabší. To platí právě i pro další dílo K. P. Liessmanna, vydané nedávno (Academia Praha 2011, překlad J. Zoubková) pod titulem Univerzum věcí - K estetice každodennosti.

Ve své Teorii nevzdělanosti Liessmann v devíti kapitolách tepe jako profesionální boxer těžké váhy z devíti stran do pytle pojmů. jako jsou vědění, vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost a školské reformy. Ta jednota cíle účinnost úderů umocňuje. V druhé knize má autor v zorném poli svého zvědavého dalekohledu postupně řadu cílů, každý jiný. Připadá mi jako turista, který se vyšplhal na novou rozhlednu a rozhlíží se po známé krajině. Když si vypůjčíme od pana profesora Liessmanna jeho vynikající optiku, spatříme pod novým výškovým úhlem ty nejobyčejnější náměty z běžného života: Kýč. Muzika. Erotika. Lopata na sníh. Kulturní zážitek. Fotbal. Jízda na závodním bicyklu jako model lásky k pohybu. Krásní mladí lidé. Nákupy. - Spojovacím materiálem všech kapitol je estetično, jinými slovy : autor se přimlouvá, abychom nehuhlali na každodenní stereotypy, konzumní jevy, rutiny, ale všímali si víc a líp jejich estetického působení na nás a na náš způsob chápání krásy života.

Autorův mírumilovný záměr nějakým duchaplným způsobem ukázat čtenáři, kterak ho obklopuje každodennostní krásno - a že je někdy falešné, někdy kupodivu mimo očekávání pravdivé - se zdařil ve dvanácti esejích nestejnou měrou. Hned v prvním, nazvaném K metafyzice spotřebních předmětů se píše nejenom o krásnu, nýbrž o faktu, že v současné době - a ono to podle mého názoru trvá již několik desetiletí - nelze na věcích poznat, jak vznikly. Výrobní procesy se dávno odsunuly na okraj obydlených lokalit. Už nevidíme truhláře, krejčí, řezníky, soustružníky při práci. Městský plánovač územního rozvoje zanedbané městské čtvrti má obvykle jediný nápad: nákupní centrum. Vytváří se dojem, že věci vznikají samy od sebe, bez lidského přispění.

V další úvaze - Nejvražednější droga světa - pojednává autor o důležitém kulturním jevu - totiž o kýči. Zkouší sestavit jeho definici a zhodnotit význam kýče pro umění a pro folklor. Upozorňuje také na fenomén stáří exponátu, které mění jeho cenu. Vidíme to například u sbírek historických artefaktů, původně kýčovitých.

V eseji č.7, nazvaném Objekty touhy, se profesor Liessmann zabývá erotickým uměním. "Navzdory sexuální revoluci," píše devětapadesátiletý Liessmann, "navzdory mediální všudypřítomnosti nahoty, tematizaci všech možných intimních praktik a detailů ve veřejných debatách a jejich prezentaci v internetové pornografii, stále existuje erotické umění, na které se kladou jiná měřítka než v módě, reklamě a bulváru."

Pokud v tomto eseji hledáte Liessmannovy výhrady proti naturalistickému zobrazování sexuality v umění, pak místo nich vás přesvědčí o tom, že "vždycky taková umělecká díla obsahovala přidanou symbolickou hodnotu, ukazovala na dynamiku, odehrávající se pod viditelným povrchem, protože erotiku nelze redukovat na čirou smyslnost, na nezastřenou sexualitu, není ani tím, co se v západním světě nazývá láskou. Erotika souvisí s příslibem nahého těla, ale také s hrou na maskování. Dotýká se pornografie a obscenity, ale zahrnuje i širší pole: vztahuje se k moci, penězům, umění, duchu, šperkům, technice, zbraním, automobilům..."

Takhle tedy přemýšlivého čtenáře poučuje a zároveň baví autor esejů, sebraných do knížky metodou každý pes jiná ves. Jedna úvaha byla publikována v Die Presse, jiná byla proslovena jako přednáška na vernisáži výstavy obrazů, další byla napsána pro katalog k výstavě Eros in der Kunst der Moderne, esej o fotbale a jeho estetice spatřil tiskařskou čerň v časopise Sportmagazin a podobně.

Lze si jenom přát, aby některý český nebo moravský časopis, který se zabývá životním stylem lidí, otiskl aspoň občas nějaký článek na podobné úrovni myšlení a stylistiky, jakou mají zde zmíněné eseje Konrada Paula Liessmanna.

© Petr Kersch, Děčín, květen 2012