Neviditelný pes

KNIHA: Nadechnutí Rostislava Černého

12.4.2017

Kdo ví, čím to bylo, že šedesátá léta minulého století udělala z tehdejšího Československa nový střed uměleckého světa. Jakápak Paříž nad Seinou. Praha nad Vltavou. Je jedno, jestli to bylo něčím ve vzduchu. Nebo jestli se tenkrát nové umělecké pokolení snažilo dokázat, že jeho předchůdci, z nichž někteří byli geniální (a jiní ne), ale až zbytečně moc levicoví, se zatraceně pletli, když do všeho míchali třídní boj.

Ani Andělské Losiny (cizím slovem: Los Angeles) se svým cesmínovým lesem (cizím slovem: Hollywood) se nemohly vyrovnat pražskému Barrandovu nebo Gottwaldovu Zlínu, případně bratislavské Kolibě.

A tohle bylo prostředí, v němž žil a tvořil Rostislav Černý. (Mluvit o něm v minulém čase považuji za sprosťáctví osudu. Za zhůvěřilost, abych užil jeho slovníku. Zůstanu u současného.)

Rosťa (říkal jsem mu tak zamlada, budu mu tak říkat i ve věku pokročilejším) byl a je mužem mnoha řemesel. A všechna uměl skvěle.

Básnictví z nich asi uměl nejskvěleji.

Rosťa Černý

A právě o tom je právě vycházející kniha jménem Nadechnutí. Vytvořila ji Tereza Pokorná, kterou s Rosťou Černým pojilo dlouholeté citové pouto. O něm se (velice upřímně a tudíž také velice čtivě, avšak o to stručněji a cudněji) Tereza Pokorná zmiňuje v úvodu. Pak přenechává slovo Rosťovi.

Zbytek knížky jsou tedy Rosťovy verše, někdy jen epigramy, jindy rozsáhlejší, mnohdy slavné díky zhudebnění. Zde je třeba poznamenat, že se bavíme o době, kdy by se z nějakých plytkých rýmovaček těžko stala oblíbená píseň. Laťku té doby (a té době) nastavil hodně vysoko jiný básník: Jiří Suchý. Ostatně, u něj Rosťa také nějakou dobu pracoval, ale k tomu se ještě dostaneme.

Je skvělé, že Nadechnutí doplňuje kresba Richarda Fremunda, znamenitého člověka a malíře, který měl také mnoho společného s tehdejšími divadly tzv. malých forem.

Proč se jim tak říkalo? Inu, asi proto, aby divadelní teoretici měli zase něco k rádoby vědeckému škatulkování. Ti, kteří to divadlo dělali, neměli na takové zbytečnosti čas. Ti, kteří je dělají dodnes, a poctivě, na to nemají čas dodnes. Z podobných důvodů se tady nedočtete, co chtěl vlastně básník říci. Co chtěl říci, řekl. Ani se nedočtete, zda převažuje rým trochejový nebo jambický. Už proto ne, že to je jedno. O tom, že to nevím, ani nemluvě.

V jedné z básní Rosti Černého zpíval Karel Gott, že ze zdi na něj tupě zírá po trezoru temná díra, ovšem, jelikož ve zdi býval trezor ocelový po dědovi, je ztráta minimální.

Ha! řekl si asi tenkrát komunistický kádrovák, tady Rostislav Černý odhalil své ledví! (Takhle znívávala jejich hantýrka. S prominutím.)

Jednoduše, tehdejší vládci považovali Černého rodiče za zakuklené buržousty (tak se tomu říkávalo tenkrát). Děti ovšem mohly za své předky do entého pokolení. Když se chlapec chtěl dostat na vysokou školu, dozvěděl se, že se musí nejdříve sblížit s dělnickou třídou.

Mimochodem, tohle bylo hodně zajímavé. Když tehdejší režim chtěl někoho ztrestat, poslal provinilce mezi dělnickou třídu. Za trest. Takhle to z nich vypadlo nejednou. Jak mohli současně tvrdit, že je dělnická třída předvojem společnosti (a oni jsou jejími vůdci), to zatím nedokázal vysvětlit nikdo z nich. Asi proto, že nevěděli (a dodnes neví) nic o kvadratuře kruhu.

V důsledku toho se z Rosti Černého stal důlní mechanik. Tenhle původně nepříjemný úděl později obrátil ve značnou výhodu mezi svými vrstevníky, kteří si dokázali pořídit vozidlo. Motorku nebo auto. Rosťa Černý nebyl závislý na ochotě nebo neochotě autodílen. O jejich schopnostech nebo neschopnostech pomlčme.

Když mu dala dělnická třída doporučení, přihlásil se Rosťa Černý opět na DAMU. Přijali ho. Ovšem - aby si nemohl příliš vyskakovat - ne na herectví, ale na loutkoherectví. Netušili, že mu tím v budoucnu pomohou jako málokdo jiný.

Rosťa se zakrátko stal jedním z prvních členů tehdy právě vzniklého divadla Semafor. V jeho první hře (Člověk z půdy) byl jedním z girlsáků (divadlo nemělo dost peněz na profesionální tanečnice, protože je dost inteligentně vyplácalo na představitele spisovatele Antonína Sommera: střídavě Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a pak, když se Kopecký nabažil, František Filipovský). Tady stojí za zmínku, že spolu s Rosťou Černým hopsali na jevišti mj. také Karel Štědrý, Waldemar Matuška, Zdeněk Braunschläger a Václav Štekl.

A Rosťa Černý občas zaskočil v postavě Malého lorda za principála Jiřího Suchého.

Loutkoherectví se mu vyplatilo, když Jiří Srnec dostal nabídku, aby jeho Černé divadlo hrálo celý rok v Las Vegas. Srnec ovšem nechtěl zrušit řadu zajímavých smluv, které mu zaručovaly vystupování v západní Evropě. Rozdělil divadlo na dvě skupiny: jedna jela do Ameriky, druhá hrála dál v Evropě. Vedením té americké party pověřil Jiří Srnec právě Rosťu Černého.

Soudě podle toho, že nároční američtí producenti “čerňáky” nevyhodili, nevedl si tam špatně.

Když Sověti v srpnu roku 1968 Čechům a Slovákům oznámili, že je mají rádi, a proto u nich budou bydlet, odebral se Rosťa Černý za železnou oponu. Vůbec se ve světě neztratil. Pracoval úspěšně v anglické televizi Granada jako animátor a spolutvůrce dětských pořadů. Podobnou prací se bavil také v západoněmecké WDR v Kolíně nad Rýnem.

A v roce 1990 se vrátil k rodné hroudě, u níž zůstal až do svého odchodu v květnu 2015. Bylo mu jenom 78 let.

Kromě spousty lidí, kteří ho měli a dodnes mají rádi, tu Rosťa Černý zanechal řadu básní, které mnozí měli a dodnes mají rádi: právě těch, které Tereza Pokorná seřadila do knížky jménem Nadechnutí.

Odvedla vskutku skvostnou práci. A spolu s ní odvedli výbornou práci také výtvarník Jaroslav Fišer, fotografka Dagmar Hájková a navíc též několik fotografů, jejichž práce Tereza Pokorná našla v Rosťově archívu, ale byly bezejmenné.

Že je ke knížce přidáno cédéčko s nahrávkami dvaadvaceti z nejoblíbenějších písní na básně Rosti Černého, to už je opravdu nadmíru milá pozornost.

Díky patří také nakladatelství Primus za to, že se vydání knížky ujalo.

Úplným závěrem: jakkoliv řádky shora mluví o nedávné minulosti, Nadechnutí není nějakým melancholickým babráním se v téže. Platí nejen dnes, ale bude platit i zítra.



zpět na článek