Přinášíme vám další část překladu vybraných kapitol z knihy Macieje Ilowieckého a Tadeusze Zasepy Moc a nemoc médií.

Veřejné mínění a volby

Podstatnou část průzkumů veřejného mínění tvoří prognózování. Týká se to především předvolebních sondáží. V dlouhých dějinách těchto sondáží se objevily až podivuhodně chybné, nesprávné prognózy. Dobrým příkladem jsou prezidentské kampaně v USA. V roce 1948 všechny sondáže a průzkumy renomovaných vědeckých pracovišť ukazovaly, že prezidentem se stane Thomas Dewey a jeho protivník Harry Truman nemá žádnou šanci. Převážnou většinou hlasů však zvítězil Truman. V roce 1976 sondáže od samého začátku ukazovaly převahu Jimmyho Cartera nad Geraldem Fordem, ale skoro nikdo těmto sondám nevěřil, vítězství Cartera se považovalo za velmi nepravděpodobné. Jenže prognózy byly v tomto případě velmi přesné. Jednoduše řečeno, ani při správné metodologii není jistota, zda se prognóza splní nebo ne, protože konečné rozhodnutí voliče závisí na mnoha činitelích, dokonce i na počasí v den voleb. Opatrnost vůči prognózám je tedy na místě, je povinností novinářů na ni upozorňovat, pomáhat příjemcům, aby si uvědomili, že mohou podlehnout „ovčímu efektu“. Stává se, že mnozí z počátku nerozhodnutí se při konečném rozhodování řídí výsledky sondáží a hlasují pro toho kandidáta (stranu), který získal převahu. Tento jev se nazývá „ovčí efekt“.(poznámka: všimněte si spojení mezi „ovčím efektem“ a „spirálou mlčení“). Ovce totiž následuje stádo a stádo zase jde za tou ovcí, která se polekala a utíká. Proto je v některých státech zakázáno zveřejňovat výsledky určitý čas před volbami, ale tento čas je zpravidla příliš krátký a „ovčí efekt“ funguje.

Namočení v politice

Specifickým případem velmi zvláštní politické manipulace je tzv. politická správnost. Tak zní doslovný překlad anglického termínu political correctness. V USA, kde tento pojem vznikl, se často používá zkratka PC (jsou to první písmena pojmu).

Zkratka PC má mnohem starší kořeny než bychom si mysleli. Vychází z vědecky dokázaného faktu, že jazyk, jímž se dorozumíváme, do značné míry definuje realitu, kterou vnímáme. Jazyk je – jak říká staré úsloví – zrcadlem duše, ale především zrcadlem skutečnosti. Nemáme v úmyslu blíže se věnovat této problematice, stačí, když si uvědomíme, že navzájem velmi vzdálené jazyky způsobují, že lidé, kteří jimi hovoří od narození, trochu jiným způsobem vnímají svět – např. nevidí, nerozlišují nějakou barvu, pokud není pojmenovaná v jejich jazyce. Je známo, že Eskymáci mají několik označení pro různé druhy sněhu, proto sníh v našem chápání neznají. Některé pojmy současné fyziky není možné správně vyjádřit v čínštině, ale v angličtině je to velmi jednoduché. Angličtina má zase problém s některými čínskými pojmy. Různé jazyky odlišně vnímají časová a prostorová spojení, proto ti, kteří jimi hovoří různě chápou i samotný pojem času. A tak, přestože je to zvláštní, např. Evropani lépe rozumějí teorii relativity.

Jazykovědci (klasický výzkum v této oblasti vedl např. slavný americký jazykovědec Edward Sapir) se dnes shodují na tom, že jazyk formuje vnímanou skutečnost – fyzikální, přírodní, ale také společenskou či politickou realitu a do jisté míry také duchovní svět, naši představivost, hodnoty či naši mravnost. Právě proto rozličné totalitní systémy formovaly vlastní specifické jazyky (či spíše způsoby vyjádření reality, způsoby vnucování určitého přesvědčení). Mluví se například o vlastním jazyku Třetí říše (jazyk nacismu), či o socialistickém jazyce (SSSR a jeho satelity). Nacistický jazyk popsal Victor Klemperer v knize LTI (zkratka latinského Lingua terti imperii, tedy jazyk Třetí říše). Termín „novořeč – newspeak“ zavedl Georgie Orwell v knize 1984 v kapitole The Principles of Newspeak (Pravidla Novořeči).

Víme, že jazyk může sloužit velmi dokonale realitě. Propagandistickou válku o definování té samé reality vyhrají ti, jimž se podaří vnutit ostatním svůj nový jazyk. Čí jazyk, popisující jiným způsobem tu samou politicko-společenskou skutečnost, získá převahu, ten bude politickým vítězem. Tak se jazyk politické správnosti stává nástrojem propagandy a je velmi účinnou formou kontroly názorů.

Definic PC je několik. Podle jedné z nich politická správnost je : „Postmarxistický levicový politický kodex, který nařizuje vyhýbat se slovům a činům, jež by mohly vyjadřovat diskriminaci či upřednostňování ve vztahu k osobám jiné rasy, pohlaví, sexuální orientace, třídy, národnostní menšiny, především žen, černochů, homosexuálů, lesbiček, osob tlustých, ošklivých a starých. Na konci 20. století se doporučení užívat PC objevily v USA i ve školních příručkách a výukových programech a ten, kdo tím pohrdal, vystavoval se bojkotu kolegů, peněžnímu trestu ba dokonce propuštění z práce.“ (W. Kopaliński, 1999).

Je třeba říci, že dnes je tato definice příliš úzká, neboť PC se stal trvalým prvkem kultury jako jakýsi pojem – paklíč. Čili PC není jen projevem dalšího nového jazyka nebo zvláštností našich časů, ale je to pokus obecného vnucení tzv. postmodernistické etiky využívané především levicí a liberály, ale i jinými. Jen velmi schematicky a všeobecně načrtněme určité předpoklady této etiky – tak se tento nový jazyk PC stane srozumitelnějším a jeho cíle jasnějšími:

1) Každé hodnocení je projevem intolerance, nedostatku otevřenosti vůči druhým, ba projevem násilí a povyšováním se nad druhé. V této situaci je dokonce i samo vnímání rozdílů (např. jejich pojmenováním) nemluvě už o jejich vědeckém výzkumu, nemravné.
2) Vše, co se týká lidí, jejich života, kultury, hodnot atd. je proniknuto ideologií a politikou. Ideologie a politika jsou tedy také skutečným základem mravnosti a norem. Proto neexistují zásady všeobecné mravnosti ani přirozených práv člověka.
3) Kultura, tradice, zvyky a též hodnoty obsahují již ve své podstatě omezení svobody jednotlivce. Jsou vůči jednotlivci nátlakové – tedy vyvíjející nátlak, útlak – to je oblíbený termín těch, kdo prosazují PC. Stejně nátlaková je pravda, tedy i pravda omezuje svobodu. „Každý, kdo věří v nějakou pravdu, je hrozbou pro jiné.“ Tato slova jednoho z kritiků postmodernismu, filozofa Allana Blooma (citát je z knihy The Closing of the American Mind) velmi dobře vystihují podstatu problému.
4) Všechno je relativní a záleží na okolnostech a východiscích. To znamená, že „pravda neexistuje“ a „každý má svou pravdu“, jsou různá hlediska a ať jsou jakákoli, je třeba je tolerovat, nikdy je nelze odsoudit.

Nebyl by problém dokázat, že uvedené předpoklady jsou falešné, ale to není naším cílem. My chceme upozornit na konformismus skrytý v PC, ukázat na zvláštní snižování mravních nároků, které člověk klade sám na sebe i na jiné, a také na celkový rozpor mezi radikálním heslem postmodernistů „Pravda vás zotročí“ a základním pravidlem křesťanské etiky „Pravda vás vysvobodí“. Důležité je pochopit pokrytectví PC. Jakkoli hlásá ušlechtilou toleranci a blahosklonnost, brání svobodu jednotlivce a jeho právo rozhodovat o sobě, PC se začíná měnit ve svébytný intelektuální a mravní teror. Protože disponují silnými masově-komunikačními prostředky a poslušnými vykonavateli – novináři a intelektuály připravenými všechno zdůvodnit - politické nátlakové skupiny prostřednictvím PC realizují své politické cíle. Napovídají nám, co a o čem se má říkat, psát, co bychom neměli obhajovat, zatracovat, co je třeba chválit. Určují, která témata (a autority) jsou vhodná a správná a která nejsou. Říkají nám, které zlo je lepší než jiné zlo. A co je ještě horší, PC začala působit i zpětně – zasahuje do dějin, tradicí, paměti i intelektuálního dědictví minulosti. Všechno se přehodnocuje, ale nikoli ve jménu pravdy, nýbrž ve jménu správnosti. Neštěstí je v tom, že mnozí novináři a média utvářející veřejné mínění nerozlišují pravdu od správnosti a jsou natolik zaujati obranou svobody a tolerance, že jim nezbývá už čas bránit pravdu a zodpovědnost.

Určitý druh korektnosti – ve smyslu snahy neohrozit důstojnost druhého – je pochopitelně potřebný. To však nemůže vyvrátit důležité pravidlo, že každé společenství může existovat jen díky nezpochybnitelným hodnotám a solidaritě při jejich obraně.

Uvedeme také příklady „správné“ interpretace vybraných literárních děl a konkrétní definice z korektní novořeči:

V USA se ozvaly hlasy, aby ze školní povinné četby vypustily Shakespeara, protože některá jeho díla nesplňují kritéria PC. Např. Kupec benátský je antisemitský – jeho negativním hrdinou je bezcitný žid. Richard III. propaguje odpor vůči handicapovaným – záporný hrdina je hrbatý. Romeo a Julie je podle PC dílo, které diskriminuje „jinak milující“ .

Uznávané vydavatelství Oxford University Press vydalo „korektní“ Bibli. Bůh Otec je v ní Otco-Matkou (aby se prý neurazily feministky), jeho pravá ruka je proměněná v „ruku vladaře“ (aby se neurazili leváci) atd.

Příklady korektních termínů:

Nejhorší, špatný (pracovník, závodní, student) – nejméně dobrý.

Podvodník – osoba eticky dezorientovaná.

Škaredý – kosmeticky odlišný.

Tlustý – gravitačně odlišný.

Homosexuál, lesbička – jinak milující.

Marnotratný – šetrný v negativním smyslu.

Alkoholik – zneužívající substance.

Handicapovaný, invalida – alternativně schopný.

Neschopný – odlišně schopný.

Starý – věkem obohacený, senior.

Nudný – odlišně zajímavý.

Vývojově opožděné dítě – dítě ve zvláštní péči.

Konkubinát – neformální svazek.

Nemocní, pacienti – uživatelé léků.

Černoch – Afričan.

Černoch, obyvatel USA – Afroameričan.

Nízký – osoba směřující vzhůru.

Na základě těchto příkladů vidíme, že některé je možné označit za hloupý žert, jiné by bylo možné přijmout tehdy, pokud by starý termín byl pro někoho nepříjemný anebo ho vnímal jako pokoření. Podobné je to při srovnání s totalitní novořečtí nacistickou či sovětskou (vraždění židů za to, že jsou židy, nacisti nazývali „řešením židovské otázky“, gulagy – tábory smrti v SSSR úředně nazývali nápravně výchovná zařízení). Dnešní pojmy PC se zdají více směšné než hrozné. Je však třeba si uvědomit, že v širším měřítku právě tato politická korektnost má za následek, že zločiny a krvavé teroristické akce se v demokratických zemích často rozebírají s mnohem větším porozuměním a shovívavostí – jsou ospravedlňované rozličnými okolnostmi – než některé názory, mínění či vymezení.

V tzv. postkomunistických zemích politická správnost ještě nenarostla do takových rozměrů jako např. v USA, ale novořeč se zahnízďuje i u nás, především v byrokracii a v politických projevech. Také zde je PC nástrojem určitých masmédií, která ovlivňují veřejné mínění a snaží se svým příjemcům utvářet určité souřadnice pojmů, „jedině správné“ úsudky a nové návyky. To všechno má pomáhat ideologickému boji. Podle některých analytiků média veřejnosti sugerují model tzv. slabého myšlení – pojem pochází od italského postmodernisty Gianniho Vattima. Slabé myšlení znamená vyhýbání se jednoznačnému hodnocení, vyhýbání se oceňování, problémy v rozlišování základních mravních kategorií jako jsou např. dobro a zlo, šlechetnost a darebáctví, slušnost a kariérismus, pravda a lež atd. Tyto problémy rozlišování a sklon stírat rozdíly mezi pojmy nazval polsky básník Zbygniew Herbert sémantickým kolapsem.

(pokračování)

Předchozí části:
Moc a nemoc médií I.
Moc a nemoc médií II.
Moc a nemoc médií III.
Moc a nemoc médií IV.
Moc a nemoc médií V.
Moc a nemoc médií VI.

(Psáno pro server Česká média)