Knihu nedělá název. Knihu dělá příběh a její obsah. Ale titul je taky důležitý.

Všeobecně se navíc soudí, že by měl odpovídat obsahu, a pojmenujete-li publikaci o Vladimíru Putinovi Mírotvůrce, je to samozřejmě protimluv. Ale stačí napsat Mírotvůrce v uvozovkách, a nekecáte.

Nedávno mi nakladatelství NAVA vydalo stosedmdesátistránkovou publikaci Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů a ona je zrovna příklad matení titulem. I když je to název metaforický, mohl jsem příběh zrovna tak pojmenovat Lázně Kynžvart a okolí - beletrizovaný průvodce. To jsem ale neudělal. A jak rukopis spatřil světlo světa?

Kalkulace to naprosto nebyla a začalo to roku 1967, kdy jsem strávil letní prázdniny právě v Lázních Kynžvart, a roku 1968, kdy jsem - pro změnu - strávil léto zase tam. Táta mi čítal na vonné kynžvartské stráni arabské pohádky a měl jsem k dispozici i mámu a ještě její mámu a ještě rodnou sestru, která je o dva roky mladší a bojuje teď s covidem, ačkoli má jet za čtrnáct dní služebně do Španělska, načež i do Dubaje. Milá Evo, tak se vystonej, zatímco vzpomínám na náš Kynžvart; to mi však bylo jen málo přes čtyři roky a vrátili jsme se tamodtud přesně na den za pomyslného rachotu ruských pásů. Ten ovšem až do Slavkovského lesa nedoléhal. Ani k jezeru Kladská. A Metternichův zámek sloužil sice ve filmu Kdyby tisíc klarinetů jako kulisa, kterou obklopila armáda, ale to byla armáda s klarinety.

Do Kynžvartu není daleko. Ani z Prahy, ani z Plzně, natož pak z Mariánek. Z těch je to doslova jen pár kroků a občas je ujde i Vladimír Páral. Je mu teď přes devadesát a je spisovatel, který dál vnímá svět okolo intenzivně, nebo aspoň tu část světa, do které se záměrně uzavřel… Kdyby ovšem bylo devadesát roků mně v létě 1968, kdy jsem Kynžvart vstřebával veškerými doušky a každou vteřinou, určitě by mě tyhle lázně tak neoslovily.

Nebo minimálně. Ale technologie dětství má ukrutnou moc, která se podobá magii. Je magií. Dítě samozřejmě nečučí očima staříka: potok je řeka a stezka závodní dráha pro koloběžku, a když se na koloběžce náhodou rozmáznete o břízu, řvete, ale pár minut, a vstanete a jezdíte s rozbitými koleny šťastni dál. Jste přitom lehouncí, vstřebávající, fascinovaní. Jedno oko, jedno ucho, jediný nosánek. Vnímání jako z partesu. Četli mi tam také pohádky Jana Vladislava a chodili jsme na procházky a tamní bublinková minerálka mi nekonečně chutnala; nedoporučuji z toho důvodu nikdy nikomu Karlovy Vary, tam se to pít nedá; leda snad třináctý pramen.

Hezké momentky z dětství. Ale taky se mohlo stát, že bych zůstal o prázdninách 1967 a 1968 doma. Jenže maminka byla učitelka a babička na penzi. A táta si bral dovolenou a někdy mě do Kynžvartu vezl, podržte se, i na skútru; ještě jsme neměli auto. Jé, jak daleko mi to připadalo. Tak nekonečně daleko do bájného Kynžvatu, až bych to klidně srovnal s cestou vzrostlého jinocha zámořskou lodí do Monaka nebo kolem světa. Můj oblíbený režisér Alfred Hitchcock jednou vetkl do budoucí knihy Vždyť je to jen film tato slova: „Když jsem byl mladý, chtěl jsem hned, jak to bude možné, cestovat. Když máte to štěstí, že se vám v mládí podaří cestovat, vše, co zahlédnete, se stane součástí vás samotných a ovlivní to celý váš následující život.“

„Nepochybně,“ dodávám; ale tolik se toho pak seběhlo a dělo i motalo během veškerého mého dětství a mládí a v mém vnitřním životě i okolo mé osoby, že jsem Kynžvart bezděky pohřbil, ano, pohřbil hluboko pod to. Přesto se neudusil. Žil v tom hrobě a zůstal jako kouzlo, i když ve vzpomínce. Nikdy jsem se do Kynžvartu v dalším čtvrtstoletí nevrátit (anebo s jedinou kratičkou výjimkou po deseti letech, kdy se tam konal závod veteránů do vrchu), a když se nevrátíte do dětského ráje tak hodnotnou dobu, zůstane v podobě ráje. Nezmizí, nevypaří se, nezmění podobu. A vy zatím sníte a jen občas si vzpomenete, ale nenajdete čas se vrátit. Proč? Vy se bojíte. Vy se obáváte, že si to tam návratem zkazíte. Rozmažete. Odkrášlíte. Pochmurně tušíte, že u pramene Viktorka není a nikdy nevládla pouze idyla. Že Kynžvart není Český ráj a mystická oblast krás a byl to Arnošt Lustig, kdo řekl: „Mladí mají od přírody dar. Řadu věcí nevidí.“

V Kynžvatě to vypadalo roku 1967 i hnusně. Zakopaná díra, když budu slušný. Pozadí světa. Ráj zběsile se rozmnožujícího bolševníku: to vám ale je pekelná rostlina. Tehdy ji ještě masakrovali úplně neúčinně. Takže jsem se do Kynžvartu nevracel záměrně, ale když mi bylo třicet a pracoval jsem u vlakové pošty, jezdili jsme přes něj do Chebu. Cesta se zásilkami na mě vyšla asi tak jednou za čtrnáct dní, když přihlédnu k turnusu, ale směli jste si jízdy s kolegy jakkoli prohazovat, když se vám to líbilo, takže jsem po stejné trase do Brna nebo Klatov či Domažlic mohl jezdit klidně pořád, kdybych o to stál. Benevolence vládla. Pošta ještě prosperovala. enom vystoupit z vlaku človíček nemohl, to byste odešli z práce bez omluvenky. Dokonce ani poštu jsme v Kynžvartu nevykládali, a tak jsem radši jezdil neustále do Budějovic, kam se vdala sestra Eva. Našla mi jednu svou kamarádku, zamiloval jsem se a chodil jsem s tou sestřinou kamarádkou, která hrála v divadle, zatímco plálo léto 1994. Na podzim jsme se rozešli. Jel jsem pro změnu do Chebu, a to s Vaškem Platilem. Byl vedoucí naší ambulance a já dělal ostatní. Ten Vašek byl pěkný chlap, asi jako Douglas Fairbanks, ale nešermoval; a když měl v pošťáckém vagónu hotovo, často četl knížky. „Když střídáš dvě, víc si prý zapamatuješ,“ žmuntral a vžilo se říkat mu Filozof a nebylo to ironické. Jako všude měla pošta v Chebu ubytovnu. Jeli jste přes noc, zpátky nazítří odpoledne. Už si teď nepamatuji, kolik tam bylo pokojů, ale starší Vašek řekl, že půjdeme spolu do jednoho. Lehli jsme si, okamžitě usnul. Vždyť bylo ráno. Ale já spát nechtěl. Bolel mě rozchod s tou dívkou… Je pro mě přesto těžké vysvětlit, proč jsem taky klidně neusnul a nešel s Vaškem Platilem po procitnutí na pivo, jak asi čekal, anebo do Špalíčku. Mohl jsem mu přece vyprávět. Ale nechtělo se mi a ve třiceti jsem ani nepotřeboval každý den spát. Potichounku jsem vstal a šel na vlak do Kynžvartu, vystoupil ještě stále brzy ráno a prochodil většinu míst, která jsem si pamatoval z dětství. Omámeně jsem tam coural a zdravil lidi, kteří nechápali mé nadšení. Vrátil jsem se do Chebu až těsně před odjezdem naší ambulance. „Kde jsi byl?“ povídá Vašek. „V Kynžvartu.“ „A proč?“ „Mám to tam rád.“

Napsal jsem o výletě dlouhé psaníčko té dívce a představoval si, že si krajem dětství vyšlapuji s ní. Jenže mi to nestačilo. A tak jsem ten dopis (odeslal jsem ho vůbec?) začal nafukovat a vyrobil z té látky napůl romantický, napůl nostalgický příběh, kde už dotyčná i vystupuje. Procházíme se spolu. Stáváme se dětmi. Ona je vlastně každá kniha dopis.

Roku 2001 mi knížku vydalo nakladatelství Perseus s obálkou malíře Mištery a nemohu říct, že by mě nechválili. Ivan Adamovič psal o publikaci do Ikarie a Irena Zítková vytvořila krásnou recenzi pro Nové knihy, náhodou i jejich poslední číslo: Nádherná zamilovanost žel dlouho nepřetrvá. I proto se ten vzácný pocit často stává podnětem umělecké tvorby. Člověk se chce s nejbližší bytostí, vlastně s každým, s celým světem dělit o vše krásné, co prožil. Bývají to zážitky z dětství, rodného kraje, četby. Prahneme létat na koberci snů. Ivana a Ivanu, kteří se ulili se ze školy, aby mohli trávit den spolu sami, provázejí Kynžvartem, po Kladské a Slavkovským lesem personifikované postavy z jeho nejmilejších knih: Lawrence z Arábie vtělený v kluka Lorence, duch Kober (zdejší bratr Ríbrcoula i Radegasta), Alenka, Robin Hood a Nezvalova Valérie. Figury jen zdánlivě rozdílné přizvukují: lord Baden-Powell, Thoreau, Seton, Stevenson, Dumas, Fuks. Feérické procházky chlapcovým dětstvím, sdílené s dívkou, již miluje, jsou „loukoťové kolo surreálných snů, otáčející se od konce na začátek“. Výlet bludištěm neskutečna je občas narušován racionálnějším, ženským hlasem dívky, jejíž sny jsou daleko střízlivější (kolik dětí spolu budou mít a jaká jim dají jména). Z celku vyvstává magický obraz mladé lásky. Literárně je tato causerie o kuriózním kabinetu v duši návrat k radostnému poetismu nadějných očekávání, kam je všedním starostem zatím vstup zakázán. Kompozičně jde o koláž překvapivých, proměnlivých obrazů; podobným způsobem psal Karel Eichler.

Vznikla i rozhlasová verze v pěti částech, čte ji Bronislav Kotiš. Zdánlivě tudíž nebylo třeba se vracet. Šel jsem dál. Ale kniha je úplně rozebrána a nakladatelství zřejmě zaniklo. Nechtěl jsem ani dělat úplně totožnou reedici, tak jsem text vyčistil a proložil nějakými sedmi či osmi zvláštními příběhy z Venuše a Marsu, z podzemí či Atlantidy. Pohádkami, které vypráví jeden z hrdinů, když je šťasten. A on šťasten byl, copak o to; ale já dumal nad marností některých návratů a nad tím, že je hodně detailů, které nás v dětství okouzlily, nesdělitelných. Nebo je pomyslně vykopete z hrobu a ony na slunci okamžitě odumřou. Jako upír Nosferatu. I dejme pozor. Na to se připravme. A tak jsem nazval novou a podstatně rozšířenou verzi „Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů“. Stejně se sice jmenuje raná povídka Stephena Kinga, ale mám dojem, že ji zavrhl. Asi i zahodil. Na název se ostatně nevztahují autorská práva a zrovna tak mé dobrodružství v lázních nemá nic společného se známými filmy Byl jsem mladistvým vlkodlakem (All The Teenage Werewolf Scenes In „I Was A Teenage Werewolf“ (Michael Landon, 1957) - YouTube) a Byl jsem mladistvým intelektuálem.

Původně jsem sice chtěl na zadní obálku napsat: „Autor už není ani mladistvý a není již ani nekrofilní,“ ale byla by to zbytečná provokace a maličko nekrofilní spíše byl (geniální spisovatel) Ladislav Fuks, který právě v Kynžvartu dost dlouho žil, v mládí. Přímo na zámku. A tak jsem mu svou knihu připsal se vzpomínkou na naše krátké osobní setkání.

A jestli se ještě cítím pitomě mladistvý? Občas ano. Spíše jen duchem. A roky letí jako expres a vlastně jsem pobyl v Kynžvartu za život pouze několikrát a mohl bych to nakonec spočítat na prstech. Proč jsem tam víc nejezdil? Proč jsem se nevracel na místo činů? Nechtěl jsem si to kazit! To ne. Ale možná jsem to přehnal. Snad se tam ještě podívám a doporučuji vám ten výlet, ale bohužel ta samá místa nespatříte mýma dětskýma očima. Já to tam znám krásné a já ty lesy a ta jezera dodnes vnímám dětsky, takže mi vše připadá mnohokrát rozsáhlejší. Smutně stále vidím, jak tam řádím s koloběžkou i bez ní, s Evou i bez ní, na pískovišti anebo s tátou v bazénu. Mé království. Vladimír Neff někde oprávněně píše: „Novorozenec má šanci stát se čímkoli na světě. S plynoucím časem možnosti klesají.“

Knihu Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů si lze pořídit zde: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů | Nakladatelství NAVA y.