„Vážím si každého, kdo místo toho, aby si postavil „podnikatelské baroko“, koupí chalupu a tu opraví.“

Současný prezident toho sice nenapsal tolik jako pánové Havel a Klaus, také on ale je, a nedá se svítit, spoluautorem několika knih. Například Zpovědí bývalého prognostika a Zpovědi informovaného optimisty a (loni) taktéž publikace Tato země je naše. Dobrá. Avšak do roku 2016 ještě nikdy nenapsal komentáře k fotografiím, které by vyšly knižně. Zkusil něco podobného až nedávno a byly dvě možnosti. Být ukecaný či stručný. Zůstal naštěstí tím druhým; i kdyby se nicméně stal Kecalem, hlavními autory knížky Moje Vysočina pohledem Miloše Zemana zůstanou oba autoři osmapadesátky brilantních snímků Karel Beneš a Bohumil Eichler – a s nimi, jistěže, původce námětu Jaroslav Foldyna a tvůrkyně konceptu Jitka Hrůzová, která s výjimkou příjmení nemá nic společného se zpěvákem Michalem Hrůzou, natož pak třeba jeho hrůzným Sněhulákem:

Jen pár desítek - výhradně nezimních - fotografií vznikalo v průběhu let 2013-2016, a jak ta předposlední, tak ta první zachytily Veselský rybník u Nového Veselí na Moravě. I když bez gumového člunu a vyčuhující nohy.

Co je v publikaci krom toho?

Třeba působivé pohledy na vlčí mák (hned dvakrát), ale i na „proklaté“ lány žluté olejky a kraj okolí Golčova Jeníkova, Moravských Budějovic, Pelhřimova, Červené Řečice a řeky Sázavy. „Kdybych byl kluk, vyběhl bych do té zelené stráně,“ tvrdí hravě tentýž státník, který nedávno a podobně hravě prohodil před Vladimírem Putinem, že by se měli likvidoval (příliš početní) novináři.

Co ještě víc? Inu, můžeme díky žertéřově knize nakouknout taktéž do malebného okolí Vranovské přehrady a do srdce tzv. České Kanady (Kunžackého lesa). Pomyslně se taky opláchneme v tůni pod Javořicí (v magickém místě, jež znala i známá „zaříkávačka“ Vlasta Javořická), anebo se chvíli lze brodit v divě i bublavě „Kamenném potoce“ u Chotěboře. Popatříte rovněž na barevné domky u starých hradeb v Poličce (asociace na Zlatou uličku na Hradě) či na „selský baroko“ Havlíčkova Brodu, na zámek Velké Meziříčí, na pevné hrady Bítov, Štamberk, Lipnici a Pernštejn (tolik filmovaný). A mrkneme se i do vcelku fascinující Telče (hned třikrát), do Jihlavy, do Třebíče i do Slavonic a taky na kostel Svatého Petra v Nové Říši a na kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

I na působivý krytý dřevěný most v Černvíru a (hned dvakrát) na tzv. Veselý Kopec, půvabně přírodní enklávu bělohnědých roubenek a muzea v přírodě. - Vícero těchto snímků je panoramatických a v knize vždy zabírají dvě rozlehlé stránky.

S lyrikou, o které se hovoří v předmluvě, to prezident ve strohých komentářích nepřehání, ač následovně cituje Otvírání studánek: „Nebe se opřelo o rybník, nikoli o studánku, a kdyby rybníků nebylo, o zem by se rozbilo.“ Ale jinak Zeman spíš jen konstatuje úbytek vysočinských zajíců a hned u čtyř záběrů se nepřátelsky vymezuje vůči řepce.

Prolog k tomuhle holdu schopnosti našich předků hezky stavět a holdu krajině na pomezí Moravy a Čech sepsal lékař Jiří Běhounek, momentální hejtman Kraje Vysočina, a já z jeho postřehů rád ocituji alespoň jeden: „Je pravděpodobné, že za skvělými fotografiemi najdeme prvky náhody a štěstí a že záběry pořízené v konkrétním čase a na konkrétním místě už nebudou moci být opakovány, protože už nikdy nenastane ona mimořádná chvíle.“

A Běhounek navíc připomene Halasovo Já se tam vrátím.

Mezi partnery vydavatele knihy figuruje vedle Parlamentních listů a Romana Pončíka i Asociace profesionálních fotografů České republiky.

Moje Vysočina pohledem Miloše Zemana. Překlad anglické části Progres Language Institute. Vydalo nakladatelství Atypo. Praha 2016. 128 stran. ISBN 978-80-87759-02-8