8.2.2023 | Svátek má Milada


KNIHA: Michel Houellebecq: Zničit

13.12.2022

Francouzská mediální hvězda literárního nebe i pekla Michel Houellebecq (*1956) vydává v češtině svůj poslední, a možná úplně poslední, román Zničit. „Kniha roku“, politický thriller a existenciální rodinné drama v jednom.

Román začíná jako intelektuálnější verze politického thrilleru z blízké budoucnosti, z roku 2027. Ve Francii se připravují na prezidentskou kampaň, na společnost dopadají teroristické kybernetické útoky. Digitální efekty jsou tak sofistikované, že je těžké poznat, co je fikce a co je realita.

Hlavní protagonista románu Paul Raison, poradce a důvěrník ministra hospodářství a financí Bruna Jugeho, je typickou autorovou postavou. Vnímá, že „blízkost nicoty je neobvyklá“, nerozumí si s manželkou Prudence (význam z lat. „Rozumná“) ani se sourozenci. Svého otce, který pracoval v tajných službách, vídal málo. Paul Raison (význam z fr. „Rozum“) je schizofrenní postava, nikoli schizofrenik. Spojuje v sobě racionální až ironický pohled na politiku (a to Houellebecq umí mistrně), chladný, odtažitý vztah k ostatním lidem včetně blízkých příbuzných, a ve svém vnitřním světě se propadá do fantasmagorických, iracionálních snů, které zpracovávají momentální realitu po svém.

Těžiště románu se od politiky přesouvá do soukromé sféry, aktuální prezidentská kampaň je ukázána ve své syrovosti až parodicky jako politické divadlo, které se hraje podle pravidel koučů mediálního poradenství a je režírované profesionály z public relations. S tragédiemi, resp. nemocemi v Paulově rodině, se román mění v drama rodinné.

Postavy románu procházejí na krátkém časovém úseku existenciálním vývojem. Čím blíže „zničení“ jsou protagonisté románu, i svět, ve kterém žijí, tím blíže jsou si jednotliví lidé. Totální beznaděj osvobozuje. Navzdory názvu a Houellebecqovým depresivním tématům jako politika, umírání, nefunkční mezilidské vztahy, je celkové vyznění románu mnohem smířlivější, než jsme u autora zvyklí.

Náznak politického thrilleru lze vnímat jako protiklad osobních vztahů v rodinném i pracovním životě, větší váha tentokrát připadá na rodinu. Chtěl tím autor říci, že v jakékoli době najdou lidé zastání nikoli u politiků, ale u své rodiny?

Kniha vychází v dokonalém, čtivém překladu Alana Beguivina, Houellebecqova dvorního překladatele do češtiny, takže se v překladu neztrácí autorovo mistrovství a schopnost dokonale pojmenovat věci i vztahy, popsat svět jaký je i pod slupkou povrchního pokrytectví.

Nechybí obvyklý autorův sarkasmus, zejména tam, kde píše o politice:
„Byl zodpovědný za tento svět? Do jisté míry ano, patřil ke státní správě - přesto ten svět rád neměl. Cítil rozpaky... z celkového směru, který věci nabraly, z té pseudohravé, ale ve skutečnosti kvazifašisticky normativní atmosféry, jež postupně zamořila i ty nejzapadlejší kouty každodenního života.“
„...zpomalení a znehybnění Západu, předehra jeho zničení, byly postupné.“
„Nejhorší bylo, že bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé.“
„Jestli Bůh vážně existuje..., mohl by dát víc informací o svých názorech, Bůh byl velmi špatný komunikátor, takový amatérismus by v pracovním prostředí netrpěli.“
A pařížské plakáty nazývá „přehlídkou ochablých hloupostí“.
O osobním životě Paula s manželkou říká, že „dosáhli jakéhosi standardizovaného zoufalství.“

V doslovu se Tereza Matějčková zamýšlí nad názvem Zničit: „To, že všechno spěje k rozkladu - společnost, vztahy, jednotlivci - není zvláštním rysem současnosti ani dokladem autorovy reakční mysli.“...“Nicota, ale spolu s ní i zničení je podstatné. Lépe: podstatná je možnost zničení. A shrnuje, že Houellebecqovy romány nefungují jako „katalog zoufalství a deprese, nýbrž jako stimulans žití,... které ví, že žije uprostřed ruin, které dokonce ví, že člověk sám je ruina... a snad proto si máme co říci“.

Takže nejhorší zpráva je autorovo konstatování na konci „Poděkování“: „Naštěstí jsem dospěl k pozitivnímu závěru: je načase, abych skončil.“ Pokud dodrží slovo, bude nám čtenářům jeho ironický, ale rozumný pohled na svět chybět. Houellebecqovy romány dozrávají jako vína v tamějších sklepech, a co jsme v jeho dřívějších knihách považovali za dekadentní nihilismus, to se stává depresivní realitou.

Román Zničit nebude „některými elitami“ vnímán tak skandálně jako jeho román Podvolení (2015), ale v kategorii beletrie je to jednoznačně kniha roku.

Zdroj: všechny citace jsou z
HOUELLEBECQ, Michel. Zničit. (Anéantir) Přeložil Alan BEGUIVIN. Praha: Odeon, 2022. Světová knihovna (Euromedia Group, a.s.). ISBN 978-80-207-2134-1.