Co blázníte, tvrdí dnes někteří šéfredaktoři (a jejich nadřízení), fotit umí každý, chytrý telefon má v kapse také každý, nač potřebujeme fotoreportéry? A když se někde v nějakém zatoulaném lese na druhé straně světa děje něco mimořádného, nač tam posílat profesionála, když přece všichni víme, že se na místě určitě najde někdo s chytrým telefonem, který nám milerád prodá pár momentek za búra, v nejhorším za pětku.

Pro lidi neznalé řeči finančních magnátů: búr je pět kaček, pětka deset.

Lidé v novinovém oboru, ti, kteří nejsou profesionály pouze proto, že dostávají za svoji práci mzdu, se oprávněně chvějí strachy, kam tohle řízení novin účetními v klotových rukávech povede.

Že si ti účetní v klotových rukávech podřezávají pod sebou vlastní větev, to je jedna věc. Projevovat tak výslovnou neúctu k zákazníkovi, to se jim nakonec nemůže vyplatit. Nikdo dnes neví, jak asi dlouho to potrvá, avšak jednoho krásného dne se obecenstvo urazí: chcete po nás peníze, abychom četli vaše noviny (časopisy, webové stránky), a prodáváte nám zboží, za jehož spotřebu byste vy měli platit nám, a ne, aby tomu bylo naopak.

A že i dnes jsou na světě lidé, jejichž umění potvrzuje, že umění pochází ze slůvka umět, předchozí větu pouze dokazuje.

Česká fotografka Markéta Navrátilová patří právě mezi ty, kdo umí.

Už čtvrt století se červenec co červenec trmácí se smečkou cyklistů během jejich každoročního rituálu šílenství jménem Tour de France. Patří mezi akreditované fotografy. Patří mezi ty, které vedení závodu uznává tolik, že jí poměrně často povolí fotit z novinářské motorky. Vznikají obrazy (a nejen obrázky), které by oko obyčejného smrtelníka bez její pomoci nemohlo nikdy spatřit.

Fotí i na jiných cyklistických závodech, ale jméno mezi cyklistickými novináři a fotografy získala právě prací na Le Tour.

Řeklo by se, no a, závod je napínavý sám o sobě, čas od času během něj dojde i ke tragédiím, inu, přece, sport je sport, fotograf(ka) vidí něco neobvyklého, zamíří, cvakne, a dílo je na světě.

Takhle jednoduché to ovšem opravdu není. Markéta Navrátilová vytváří obrazy. Obrazy cyklistů, kteří se řítí stokilometrovou rychlostí z vrcholku nějakého kopce do údolí, jen aby za chvíli přehodili kolečka přehazovaček a vylezli ze sedel, aby zvládli další, ještě strmější, kopec, sice jsou často velice strhující, ale aby to bylo jenom o tom, to tedy není.

Ti závodníci jsou jenom lidé. I o tom je kniha Markéty Navrátilové.

A žádný závod, zvláště ne ten profesionální, a už vůbec ne ten špičkový, se neobejde bez spousty veřejnosti neznámých tváří v zákulisí. I o tom je kniha Markéty Navrátilové.

Kromě toho, žádný závod, zvláště ne ten profesionální, a už vůbec ne ten špičkový, se neobejde bez spousty diváků, z nichž každý podporuje svého koně, zatímco koně jiných diváků pomlouvá a zatracuje. I o tom je kniha Markéty Navrátilové.

K cyklistice se dostala trochu oklikou: bavila ji gymnastika, hrála tenis. Vystudovala návrhářství (cizím slovem: design) na pražském Umprumu. A pak spatřila svoji první Tour de France.

Od té doby vyfotila desítky, možná stovky tisíců obrazů i obrázků. Nejdříve na film. Později, jak plynul čas, na nejrůznější elektronická čidla. A čím dále, tím více ji zajímalo, co to vlastně obnáší, být profesionálním sportovcem, a co to vlastně obnáší, být zaujatým obdivovatelem profesionálních sportovců.

Jako špičková fotografka se podílela na řadě knih o sportu, včetně toho olympijského. Jejími obrazy se pyšnily a pyšní řady světově známých časopisů, i řady uznávaných galerií.

Nejnovější kniha Markéty Navrátilové je právě o tom hledání. Doplňuje ji zasvěcený úvod bývalého kolegy a dodnes výborného kamaráda Dušana Veselého, dlouholetého obrazového redaktora ČTK, ba dokonce i bývalého šéfredaktora obrazové redakce ČTK (tím jsem přiznal trochu střetu zájmů, ale kdyby se mi ta knížka nelíbila, napsal bych to, a přítel Dušan by mi to jistě prominul).

Knihu Mé stíny (My Shadows) vydalo nakladatelství V Press. Grafická úprava Štěpána Malovce pomáhá čtenáři, aby se pokochal, jak se sluší a patří.

Našla Markéta Navrátilová všechno, co hledala? To snad ani nejde: hledání je pro tvořivého člověka úsilím od začátku až do konce. Ovšem: být přítomen hledání i nalézání tak, jak to nabízí nová knížka Markéty Navrátilové, to je zážitek.

Jednou z klasických pravd fotografie je, že nejde ani tak o to, jak dokonalý přístroj drží fotograf mezi sebou a tím (čím), co fotografuje. Jde hlavně o to, kdo drží přístroj, a jak a kam se dívá.

I kdyby byl jedinec sebenadanější a měl tu kliku, že zvedl chytrý telefon v pravý okamžik a stiskl spoušť zrovna v tu správnou chvíli, činí tak v podstatě náhodně.

Jen ten, kdo umí řemeslo, má naději, že na něm bude umět stavět, že může vytvořit dílo, které není náhodné.

Markéta Navrátilová je člověk, který umí řemeslo, člověk, který se umí dívat, který ví, kam a jak (a proč) se dívat. Markéta Navrátilová je člověk, který hledá člověčenství.

Markéta Navrátilová prostě umí víc než zvednout chytrý telefon a plácnout fotku.