Už od dob Sigmunda Freuda víme, že rodina a vůbec příbuzenské a jiné vztahy jsou pěknou bažinou nenávisti, lásky, traumat i nenaplněných snů. Třeba že malé holčičky často trpí tajenou láskou ke svým otcům, matky nenávidí svoje děti, synové chtějí vraždit své otce – tedy vše na úrovni psychologie a psychoanalýzy.

Ovšem už Oidipus, hra stará více než dva a půl tisíce let, je o vztahu v rodině. Věštec řekne králi Láiovi, že ho usmrtí jeho vlastní syn a ten že se poté ožení s jeho manželkou, svou matkou. A pak se dějí věci. Ale ještě starší texty nás poučují, že se děly v historii morálně ještě horší věci. Tak třeba slavný Lot a jeho dcery. To není jen o tom, že ženský nemají být moc zvědavé, jinak to špatně dopadne (tuhle pasáž Bible si snad ženský nějak zakazují číst, nebo co, podle mých zkušeností). Ale jaksi se nerado mluví o té části, kdy tatíček Lot a dcerunky společně ukryjí v jeskyni. A místo aby se třásly (dcerunky) před Božím hněvem, opijí tatíčka. Vínem. A když už je Lot nalitej jako motyka, hupsnou na něj a dají si s ním sex. A počnou incestem vnoučky. Kdo nevěří, najde to v Genesis 19,30-38.

No, mně při nedávné četbě napadlo, že celá ta Lotova familie měla štěstí, že tehdy v Sodomě a Gomoře neznali tabák. Protože to by holky otce svedly i k tabakismu. A to je dneska velký hřích!

Takže mne sice název knihy Daniely Kovářové „Matkovražedkyně“ úplně nerozhodil, ale název „Tchyňovražedkyně“ by se mi zdál tak nějak realističtější. Každá snacha a každý zeť mají někdy snahu či alespoň myšlenky na to, že by bylo vhodné tchyni fyzicky poněkud “dehumanizovat“.

Ovšem v knize autorka tvrdí, že prakticky každá dcera má vůči své matce občas tyto pocity. Nejsem ženská, tak nevím. Ovšem autorka jako právnička a advokátka jistě ví své.

Kniha začíná pro čtenáře poněkud zmateně, co lze ovšem vysvětlit tím, že se jedná vlastně o třetí díl série. Z mužského pohledu vypadá a jedná hrdinka poněkud potrhle. To mne, jako muže, který žil coby chlapec uprostřed rodinného hejna složeného z matky, dvou tet, jejích sester a celkem čtyř mně podobně starých sestřenic, tedy sedmi ženských, nemůže moc překvapit. Manželé tam jistě taky byli, ale nebyli tak podstatní.

Takže když je hrdinka románu v průseru (nejdřív jsem napsal „maléru“, ale tím se vždycky myslelo něco jiného) a potřebuje pomoc, myslí, ač oběť násilí, naprosto racionálně: „Přemýšlím o vhodných mužích, s nimiž jsem někdy pospávala,“ praví tedy v duchu. Ženy oproti mužům, až na úplné blbky, ale někdy i ty, jednají naprosto racionálně. Jak praví klasik, ani při největším domácím výstupu a řevu, kdy „odchází k mamince“, si nikdy, prosím nikdy, nezapomene vzít s sebou klíče. Zatímco chlap, ten blbec, když vyrazí ven, se nakonec při návratu musí doprošovat, aby ho pustila dovnitř. Ten nemá klíče nikdy.

Hrdinka knihy pokračuje: Vedle kategorie milenců eviduje každá vnadná blondýna další užitečnou podmnožinu (mužů), které lze označit jako „hafíci“. Hafíci jsou chlapci, kteří čekají na svůj úspěch marně, leč trpělivě… (dumám, kolikrát jsem byl za hafíka já - poznámka autora).

Hrdinka knihy a také, jak vím, autorka přiznává, že má ráda sex a taky vlastně chlapy. Tedy některé. A prohlašuje:

„Feministky a zastánci genderových teorií dříve či později úspěšně vymřou. Setkají-li se totiž muž a žena, žádná logická argumentace nevyhraje nad ženským sex-appealem, bezradností, hlubokým výstřihem a dalšími zbraněmi, jimiž oplýváme výlučně my.“

A sakra, ještě jsem se nedostal k ději. Ale o něm vám raději neřeknu nic konkrétního. Je totiž vtipně holčičí, odborně advokátský, záměrně „blondýnovský“ a nakonec dosti drsný. Ne, ne, žádné masakry a mrtvoly a po kolena krve nečekejte. I když mrtvol je tam víc.

Zpočátku se děj rozebíhá pomalu a klikatě, ale pak to nabere obrátky.

A než se začtete, uvědomte si, že to psala sice už dospělá, ale konec konců až nadosmrti “holka“. Ale že holky jsou také lidi. Sice poněkud jiný lidi než kluci, ale nejsou to ani jenom princezny, ani jenom čarodějnice.

Já na to díky rodině, tedy matce, dvěma tetám a čtyřem sestřenicím, přišel už jako kluk. A tohle psala holka, tedy pardon žena, blondýna, co si na své blondýnovitosti zakládá, a navíc je to chytrá právnička. Nudit se určitě nebudete.

Daniela Kovářová – Matkovražedkyně, Mladá fronta a.s., 2020