Parazitovat na klasice přináší výhody. Dost lidí nikdy nečetlo sto let starý Fitzgeraldův román Velký Gatsby a vidělo leda pár filmových adaptací. Nebo je ani neviděli. V lidském podvědomí zvučí i bez kamer povědomý a znělý titul. Stačí k mírnému zvýšení prodejů.

I Michal Viewegh nazval svou nejnovější prózu Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva a jistěže zhruba ví, co dělá. Ale ještě větší kreativitu projevila Jillian Cantorová knihou Velký malý Gatsby (právě na pultech), kde prostě znásilnila (půvabnou) nedořečenost.

Nedořečenost je funkčí finta, v jejímž důsledku klasik nepředkládá vše na talíři a „polopatě“, nýbrž jako v životě: buďto si věci domyslíme, nebo ne.

A že si věci každý domyslí jinak? O to jde. Oč jiného? A to je realita. Nerad používám frázi, ale kniha se tím stane zrcátkem. A ne holicím.

Zrovna tak bestseller Velký Gatsby je nedořečenosti pln a svádí proto k analýzám i předělávkám, pro které je potřebné čelo. Drzost. Jednu takou předělávku si paní Cantorová střihla a není úplně nezajímavá, řekl bych. Bylo, nevím jistě, jen třeba počkat, až uplyne sedmdesát let od autorovy smrti: překopání stálo za to. Za pokus. Jenže je pochopitelně ocení jen osoba znalá původní knihy…

Americký spisovatel Francis Scott Key Fitzgerald (1896-1940) román napsal před devětadevadesáti roky na francouzské Riviéře (1924) a stejně jako svá předcházející díla ho dedikoval choti Zeldě. O co v knize kráčí? Podobně jako ve Stendhalově Červený a černý a Dickensových Nadějných vyhlídkách (a Balzakově Otci Goriotovi) přichází na začátku mladý muž z venkova do (zkaženější) metropole. A píše se rok 1922 a je tu jistý boháč jménem Gatsby a prahne blíž poznat sestřenici Nicka, který nám o tom vypráví. Jak zvíme, miluje onu dámu (Daisy) pouze „na dálku“ už pět let. Pět let, během nichž bohatl.

Daisy (což znamená Sedmikráska) je vdaná a Gatsby ji konečně navštíví a návštěvy jsou, řekl bych, oficiálně povoleny. O co tedy jde? Vynořuje se manžel Tom a zvíme, že má jako většina manželů milenku. Zvláštní je, že mu ona milá zrovna chce dát vale. Nebo se tak situace přinejmenším jeví. Teď něco vynechám a rovnou půjdu k vraždě. Co se přihodí? Daisy usedne do Gatsbyho rollsu a srazí (podle všeho nevědomě a neplánovaně, o to však osudověji) právě onu milou svého bohatého chotě. Vběhla jí do cesty a taktéž v jejím případě se ptejme, nakolik to vlastně byl pouze nevědomý skok zoufalé…

Milenka Myrtle byla vdaná a její manžel začne hledat auto. Byl to rolls? Tento manžel přichází k Tomovi, manželu Sedmikrásky, a ten jej správně naviguje za Gatsbym. Gatsby je zastřelen. Proč? Vrah si myslel, že musí za volantem auta vždy „a logicky“ sedět majitel auta. Což je blbost, ale byl to dle jeho názoru Jay Gatsby, kdo mu přejel choť. A Jay se už nebude zpovídat policii. Slízne kuli.

Nakonec se Tom a jeho Sedmikráska (oba celý čas pokojně bohatí) seberou a odjíždějí z města. To společnost chápe. A společnost se zároveň distancuje od Gatsbyho; je pohřben bez zájmu. Zabíjel autem, kulku si proto zasloužil a kdosi to komentuje: Daisy Gatsbyho obětovala světu jeho vlastních symbolů.

Je to tak? Každopádně mu bohorovně dovolila, aby na sebe vzal její vlastní vinu, takže je pohřben ne Gatsby-zamilovaný, ale Gatsby-vrah.

A Nick? O toho nejde. Funguje pouze jako prostředník mezi párem Tom/Daisy (v některých adaptacích je navíc gay) a všecko nám vypráví. Všecko nám předkládá, ale možná sám není stoprocentně v obraze, to je to. Rozhodně je zaujatý pozorovatel: Daisy přece je Nickovou sestřenicí a Gatsby kýmsi, kdo Nicka přitahuje. Penězi, ale nejen jimi. A Nick je současně alter ago autora Scotta Fitzgeralda a „pojetí vypravěče je očividně ovlivněno pojetím vypravěče u Josepha Conrada a Henry Jamese,“ upozornil by nás literární badatel, který věří na vzájemná ovlivňování se spisovatelů. Možná je tu ale podstatnější a krásnější symbolismus. Nickův dům stojí přesně na lince mezi sídly velkého Gatbyho a Sedmikrásky.

A to je celé. Ano, skoro. Abych ale nezapomněl, prudí tu i vyděrač Meyer Wolfsheim. - Již spornější je autorovo tvrzení, podle kterého jsou naše sny silnější než my. „Už se ztrátou jediného snu ztratíš schopnost hlubokého prožitku vůbec,“ nadhazuje Fitzgerald co teorii.

Velký Gatsby bývá považován za jeho nejpodařenější román - a tudíž je na pováženou, že jde pouze o rozvedenou povídku. Řekl bych, že je problematické i jen onu povídku „ve zkratce“ vyprávět (jako jsem to právě zkusil). Nebo můžete, jenže… Jakmile to kdokoli udělá, sejde z cesty. Každý totiž vždycky zdůrazní aspekty, jejichž význam nebude pro jiného hlavní. Zkusme to znova! - Vše nám ze subjektivního hlediska, ale nijak přežvýkaně vypráví Nick, z kterého později udělá Truman Capote v realitě a filmovém scénáři gaye - a onu variantu mu sice v Hollywoodu zacálovali, ale spadla pod stůl. Na plátně dodnes neexistuje. Není to tam tak neobvyklé.

Vypravěč Nick má od samého začátku příběhu velmi výhodně, tj. bohatě vdanou sestřenku Daisy. Vzala si milionáře Toma. Už pátým rokem je do Daisy platonicky zamilován Gatsby, což je sice rovněž bohatec, ale netypický. Ne snad intelektuálně, ale mentálně je chudý; pokud si něco takového vůbec lze představit. U milionářů tohle rozhodně není pravděpodobná vlastnost, ale je to vlastnost, kterou milionář fakticky MUSÍ ZATRATIT A UMLÁTIT, aby se milionářem stal. Tečka. Ale i dál. Tento Gatby teoreticky mohl vzhledově být i „zvoník od Matky“, nicméně Fitzgerald píše (a Nick zaujatě vypráví), že jde o charismatického frajera a playboye. Co je podstatnější a neuvěřitelnější? K majetku se dopracoval díky tomu, že měl stálou a trvanlivou milenku. Ne. Nikoli milenku. Že měl stálou a trvalou naději, že bohatý nakonec získá milovanou Daisy. A jinými slovy: Nickovým hlasem nám Fitzgerald úplně vážně tvrdí, že Gatsby zbohatl díky snu o Sedmikrásce. Aby jí imponoval.

A Nick? Nějak se stalo, že je zvyklý pozorovat lidi z odstupu. Trošku jako hmyz. Ubytuje se pomalu na milimetr přesně uprostřed trasy mezi Gatsbym a svou sestřenkou. Gatsbym je magnetizován a lze si - čistě teoreticky - představit, že nám neříká celou pravdu a je „nespolehlivý vypravěč“. Sestřenka byla, kdo ví, i jeho návnadou a on…

Skrz ni bohatce ulovil. Pro peníze? Pro charisma? Nevíme. Ale má teď možnost se s Gatsbym stýkat. Každopádně velký Gatsby zobe velkému vypravěči Nickovi z ruky. Jak už řečeno, prosí Nicka o zprostředkování schůzky s Daisy. Dojde na schůzku. Extrémně rozechvělý bohatec Gatsby navštěvuje Nickovu sestřenku Sedmikrásku a nevyhnutelně potká jejího bohatého chotě Toma. Kolegu bohatce. Zda předtím s Daisy konverzuje o samotě? To si přečtěte. Taky sami. A jistěže v soukromí komunikuje rovněž Daisy s Tomem.

Jedno je každopádně zvláštní. Co si opravdu v těch dialozích sdělili, v knize není!

Zas tak výjimečný případ to však, uznávám, nebude: přece vypráví Nick. A nestál jim za zády. Nešmíroval. Ani jednu z dvojic. A kdyby byla - mezi čtyřma očima - ukuta vražda, nevíme ň. Nakonec… Není to lepší? Což míním technicky. Každý čtenář si přece automaticky domyslí, co by asi při podobné schůzce řekl sám. Nebo ne?

Každého napadne to jeho - a to Fitzgerald zamýšlel. Dal prostor fantazii, té naší, a je to jeden z důvodů, proč román přežil sto let, byl pětkrát zfilmován a pořád fascinuje a inspiruje.

Co si ve dvou řekli, není dokonce ani naznačeno, a Scott Fitzgerald udělal, jak už řečeno, dobře, že dialogy pominul. Jde o celkem chytrý tah, po kterém autor ještě zařizuje, abychom odhalili, nakolik není Sedmikrásčin choť Tom svatý. S jakou samozřejmostí si pěstuje milenku Myrtle. A nyní otázka za tisíc. „Chtěla chudá Myrtle pustit bohatce Toma k vodě opravdu? Odpověď: „Moc pravděpodobné to není.“ Ona mu řekla, že jej pustí k vodě, anebo mu to prý řekla, ale tím by hned byla jako vzorňačka z pohádky. Stanula by „charakterně“ proti vlastním zájmům. Možná i proti zájmu svého manžela… Tom je přece bohatý a nemohu si pomoci, ale řekl bych, že Myrtle mu cosi řekla, ale reálně pouze „dělá fóry“. A je otázkou, zda se Tom naopak nechce zbavit jí. Nejsou snad muži, bohatí i chudí, právě takoví? Milenky je po čase omrzí. Známe to třeba z Dumase, ale ze života přednostně. Navíc… Co když je Tom pod tlakem ženy, která se jeho vztahu „domákla“? Tak či onak peprný příběh pokračuje a Daisy zabije Myrtle autem.

Gatsbyho rollsem. Náhoda? Osud? Bůh?

To trojí dohromady? Ona jí ta „nešťastná ženská“ prostě a nečekaně hupsla před karburátor, jak se to už někdy semele. Vletěla tím před Gatsbyho karburátor, samozřejmě. Existují náhody? Pochybuji. Načež přichází finále za milion dolarů. Třeskuté finále, pro které si Fitzgerald geniálně před-připravil půdu. Daisy (a to je scéna!) milosrdně a bohorovně povoluje Gatsbymu, aby vzal vinu na sebe.

Když už to byla jeho kára. Skutečně ji miluje? Jistěže. Takže to udělá. Je přece do Sedmikrásky - i po tolika letech - blázen. Je do ní zamilovaný až masochisticky.

Pak… Svému bohatému manželovi Tomovi ta samá Daisy povolí, aby na Gatsbyho poslal - úplně rozzuřeného - manžela mrtvé Myrtle. Což je trochu buran. I kdyby nebyl, neumí se ovládat. Není to gentleman. Gatsbyho zastřelí. Je zatčen. A milionářský páreček Daisy-Tom odjíždí.

Nespíchli takhle náhodou komplot? To asi většinu čtenářů (a tím méně sledovatelů filmů) nenapadne. Protože je to skryto. Ale ona možnost existuje. Ve filmech ji většinou zamordovali, ale román ji předkládá jako jednu z výplní nedořečenosti. Ach, peklo!

Záhada má ještě jeden aspekt. Je to i komplot bohatých proti chudým. Poněvadž zatčený střelec není boháč a ani jeho - už mrtvá - Myrtle neměla dolarů nazbyt. Vrah, a to je další spekulativní teorie, dokonce mohl dávno vědět, že má Myrtle s Tomem poměr, a nechci ho urazit, ale teoreticky mohl fungovat i jako pasák. Nechtěli se snad napakovat? Jde o krajní spekulace, uznávám, ale próza Francise Scotta Key Fitzgeralda je natolik skvěle napsaná, že jsou podobné spekulace oprávněné a my je vidíme takřka jako klíče. V ději je tolik nevysloveného, že to i takto být mohlo. A vrchol? Dokonce i třetí „chuďas“, který se ovšem předtím vypracoval na bohatce, a totiž Gatsby, je likvidován - a pohřben. Pohřben jako ubohý, odporný vrah, co úplně osamělý muž bez lásky. I když… U hrobu má svědka. Nicka, Samozřejmě. A suma sumárum? Byla to bohatá Daisy, kdo odstranil hned TŘI mouchy jednou ranou.

Nepohodlného, ba pološíleného ctitele Gatsbyho (mezi milionáře stejně nezapadal), manželovu milenku a… Ano, i jejího nebohého manžela. A nakolik to celé naplánovala a realizovala s Tomovým vědomím už je pouze akademická otázka pro každého ze čtenářů. Tu si každý musíme zodpovědět sám. Rozsévají amorální bohatci taky obecně podobnou zkázu?

Je to poučení??

Závěr: Mnohý pár zhlédne dnes filmovou podobu tohoto starého příběhu, aniž mu vůbec „docvakne“ základní syžet Fitzgeraldova nápadu. A trochu mě trápí, jaký význam bývá v případě knížek jako Velký Gatsby přikládán na „dobovou atmosféru“. Zde konkrétně na čas „zlatých dvacátých“. A jistě: Key Fitzgerald intuitivně či promyšleně zachytil i tehdejší poválečnou a meziválečnou atmosféru. Fajnově a moc pěkně. Ale příběh funguje i bez ní. Obstojí v kterékoli době. Necharakterizuje nijak a pouze raná dvacátá léta; je nesmysl, že by je charakterizoval! Nejde tu o kostýmy. Na druhou stranu…

Nikomu bych neradil, aby adaptaci knihy přenášel až do dneška. Technologie za posledních sto let život neskutečně zrychlily a třeba jen existence mobilu či webu dělá sto let staré syžety a zápletky nejistými a nepravděpodobnými. Ne-li za vlasy přitaženými. A Jillian Cantorová? Obrací původní román naruby - a podobně převracející pokračování svého času našel třeba i román Mrtvá a živá od Daphne Du Maurier. A snad proto, že je paní Cantorová žena, analyzuje ve své knize více hrdinky původního románu než jeho hrdiny. Analýza ji vede k překvapujícím závěrům a zřejmé je, že vyšetřujícímu detektivovi nelže jen Daisy, nýbrž i dvě další vyšetřované.

A zdá se, že George Wilson Gatsbyho vskutku zastřelil jen zdánlivě. Prsty ve vraždě bude mít možná spíš jedna z tří podezřelých dam.

Malý velký Gatsby - Jillian Cantorová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví