Je to pravda, Lída Baarová stále fascinuje, takže v tomto ohledu nepřináší Miroslav Graclík žádné zvláštní překvapení. Ano, bývalá slavná kinohvězda evropského rozsahu, která dokázala, že je herečka mj. i tím, že obstála i na prknech, která znamenají svět, dodnes fascinuje. Nikoliv tolik svým herectvím, případně počtem mužů, kteří s ní sdíleli lože, ba dokonce ani ne svým něžným vztahem se šéfem nacistické propagandy Josefem Goebbelsem, případně více či méně přátelsky zdvořilým vztahem s Goebbelsovým přímým nadřízeným Adolfem Hitlerem.

Život Lídy Baarové, ať už na něj nahlížíme z jakéhokoliv úhlu, vzrušuje hlavně proto, že hledal (a nikdy nenašel) odpověď na otázku, která je jednoduchá pouze zdánlivě: jak žít, přežít a uspět, aniž by si člověk vykloubil páteř, pod vládou neúprosné diktatury.

Je zcela lhostejno, zda tu odpověď hledala také Baarová sama. I přesto, že okolností ji nakonec donutily, aby si uvědomila, že ta otázka tu je.

Miroslav Graclík, který požádal o (více či méně symbolickou) spolupráci Ondřeje Suchého, se ve svém díle pokusil o kvadraturu kruhu. Suchého přizval patrně proto, že ten má za sebou úspěšné dílo jménem Tři životy Lídy Baarové. Kromě toho se Ondřej Suchý proslavil hlavně tím, že své dobře napsané životopisy hvězd zábavního průmyslu z dob minulých dovede zasadit do souvislostí časů, v nichž jeho hrdinové a hrdinky žili a působili.

Graclík se zcela vědomě snaží vymanit z vyprávění o osudovém vztahu Lídy Baarové k Josefu Goebbelsovi. Moc se mu to nedaří. Asi proto ne, že to ani nejde. Baarová nebyla tak skvělá herečka a nehrála v tak rozhodujících dílech, aby za ni hovořilo pouze její dílo. Jistě, hrála pod vedením režisérů světových jmen (Federico Fellini, Vittorio de Sica) či pod vedením režisérů, kteří pomohli vytvořit český film jako pojem (Otakar Vávra, Martin Frič), ale nebylo to v jejich stěžejních dílech.

Symbolická spolupráce s Ondřejem Suchým spočívá v tom, že autor Tří životů pohovořil o svém zpracování hereččina života, o jejím původním životopise z magnetofonového záznamu a pera Josefa Škvoreckého, o důvodech a způsobech vzniku dalšího pohledu v podání Františka Kožíka, včetně upozornění na německé podání s Kožíkovým názvem, avšak úplně jiným obsahem. Suchý také hovoří o nejrůznějších sporech ohledně televizního a filmového zpracování. Pro člověka, který tuto oblast života v Čechách svého času znával, ale který dlouhá desetiletí žije za mořem slané vody, jsou tato sdělení důvodem k povzdechnutí, že nic nového pod sluncem.

Kromě toho poskytl Suchý ku zpestření Graclíkovy knihy řadu obrázků ze svého rozsáhlého archívu.

Zbytek obsahu leží plně na páně Graclíkových plecích.

Autor dodržel slovo. Vztahům, které způsobují, že Lída Baarová fascinuje dodnes, se vyhýbá poměrně obratně. A ke škodě věci.

Právě otázky, které musí napadnout přinejmenším každého, kdo žil, případně i pracoval za vlády jakékoliv diktatury, jsou totiž otázkami, které činí postavu Lídy Baarové zajímavou i dnes. Nebýt těchto otázek, vzpomene si na ni dnes už jen málokdo. Život pod diktaturou a s diktaturou totiž bývá ohromně rozporuplný.

Lída Baarová si svá přestoupení vůči čemusi tak nedefinovatelnému, jako je národní čest, odnesla měrou vrchovatou. Jistě, byly zde také osudy, a Graclík se o nich zmiňuje, které si to odnesly ještě hůře. Nejspíše proto, že kdyby promluvili tihle lidé, byl by to konec (nebo snad začátek konce) pro mnohé z těch, kteří je nakonec lynčovali.

Jestli byla Baarová tak hloupá, že nic nevěděla, nebo hrála tak dobře, že je hloupá, a tudíž nic neví, to už je dnes jedno. Jisto je pouze, že jí to zachránilo holý život.

Posuzovat nebo snad dokonce soudit Lídu Baarovou nemá z nás právo vůbec nikdo. Jak říkal nemanželský syn tesaře Josefa, právo sbírat kamení a házet jím mají pouze ti, kdo mají úplně čisté svědomí. Tedy, on říkal, že ti, kdo jsou bez hříchu, ale to je v podstatě totéž.

Můžeme ovšem posuzovat Graclíkovu knihu.

V první řadě jí viditelně chybí redaktor, který by autorovi řekl, jo, víte toho dost, ale takhle skákat od jednoho děje do jiného (budoucího) děje a pak se zase vrátit, to musí nezbytně způsobit pozornějšímu čtenáři bolesti hlavy hraničící s migrénou. Překopejte to, řekl by takový redaktor, abyste vyprávěl souvisle, nikoliv na přeskáčku.

Jenže tahle knížka takového redaktora neměla. A měla-li, je to osoba tak skromná, že o ní tiráž mlčí.

Zato měla kniha jazykovou korektorku. Proč ji měla, není známo: kdyby se neznalost rozdílu mezi použitím písmen i a y objevila jednou, je to nemilé. Jak říkávali nesmrtelní Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, milý překlep. Když se to stane několikrát, je to už průšvih.

Jakkoliv je jinak kniha vybavena skvělou obrazovou dokumentací, celostránkové inzeráty, které nabízejí nejrůznější zboží, jež nemá s příběhem nic společného, jsou tu jako pěst na oko. Jistě, vydavatel (MV Knihy) se snažil předejít prodělku. Ale takhle?

Miroslav Graclík své čtenáře seznámil s mnoha příběhy o Lídě Baarové, které dosud nebyly širší veřejnosti známy. Za to mu dík.

Neseznámil své čtenáře s odpovědí na otázku, proč Lída Baarová fascinuje dodnes. Je jedno, zda na tu odpověď dodnes někdo má. Ať vědomosti nebo schopnosti. Podstatné je, že odpověď (ba dokonce ani pokus o ni) neznáme ani po přečtení Graclíkovy knihy.

Takže: chcete-li informace, v nichž se budete muset umět vyznat, aniž by vám kdokoliv podal pomocnou ruku, je to knížka pro vás. Chcete-li knížku, která vás vyzbrojí informacemi tak, abyste pochopili jednu dlouholetou a celonárodní tragédii, hledejte dál a jinde.