Kundera je zklamán téměř vším, co tvoří kafkologii. Za jejího zakladatele považuje Maxe Broda, výčet dalších kafkologů by byl nekonečný. Nalézá v kafkologii pět hlavních proudů a pro všechny má buď tvrdý nebo ironický odsudek, ono to vyjde nastejno. Společným a zásadním nedostatkem všech je, že kafkologie se nezabývá Kafkou nýbrž zkafkologizovaným Kafkou, jehož si sama vytvořila. Smutné zjištění.
Kundera hledá v Kafkově díle to, co je mu jako spisovateli nejbližší. Jak lze Kafkovy romány začlenit do kontextu románů a uměleckých proudů dvacátého století (uměním románu se Kundera zabývá celý život). Jak je Kafka překládán do jiných jazyků. Jak Kafka ovlivnil některé spisovatele. Jakou měl Kafka představu o (typo)grafické podobě svých knih. Jak důležitá byla pro Kafku erotika, téma kafkology nejvíc zapírané.
Všechny Kunderovy úvahy se rozrůstají do obecných úvah o dané tématice. Na to, jak je knížka tenká, poskytuje neobvyklé množství myšlenek a nevšední čtenářský zážitek. Záleží jen na čtenáři, zda oněm obecným úvahám přisoudí obecnou platnost.
Rád bych se zmínil o několika drobných detailech z knihy, které by snad mohly přiblížit její tón a atmosféru. Kundera klade vysoko, jak Kafka ve svých románech předjímá dvě nejdůležitější estetické tendence dvacátého století – surrealismus a existencialismus. Něco, čeho si kafkologové vůbec nevšimli.
Dále Kundera ukazuje, jak Kafka ve svých románech překračuje hranici mezi pravděpodobným a nepravděpodobným a jaký je v tomto ohledu jeho převratný význam pro vývoj románu. Překročení této hranice slouží k lepšímu a hlubšímu postižení skutečného světa. K tomuto nástroji se hlásí řada světových romanopisců, Kundera ve svém epilogu cituje Gabriela Garcíu Márqueze.
Značnou část knihy věnuje Kundera překladu Kafkových děl, tedy něčemu, co sám Kafka nemohl ovlivnit, co však nesmírně zvyšuje důležitost Kafkova díla. Na příkladu jedné věty ukazuje, jak nešťastně, s jakým fatálním nepochopením a jak diletantsky je Kafka překládán do francouzštiny. Kunderův rozbor se rozrůstá do obecně platných úvah, jež popírají vžitá překladatelská klišé a mnohdy nutí čtenáře k zamyšlení, proč na tak jednoduchou věc nepřišel sám.
Velkým překladatelským nešvarem je snaha o „rozkošatění“ textu a náhradu jednoduchých slov (nejčastěji sloves) slovy květnatými, aniž by vůbec uvažovali o spisovatelově záměru, proč vlastně některé slovo opakuje v jednom odstavci třeba pětkrát. Překladatel tak zcela otupí účinek původního textu a do čtenářovy hlavy vnese zmatek. Důležitými viníky této manýry jsou podle Kundery středoškolští učitelé, kteří nutí studenty k bohatému slohu bez zkoumání účinků a souvislostí. Bohatost slovníku nepředstavuje podle Kundery vůbec žádnou hodnotu.
Aby nezůstalo jen u teoretizování, nabízí Kundera svůj vlastní překlad jedné věty z Kafkova románu Zámek. Ve francouzské verzi knihy pochopitelně francouzský překlad, v české verzi český. Dlužno říci, že na několika řádcích se setkáváme s průzračně čistým jazykem a dokonale věrným překladem, který jen poodhaluje možnosti a) překladatelů, b) překladů a c) vyjadřovacích schopností jazyka. Jazyk je holt Kunderovo řemeslo. Po přečtení této knihy se ani nedivím, proč Kundera nechce, aby jeho dílo překládal do češtiny někdo jiný než on sám.
Vrcholnou autoritou, jak píše Kundera, má být pro překladatele autorův osobní styl a nejvyšší hodnotou překladu je umění věrnosti. Naopak, zadavatelé překladů jsou přesvědčeni o neobratnosti svých překladatelů a domnívají se, že překlady vyžadují masivní intervenci korektora, který zkracuje věty, prodlužuje věty a „obyčejná“ slova nahrazuje slovy neobyčejnými.
Víceméně ze škodolibosti mne napadlo, jestli se Kundera jednak sám nezpronevěřuje svým zásadám, jednak zda a jak poznamenal jeho jazyk více než třicetiletý pobyt ve frankofonním prostředí. V prvním případě jsem si řádně naběhl. V pasáži o falešné snaze o obohacení jazyka Kundera píše, že překladatelé mají sklon obohacovat slovník: místo „míti“ řeknou „zakoušeti“ nebo „najíti“; místo „býti“ – „vnořiti se“, „dostati se“ atd. Tento poznatek vzápětí shrnuje konstatováním, že „... všichni překladatelé světa zakoušejí hrůzu před slovy „býti“ a „míti“ a udělají cokoli, aby je nahradili slovem, které považují za méně banální“. Ha, mám tě, řekl jsem si, sám říkáš, že „zakoušejí hrůzu“ místo aby ji „měli“. Než mně došlo, že je to karikatura. Tak jsem toho raději nechal.
V druhém případě, totiž vyskytují-li se v Kunderově textu nějaké (ani to neumím pojmenovat; jak se řekne „jazykový prostředek přejatý do jiného jazyka z francouzštiny“? Asi francisizmus), tedy nějaké francisizmy, jsem dospěl k velmi nepřesvědčivým výsledkům. V kapitole Jiný příklad nutného opakování konstatuje Kundera, že v Zámku o hlavní osobě románu hovoří vypravěč zásadně jenom jako o K. (Kafkův estetický záměr). Konstatuje to větou: K. není než K. Hm, tak to by při troše dobré vůle mohl být francisizmus, zvlášť, když si člověk uvědomí, jak zvukomalebně tato věta zní ve francouzštině.
Důkaz o Kunderově dlouhodobém pobytu ve frankofonním prostředí lze nalézt snad jen nepřímý: je to jeho absolutní čistota jazyka oproštěná od všech módních a parazitních vlivů (třeba použitých i záměrně – jako tu a tam u Ludvíka Vaculíka). Pokud vím, dokonalou češtinu si dokázal v cizině zachovat například Jiří Voskovec – na rozdíl od některých našich sportovců, kteří po pár letech ... škoda mluvit.
Kunderova kniha opravdu stojí za přečtení – a ne jedno. Připadal jsem si tak trochu, jako kdyby mě její autor vyvedl na takový intelektuální buzerplac, a tam mě učil pochodovat. Několikrát jsem si musel nabít nos, než jsem mohl zakusit slast, že už mi to jde.
Milan Kundera: Kastrující stín svatého Garty. Atlantis, Brno 2006. ISBN 80-7108-274-0.