Kreslíř Jan Fischer (*1907) se proslavil jako ten, kdo stvořil původní vizáž Rychlých šípů. Už dvaapadesátiletý bohužel zesnul počátkem roku 1960. - Sedmadvacet let nato připravil filatelista, sběratel - a letos osmdesátník - Ivan Vápenka (*1. 5. 1943) pro Klub sběratelů autogramů (který sám založil) publikaci Kreslí Fischer. Nakonec ale nevyšla. - Roky plyny, po převratu postupně vyšlo bezpočet knih o Jaroslavu Foglarovi a žádná pořádná o Janu Fischerovi, jeho dvorním malíři. Někdejší Vápenkův kompilát byl nicméně kvalitní a dočkal se i proto letos pozdního prvního vydání.

Jan Fischer se narodil jako synovec výtvarníka a loutkáře Huga Boettingera (1880-1934), který ho měl osudově ovlivnit. Původně žili na Kampě, chodil i na malostranské gymnázium, ale maturoval již v Bubenči na Arcibiskupském gymnáziu. Potom začal studovat na Univerzitě Karlově, ale roku 1926 odjel do Paříže. Rok navštěvoval výtvarné kurzy, vrátil se a dostudoval práva (JUDr. od roku 1930); začal pracovat jako advokátní koncipient. Jenže u toho nevydržel a po zbytek života se snažil uživit jako výtvarník. Mj. byl kreslířem Českého slova, Lidových novin, Pražského ilustrovaného zpravodaje, Dětského světa a Československého motoristy.

Fischer po studiích cestoval po Francii, Itálii, Rakousku a Německu a opět studoval - na St. John´s Wood Art School v Anglii (1933) - a všimněte si té svobody.

V první polovině třicátých let založil reklamní ateliér Na Hřebenkách, kde i žil. Dělal prospekty, plakáty, propagační letáky a fotomontáže. Na zakázku upravoval výklady. Roku 1936 se „navíc“ oženil. Ve své publikaci Vápenka dokonce připomene literární Fischerovy pokusy, a totiž jeho reportáže a fejetony. Byla to spíše výjimka, ale jeden fejeton si můžeme přečíst - pod názvem Miluji svou lulku! Hned na úvod Fischer horlivě vyzývá, abychom mrštili cigaretovou krabičku do koše. Skoncovali s cigaretami, protože lepší je...

Jan Fischer byl velmi schopný karikaturista a „všechna gesta účastníků jeho příběhů mají dynamiku a vyvolávají okouzlení z obrázku,“ vyjadřuje se Ivan Vápenka. Tvůrce Rychlých šípů dokonce vymodeloval perfektní skulptury hlav těch pěti chlapců, což mu pomáhalo. Jeho kresby skutečně vyhlížejí naprosto věrohodně. Pro tři (ne víc) ročníky Mladého hlasatele nakreslil 107 pokračování Rychlých šípů (od 17. 12, 1938) a po válce s tím pokračoval v Junáku a Vpředu. Do zákazu a 6. 7. 1948 přišel s dalšími 109 příhodami. Navíc…

Mirka Dušína zpodobnil na titulní straně Mladého hlasatele číslo 12/1938-39 a celou pětici zužitkoval v jazykovém seriálu pro čísla 19-22 (a 29).

Ve třicátém čísle Hlasatele doplňuje kresba Mirka Dušína báseň Buď přece muž. V následujícím ročníku tentýž hrdina posloužil i návodu Cesta ke zdraví a síle v číslech 27, 29 a 30 (dohromady najdete osm kreseb) - a pronikl do loga rubriky Toulky v přírodě (č. 41-45).

Ohlas měl 30. 11. 1940 i samostatný sešit Rychlé šípy a jejich 65 úžasných dobrodružství s Fischerovou obálkou, na které Rychlé šípy prostupují podzemím Stínadel.

V dalším ročníku Hlasatele je pak hned v prvním čísle - u článku Létající modely - Jarka Metelka - a u sloupku Hlídka mladých fotografů uzříme Červenáčka s foťákem. Uvnitř titulku Povídky a příhody čtenářů Mladého hlasatele září opět slavný Mirek a mimo seriál se Šípy naposled vynoří v třech kresbách v čísle 31. Jan Fischer ilustroval osmdesáti sedmi obrázky i vkládané první vydání Záhady hlavolamu, a když kniha vyšla u plzeňského Kobese, dodal jí zbrusu novou obálku a ještě 4 ilustrace k dosavadním. Existuje poměrně nedávný reprint této knihy.

V poválečném Vpředu se „mimoseriálové“ kresby Šípů vyskytují už pouze třikrát. Je to na obálce prvního čísla II. ročníku (1946-47, Rymáň je unesen do Stínadel, je to i v čísle 2 (celá pětice) a konečně v čísle 12 III. Ročníku, kde zříme u rubriky Foglarovy čtenářské kluby Bratrstvo kočičí pracky. Ke vkládanému románu Stínadla se bouří vytvořil Jan Fischer už pouze 23 ilustrací. A pak?

30. srpna 1947 vyšel Vpřed slavně jako čtyřčíslo 39-42 a s podtitulem 60 veselých i vážných příběhů slavného, vzorného chlapeckého klubu Rychlých šípů. A právě sem Jan Fischer nově zapustil čtyři úvodní příhody, díky nimž slavný klub vznikl. Přidal barevnou obálku s Rychlými šípy spouštějícími Mirka ze skály a ilustroval ještě i článek Proč milujeme sport - tuctem kreseb. Na zadní straně obálky jsou stejné kresby jako v prvním samostatném sešitě Mladého hlasatele, ale na straně 5 prchají Šípy na nových kresbách před vlastními čtenáři, a to u článku Jsou či nejsou? A dost. Je docela zajímavé, že oficiálně už Jan Fischer nikdy později Rychlé šípy nenakreslil.

Ivan Vápenka také přátelsky připomíná některé jeho kresebné chyby. Už se ostatně staly klasikou: Červenáček má na hlavě svou charakteristickou lodičku, i když jí současně mává ze skály. Jedno pokračování se dík Fischerově rychlo-práci (na titulku) jmenovalo Rychlé šípy pod vlivem kočičí rracky. A jednou byl nucen přepsat text v obláčku - v příběhu Rychlé šípy se sází; ale byla to Foglarova změna. Důstojný učitel tak nakonec neříká „musím se dát dohola ostříhat“, nýbrž „já si musím nechat narůst plnovous“.

Po zákazu Rychlých šípů kreslil Jan Fischer ve stejném časopise neúspěšný komiks o „Jiskrovcích“ (1948-1950) a už jen připomeňme, že úplně prvním jeho seriálem nebyly Rychlé šípy, ale příběhy Váši Olbrachta v časopise Rajská zahrádka (1933-34). Scénář napsal Jaroslav Mácha.

Úplně první výstavu měl Jan Fischer v říjnu 1942 v Jičíně - a bohužel k ní neexistuje katalog.

V červnu 1943 měl druhou a poslední výstavu v dnešní galerii Platýz na Národní třídě. Byly tu olejomalby diskutabilních kvalit (prý jeho první), kolorované kresby a kresby barevnou i černou tužkou. Vystavil portréty vlastních rodičů a manželky a umně karikoval známé herce: Hanu Vítovou, Václava Vydru, Vlastu Buriana… Kritiky výstavy byly ovšem smíšené, i když byl plným právem pochválen za vystižení pohybu.

Katalog vyšel nákladem sedm set výtisků. Z vystavených 117 prací bylo 21 prodáno za zhruba 40 tisíc korun. To už ovšem řádila válka a Fischer se ocitl v odbojové skupině V BOJ - družstvo v prvním sledu. Spolupracoval na ilegální edici Řetěz a v ateliéru v Motole ukrýval vysílačku. A taky vznikly celkem čtyři ilustrované jím - a cyklostylované - svazečky Rukověť nové doby, Pomníky německé kultury, Osudy dobrého vojáka Švejka v Protektorátě a Index zrádců. Do sazby dokonce připravovali regulérní knížečku (1942), ale něco se muselo semlít a někteří byli zatčeni. Nakonec skupinu přežili jen dva lidé - a Jan Fischer mezi nimi. Po osvobození se ještě podílel na veršované publikaci Nacistický křest národu českého.

Na chvíli všechno zase šlo, ale v padesátých letech se stal dělníkem sodovkárně. Pracoval také v autolakovně, než se stal propagačním pracovníkem Meopty Košíře. Kreslil už méně, volně skoro vůbec. Přispíval například obrázky ke sloupkům v deníku Československý sport, anebo vytvořil devítidílný seriál k olympiádě Melbourne hlásí (Lidová demokracie 1956). Ke knížkám se taky dostal, ale teprve po jisté nervové krizi (1953) a hluchém období: roku 1956. A vedle toho byl autorem plakátů. Například při náborech do podniků jako Dechtochema či Armabeton. Propagoval i Svazarm. V dubnu 1957 konečně podal přihlášku do Svazu československých výtvarných umělců. Rok nato ho přijali. Ilustroval knížky Setkání pod Jižním křížem (1957, tu napsal Foglarův spolupracovník Karel Bureš), Když chytal Plánička (1958, od Karla Štorkána), Dvacet let v hokejové brance (1958, Jiří Hanzel) i skripta Plavání (1958) od Rudolfa Štorkána. Jím zcela poslední ilustrovanou knihu napsal známý reportér Josef Laufer a zove se Hokej, můj osud (1960). Ale jejího vydání se Jan Fischer už nedočkal a nikdy ani neudělal vytoužený kreslený film. V prosinci 1959 sice dorazil domů se scénářem grotesky Véna Paráda - kouzla zbavený, která pranýřovala fotbalové „lanaření“ i jiné zlozvyky (jednalo se o krajně krotkého předchůdce nedávného televizního seriálu Vyšehrad), ale jak četl Fischer text onoho scénáře, začala ho bolet hlava. Chybně bolest interpretoval jako běžnou chřipku, ulehl; ale následoval přesun do nemocnice, kde ho ještě navštívil spisovatel Otakar Štembera, redaktor deníku Práce. Nabídl mu, že může do novin kreslit. Ale Jan Fischer bohužel 8. ledna podlehl zanedbanému zánětu mozkových blan, který si přivodil jízdou na motocyklu bez pokrývky hlavy. Pole všeho hrála roli i redakční uzávěrka. Jan Fischer byl pohřben do rodinné hrobky na Olšanech a letošní jubilant Ivan Vápenka navštívil teprve roku 1969 vdovu po něm Věru Fischerovou. V Podhorské 3 v Motole zvonil prý rozechvěle. Na dveřích stálo Dr. Jan Fischer! Uvnitř a všude po stěnách viděl jeho obrazy a přímo zíral na Mirka Dušína a Rychlonožku, dvě poslední z hlaviček Rychlých šípů, které si výtvarník vymodeloval. Seděli pak s Věrou na verandě, většinou jen poslouchal. Poprvé si uvědomil, jak podstatnou částí své osobnosti byl Fischer karikaturista a nakolik se oddal zobrazování aktérů sportu. Věra Ivana ujistila, že její manžel kreslil velice rychle i lehce, a to levicí. Měl talent vystihnout povahu či podstatu takřka každého člověka, anebo se jí přinejmenším hodně přiblížil. Fischer rychle reagoval na sebemenší narážky a úsudek o člověku si dělat v několika minutách. Věra Fischerová také tvrdila, že některým svým návštěvám chlapců a děvčat se nejen podepisoval, ale dával i obrázky, které vytvořil přímo před nimi. Snad i Rychlých šípů.

Věra Fischerová se Ivanu Vápenkovi ale zmínila taky o oné depresi, do níž její manžel v padesátých letech upadl. - Právě při tomto hovoru na verandě, na jehož základě pak napsal i reportáž (vyšla toho září 1969), Ivana Vápenku poprvé napadlo, že by se měl pokusit… o aspoň krátkou tvůrcovu monografii. Jenže smůla, v mnohém se normalizačně zastavil čas. Vápenka dělal jiné věci a paní Fischerovou znovu (a opakovaně) navštívil teprve po osmnácti letech (1987). To došlo skutečně na sérii až pragmatických setkání a důkladných prohlídek rodinného archivu. Ivan Vápenka svou knížku tehdy sice nevydal, ale podílel se na dvou Fischerovi věnovaných akcích.

U příležitosti padesátého výročí zveřejnění prvního pokračování Rychlých šípů prodával „Pamětní listy na spoluúčast při odhalení pamětní desky na hrobě Dr. Jana Fischera“ a v kamenicko-rytecké firmě taková deska opravdu vznikla, a to podle návrhu, který Vápenka osobně nakreslil. Čekal tehdy, pravda, naivně, že jeho neumné písmo někdo z dílny upraví textovou šablonou. Houbeles! Nikoho to ani nenapadlo - a deska byla dodělána i s původními, neumělými písmenky. Osazení na Olšanských hřbitovech se zúčastnili Foglar i Věra Fischerová - a také Fischerův syn, ing, Jan Fischer, a zpěvák Pavel Bobek. Celou pietní akci Vápenka zahajoval proslovem. Foglar desku osobně odhalil, ale po nějakém čase ji Věra Fischerová odnesla a umístila na svém domě v Motole.

Jak zklamaný Vápenka tvrdí, měl už tehdy připravený grafický návrh pro jinou desku na tento dům. Stálo tam: „Zde žil a zemřel novinář, grafik a karikaturista, kreslíř Rychlých šípů. Věnují vděční čtenáři. 1987.“

Ivan Vápenka je taky filatelista, anebo vlastně především, a navrhl - k rozličným událostem - množství poštovních štočků. Když se pak blížilo 100. výročí Fischerova narození, vytvořil taky proň grafický návrh, který jistý rytec převedl do rytiny. Rytina se vmontovala do strojku POSTALIA, a tak vzniklo razítko. Pošta na obvodě Prahy 5, kde Fischer až do své smrti žil, 22. 1. 2007 razítko skutečně používala pro odesílané zásilky. Jeden koresponďák nechal Vápenka poslat i na svou adresu v Košířích, což bylo taky na pátém obvodu (Na Zámyšli 8), ale v této zemi si v ten den jinak Fischera nepřipomněl asi nikdo, anebo s výjimkou pozůstalých.

Reprezentativní publikaci o Janu Fischerovi teprve chystá Albatros.

Ivan Vápenka, Jaroslav Foglar a Jan Fischer: Kreslí Fischer. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara „přesně podle dochované makety“. Praha 2023. 48 stran. 200 výtisků. „Koupí přispějete na stavby skautských kluboven po celé České republice.“