Dana Emingerová si vyskočila. Pustila se ve své nové knížce do choroby, o níž znalci tvrdí, že rozežírá Českou republiku jako ta nejhorší podoba rakoviny.

A ještě se hned v úvodu Kravaťáků zmiňuje o záhadném úmrtí mladé reportérky, která si dovolila zkusit prozkoumat jakési prapodivné čachry, k nímž mělo docházet mezi podnikateli a politickými činiteli nejvýše okresního formátu.

Emingerová si dala za úkol vykreslit neuvěřitelné hospodářsko-politické propletence, k nímž má podle jejího názoru, ale i podle názoru českých sdělovacích prostředků, docházet na celostátní úrovni.

Zde slušnost velí dvě malá (ale důležitá) zastavení. Dostalo se mi totiž před časem té cti, že mi Dana Emingerová svěřila k přečtení rukopis Kravaťáků v několika stupních vývoje, od početí, abych tak řekl, až málem k porodu. Výměnou za její laskavost jsem jí posílal svoje připomínky. Zda si je přečetla všechny, nevím. Vím ale, že naštěstí z nich většinu nepoužila. Z hlediska naprosté čistoty žánru by se tedy dalo tvrdit, že tady je drobný střet zájmů. Jelikož ale Dana Emingerová většinu mých připomínek možná zaznamenala, avšak nikdy nepoužila, odhaluji pouze karty, ale střet zájmů nepřipouštím.

Kromě toho by bylo slušné podotknout, že Dana Emingerová sice je původním povoláním (a vzděláním) reportérka, ale v tomto případě nejde o reportáž, v tomto případě jde spíše o vyprávění o tom, co by kdyby. A že je Dana Emingerová obzvláště kvalifikovaná, aby ty představy měla jaksepatří podložené: pracovala nějaký čas jako odbornice přes sdělování u Českých energetických závodů (ČEZ), a ze zcela nečitelného plátku jim udělala časopis světové úrovně. Pak pracovala na podobném místě u Českých aerolinií, a dosáhla podobných úspěchů.

Jenže se ji stala taková věc: viděla aktérům ne zrovna čistých operací pod prsty. Co viděla, to jí znechutilo na nejvyšší míru.

Proto vznikli Kravaťáci.

Ziju za mořem slané vody. Události v Čechách tedy vidím z úhlu nikoliv nejostřejšího. Navíc ohromně nedůvěřuji, ba co dím, nevěřím českým sdělovacím prostředkům. Jistě, nemá se zevšeobecňovat, ale nemohu jim věřit. Opravdu ne. Jako profesionál, který byl za své psaní kdysi v Československu zapovězen, jsem se novinářským řemeslem živil (vlastně, i v důchodu, dodnes živím) prací v kanadských sdělovacích prostředcích. A vím, že reportér je tady od toho, aby svým čtenářům či posluchačům nebo divákům říkal, co se děje, zatímco novinář se domnívá, že se děje on (nebo ona). A navíc, slušný reportér (a jeho redaktor jakbysmet) si váží svého řemesla, nezneužívá je, a ví, že jeho pánem není jeho vydavatel. Jeho pánem je jeho čtenář, posluchač nebo divák.

Tohle říkám proto, že si netroufnu posoudit, do jaké míry jsou příběhy, na nichž Dana Emingerová staví své nejnovější dílo, přehnané nebo naopak. Mohu hovořit pouze o tom, zda to dílo je ke čtení nebo ne.

Odpověď: je.

Ale s výhradami. I přesto, že Dana Emingerová požádala o odbornou spolupráci osobu nad jiné povolanou, Danu Drábovou, takto předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která přísně dohlédla na to, aby se v Kravaťácích neobjevily žádné odborné boty.

Nebudu popisovat děj, ale musím říci, že je-li situace v České republice byť jenom způli tak ohromně děsivá, jak o ní píše Emingerová, nechápu, jak ta chudák země ještě vůbec může existovat. Asi takhle: buď české sdělovací prostředky (a Dana Emingerová s nimi) ohromně přehání, nebo někdo v srdci Evropy vymyslel perpetuum mobile. Neznám jiného vysvětlení.

Dana Emingerová píše čistě, drží jednotu žánru. Váží si také toho, že čtenář, zpitomělý televizí, nesnese větší celky, řemeslným slovem klády, takže píše svůj příběh jako řadu rychle se střídajících jednotlivých příběhů. Tohle dovede dobře. Čtenáře zaujme tak, že zapomene na ovladač a neodchází od Kravaťáků někam jinam, třeba na buřty s cibulí.

To všechno jsou klady.

Jenže: některé postavy člověk není ochoten (či schopen) přijmout jako živoucí lidí. Ať už je to bývalý spolužák hlavní hrdinky, nebo ať už je to hlavní hrdina. Ti dva, a zrovna tihle dva, jsou poněkud papíroví. Je to škoda.

Zajisté, Dana Emingerová tuhle knihu prostě musela napsat. O tom není sporu. Jestli by jí pomohl větší odstup, to by byla otázka pro dohadování literárních teoretiků. Podobných neshod zažily dějiny literatury spousty, a ani jeden výsledek není tak všeobjímající, abychom ho mohli považovat za nějaké pravidlo. Je to prostě pokaždé jiné a jinak.

Dana Emingerová se také rozhodla, snad aby dodala svému vyprávění na věrohodnosti, že tu či onde použije citace z dobových českých sdělovacích prostředků. Chtěla tím knihu posílit. Patrně ji tím oslabila. Proč? Jak už řečeno, řemeslná úroveň českých sdělovacích prostředků je horší než pod psa. Bez jakéhokoliv zevšeobecňování. Zvláště pak ve zpravodajství o tak ošemetné tématice jako je národní hospodářství země a jeho nepříliš čitelné řízení, a jako je hospodářská politika vlády země a její nepříliš čitelné řízení. Tam je sklon ke klientelismu v českých sdělovacích prostředcích přímo nechutný.

Přes veškeré výhrady se ale Kravaťáci většinou čtou dobře. Jejich vydavatel (Mladá fronta) je vypravil velice jakostně, a koláže tradičního spolupracovníka Dany Emingerové Davida Vávry, jsou, jako vždy, působivé. Text nejen doprovází, ale i obohacují.

Stojí ta knížka za to nejdražší, co máte, tedy váš čas? Ano, stojí.

Mohla být lepší? Ano, mohla. I když ... kdo ví. To by také mohla (bez veškerého zbytečného dramatizování) stát Danu Emingerovou život.