V roce 2009 vydalo nakladatelství Euromedia první knihu Williama P. Younga Chatrč. Knihy se prodalo přes třicet tisíc výtisků, z čehož jasně plyne, že ji nekupovali pouze evangelikální křesťané, mezi nimiž vyvolala nemalou kontroverzi. Kniha je jistě zajímavá nejen pro svůj duchovní obsah, ale i jako literární dílo, a předpokládám, že ji s napětím přečetli i lidé, které její duchovní obsah nechal chladnými.

Nyní přichází nakladatelství Euromedia s další knihou téhož autora. Jde o román Křižovatky (Crossroads) a předpokládám, že se bude prodávat stejně dobře – a že vyvolá kontroverzi možná ještě větší.

Fabule příběhu si – na rozdíl od příběhu Chatrče – nečiní nárok na to, že se skutečně odehrála. Autor nás nenechává na pochybách, že jde o fikci. Podobně jako u Chatrče se hlavní hrdina knihy setkává s Ježíšem a s Duchem svatým – a vlastně nepřímo i s Otcem, nazývaným "Taťka" – ovšem vlastně až při svém umírání. Na zem se ve svém těle nevrací.

Oním hlavním hrdinou je Anthony Spencer, úspěšný podnikatel s realitami, který si vytvoří vlastní impérium, ovšem cestou za bohatstvím a úspěchem obětuje svou rodinu – manželku, dceru i bratra. Všem blízkým se odcizí a svými spolupracovníky pohrdá, což mu oni, přinejmenším ve svých srdcích a myslích, oplácejí. Jako člověk tedy žije v naprosté citové izolaci.

Když je ve středních letech na vrcholu svého "úspěchu", postihne jej komplikovaná mozková příhoda, z níž se již neprobere. Jeho duše se ocitne ve zvláštní krajině s řadou cest, na nichž je řada křižovatek. Neví, kde je, neví, kam se má vydat. Nakonec se ocitne před nějakou "nemovitostí", a když se do ní dostane, setká se s mužem jménem Jake, jakýmsi průvodcem, jak ho známe z Lewisovy knihy Velký rozvod. Postupně se na tomto rozlehlém místě setká i s Ježíšem a s Duchem svatým, který se mu zjeví jako stará Indiánka z kmene Lakotů. (Čtenáři Chatrče si jistě vzpomenou, že tam se hlavní hrdina setkal s Bohem Otcem v podobě starší černošky. Zde mají někteří lidé skvělou příležitost se nad knihou pohoršit a vztekle ji odložit jako "rouhavou".)

Hlavní hrdina zanedlouho zjistí, že zanedbané budovy a zanedbaný pozemek jsou vlastně odrazem jeho vlastní duše. Dostane příležitost se vrátit "mezi lidi", a to velmi zvláštním způsobem: Vstoupí do těla konkrétního člověka a může se dostat z něj dostat do těla jiného člověka, pokud první člověk toho druhého políbí. Tak se ocitne v těle dospívajícího hocha s Downovým syndromem, v těle černé křesťanky, která se nejprve domnívá, že je posedlá a která ztropí skandál v křesťanském sboru, i v těle staršího tohoto sboru, který je občanským povoláním policista.

Anthony Spencer, jehož tělo leží bezvládně na jednotce intenzivní péče, poznává svět očima jiných lidí. Jeho duše se pohybuje mezi jeho "pozemkem", na němž se setkává s průvodcem Jakem, Ježíšem a Duchem svatým ("babičkou"), a těly zmíněných lidí. Začíná vidět, co vlastně se svým životem udělal. Dostane od Ježíše příležitost uzdravit jediného člověka… ale to už bych vám vlastně prozrazoval příliš.

Příběh je napínavý a knihu budete číst jako detektivku. Nicméně jedna věc je příběh, druhá věc je sdělení, nebo, chcete-li, poselství. William Young nějakým způsobem poznal Boha a chce nám sdělit, jaký je. S tím nám sděluje i to, jak rozumí světu. Mnohé věty stojí za zamyšlení. Tak kupříkladu průvodce Jake Anthonymu Spencerovi říká: "Dokonce ani vlastním duším pořádně nerozumíme, dokud se opona nepozdvihne, dokud nevyjdeme z úkrytu na místo, kde nás poznají." Nebo uvažte tyto dialogy mezi Jakem a Anthonym:

"Tím, že tomu věříš, tomu, že smrt je prostě jen smrt a ‚tím vše končí‘; tím, že tomu věříš, stává se to opravdovým?"

"Jistě! Pro mě je to skutečné," odvětil Tony.

"Já jsem se neptal, jestli je to pro tebe skutečné. Očividně to pro tebe skutečné je, ale ptal jsem se na to, jestli je to opravdové."

Tony sklopil pohled a přemýšlel. "Já ti nerozumím. Jaký je v tom rozdíl? Jestliže je něco skutečné, copak to není opravdové?"

"Ale zdaleka ne, Tony! A aby se věci ještě víc zkomplikovaly, skutečné může být něco, co přitom vlastně ani neexistuje, kdežto pravda vůbec nezávisí na tom, co je skutečné nebo je to tak vnímáno."

…

"A tak ty posloucháš, co ti ten Bůh říká, ale nevěříš tomu. To, že tomu nevěříš, se tak pro tebe stává skutečností a ty si pak vytvoříš svět, v němž se tahle nevíra v Boha, v jeho lásku a dokonce v něho samotného stane základním kamenem stavby tvého života. Mimo jiné se tu nabízí otázka: Způsobuje tvoje neschopnost uvěřit slovům tohoto Boha, že to, co tento Bůh řekl, není pravdivé?" … "Tony, peklo je, když věříme, že něco je skutečné, ačkoli to není opravdové."

Otevřeným lidem snad Young pomůže trochu pochopit Trojiční učení. Ježíš to Anthonymu vysvětluje takto:

Byl jsi stvořen pospolitostí, abys existoval uvnitř pospolitosti; utvořen k obrazu Boha, který nikdy nic jiného než pospolitost nepoznal."

"Bůh a pospolitost?"

"Odjakživa. Říkal jsem ti přece, že jsem nikdy nebyl sám. Nikdy jsem nic sám nedělal. Vztah je v samém srdci toho, čím jsem."

"Tohle jsem nikdy pořádně nepochopil."

"S tím se netrap. Není třeba to chápat, je třeba to poznat."

…

Nu, víc vám raději neprozradím.

Samozřejmě je zde otázka, do jaké míry lze teologii pěstovat prostřednictvím románů. Pokud by někdo tvrdil, že "takto to určitě je", patrně by se provinil proti přikázání "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…" Pokud ale zaujmeme postoj, že takto by to mohlo být, modláři se stát nemusíme. Youngova kniha nám říká mnoho zajímavého a důležitého o Bohu, o nás, ba i o církvi. Líčí setkání s Boží milostí, s nekončící Boží láskou, líčí autentické pokání, líčí i církev znetvořenou zákonictvím (ta bude asi proti knize protestovat nejvíce). Abych použil Youngova výraziva, mezi lidmi je mnoho skutečného, které není pravdivé. Poselství Youngovy knihy mi připadá pravdivé, i když fabule příběhu není skutečná…