Ten název je poněkud zavádějící, jenže autor Ondřej Suchý to přiznává hned na začátku: ano, jeho nejnovější kniha vypráví mj. i o setkání (nebo setkáních?) českého krále komiků Vlasty Buriana s Charliem Chaplinem, ale zabývá se hlavně vztahem jednoho z nesporných tvůrců moderního filmového umění k Čechům (Češkám), Československu a jeho kultuře, a vztahům československé kultury k němu.

Když už jsme u toho přiznávání, než budu pokračovat, přiznám rovnou také drobný střet zájmů: přispěl jsem vzpomínkou na snahu o zjištění, kam se poděla Chaplinova hůlka z filmu Zlaté opojení. Chaplin ji prostřednictvím českého herce Rudolfa Myzeta věnoval Národnímu technickému museu v Praze, hůlka byla umístěna (s patřičnou úctou) ve výstavní síni, aby pak zmizela.

Kromě toho přiznám předem, a bez mučení, že Ondřej Suchý je můj kamarád.

Takže kdyby se mi jeho nejnovější knížka nelíbila, byl bych o ní (alespoň pro veřejnost) zticha. Jistě, jemu bych své výhrady sdělil, ale bylo by to diskrétně a mezi námi.

Ondřej Suchý rozebírá řadu setkání nejrůznějších českých umělců s Chaplinem, počínaje zmiňovaným Rudolfem Myzetem, který si dokonce zahrál v pěti Chaplinových filmech, přes zmiňovaného Vlastu Buriana, i přes chvíle, kdy se s Karlem Chaplinem míjel, často o pouhý vous, Jan Werich (jednou dokonce společně s Jiřím Voskovcem), až k Chaplinovu mnohdy propíranému milostnému zaujetí pro údajně překrásné děvče, o němž se většina autorů domnívá, že byla Češkou. Mezinárodní drby ji znají co May Reevesovou, původně Marii Müllerovou, Ondřej Suchý dokonce našel časopis, který udělal z údajné rodačky Mariánských Lázní rodačku bratislavskou a při té příležitosti ji přejmenoval na Marii Martinovou.

Tenhle Chaplinův vztah byl ve své době hodně skandální. Jistě, třicátá léta minulého století, zvláště na francouzské Riviéře, byla známa poměrnou uvolněností mravů, avšak povrchní moralizování z dob tzv. viktoriánských ještě přežívalo. Dámy už směly odhalovat kotníčky, ale aby se slavný herec veřejně ukazoval s děvčetem, které není jeho manželkou, tak, aby bylo jasné, že s ním sdílí více než vyhrazené místo na pláži nebo stůl v restauraci (nebo stolek v herně), to ještě tehdejším mravokárcům nadzvedávalo obočí.

A podobně nadzvednutá obočí mohla ohrozit tržní úspěch jeho filmů. Chaplinův osobní život nakonec ohrozila dokonale.

Ondřej Suchý se ve všech případech opírá o svědectví lidí, kteří byli, jak se říká, u toho. Tady spoléhá (v případě Vlasty Buriana a jeho manželky Niny) na sdělení scenáristy Václava Wassermana, který byl ve Francii (s režisérem Martinem Fričem a jeho paní Suzanne Marwilleovou) společně s Burianovými.

V případě Jana Wericha cituje Jana Wericha samotného.

V případě Rudolfa Myzeta cituje hercovy vzpomínky, které vyšly v sedmdesátých letech minulého století na stránkách tehdejšího poměrně slušného týdeníku Mladý svět.

A v případě slečny Reevesové má těch zdrojů mnohem více: prostudoval vzpomínky Chaplinova nevlastního bratra Sydneye, Chaplinova bývalého tiskového zástupce (a poté utišovatele všemožných skandálů) Carlyleho T. Robinsona, a nezapomněl ani na samu slečnu Reevesovou, která se zapsala do dějin světové literatury (s pomocí francouzské spisovatelky Claire Gollové) vyprávěním o intimních podrobnostech svého vztahu se světovou hvězdou.

A navíc se Suchý velice hluboko ponořil do časových novinových zpráv. Zjistil mezi jiným, že když dnes spíláme dnešním novinám za povrchnost, není to nic nového pod sluncem. Ondřeji Suchému ovšem patří dík za to, že těmi články nejen prošel, ale dokázal je také porovnat se skutečnostmi, které byly ověřitelnější než pouhé sensační titulky.

Významnou částí nejnovější Suchého knihy jsou i příspěvky několika českých umělců, kteří (každý po svém) vypráví o nesporném vlivu Chaplinova umění na jejich vlastní růst, jak lidský, tak umělecký. Od nezapomenutelného mima a gagmana Borise Hybnera přes mima Jaroslava Čejku, režiséra a herce Jiřího Menzela (ten se dokonce málem stal Chaplinovým příbuzným) a výtvarníka Adolfa Hoffmeistera až k Suchého vlastnímu sourozenci Jiřímu Suchému.

Ondřeji Suchému se také několikrát povedlo vyvrátit poznatky, které byly až dosud považovány za dané, málem nezvratné: dovede totiž číst nejen mezi řádky, ale také spojovat zdánlivé maličkosti tak, aby dávaly smysl. Často je jeho úsilí bezmála detektivní (kdo je ona neznámá dáma na fotografii z pláže na Riviéře, která sedí vedle Chaplina a Reevesové?).

Suchého styl psaní je vyhraněný. Čte se lehce, což znamená, že za tím je hodně práce, aby každé slovo bylo tam, kam patří, a aby žádné slovo nepřekáželo.

Knihu doprovází rozsáhlá fotografická příloha, která pomáhá nejen potvrdit a vysvětlit psané slovo, ale také navozuje pocit, že cítíme dobové ovzduší, jako kdybychom je zažívali.

Knihu Když Chaplin potkal Buriana vydala Euromedia ve své edici Brána. Obal Veroniky Lahodné přitáhne oko na první pohled. Kniha se drží skvěle v ruce.
A, jak již rečeno, ještě lépe se čte.