28.3.2024 | Svátek má Soňa


KNIHA: Kdo jsou dnešní Angličané?

17.10.2006

Když si otevřete denní tisk, pustíte televizi nebo internet nebo se jen podíváte z okna, odevšad jako by se na vás sypaly samé katastrofické zprávy. Lidé a národy jednají bez rozumu, vlády vládnou bez vize, která by překročila krátkozrakou přítomnost, svět se točí dokola s podivně monotónní setrvačností, protože ztratil směr a sílu k pohybu vpřed. Filosofové naříkají, že se lidstvo přelidnilo, politologové varují před rozevírajícími se sociálními nůžkami mezi zbytečným přepychem a čím dál propastnější chudobou, prognostici varují před globální ekologickou katastrofou a spisovatelé vymýšlejí romány, v nichž žánr sfi-fi už dávno splynul s dokumentem o naší přítomnosti. Jedni prorokují konec civilizace, druzí smrt kapitalismu. Už i pravověrný optimista Francis Fukuyama přišel o zbytky víry v to, že technologický pokrok lidstvo spasí a ukáže mu cestu k překonání sociálních, kulturních a historických handicapů. Suma sumárum, vyhlídky nejsou právě veselé.

Podobně štkali intelektuálové na konci 19. století, zdálo se jim, že jejich svět se rozpadá a všechny hodnoty, na něž po generace přísahali, berou za své. A podobně se jeví svět o sto let později. Hodnoty našich pradědečků byly mezitím nahrazeny módním relativismem, moderní technikou a mondénním životním stylem západní civilizace, která si za posledních 60 let snad až příliš snadno zvykla na život bez válek, bez přímého ohrožení, bez osobního nebezpečí. Hodnoty naší generace se jmenují jinak, než za generace předchozí. Usilovněji přísaháme na svobodu než na disciplínu, věříme víc úspěchu než pokoře, spoléháme víc na sebe než na Boha. Nicméně všechny tyto takříkajíc aplikované hodnoty užívané v praktickém životě se dosud opírají o hodnoty trvalejší, starodávnější, prověřenější časem. O tradice, o nichž nemusíme mluvit, ale nosíme je v sobě. Či spíše: nosili jsme.

Jednou z tradic, k níž se vztahuje po staletí evropské milieu, je tradice anglického konzervatismu. „Být Angličanem bývalo kdysi jednoduché. Stačilo mluvit anglicky jako Angličan, chovat se jako Angličan a pít vědra čaje - jako Angličan. Dnes je to mnohem složitější. Pokud ještě vůbec někdy narazíme na člověka, který nehne brvou, ať se děje, co se děje, nosí praktickou obuv a tvídový oblek, většinou se jen shovívavě usmějeme. Dnešní emisaři Anglie už dávno nejsou diplomaté a politici, dnes se do této role obsazují spíše rockoví zpěváci.

Tyto věty napsal v úvodu své knihy významný britský novinář Jeremy Paxman. Kniha nese příznačný titul: Angličané: portrét národa. Paxman si v ní klade otázku: existuje ještě vůbec něco jako ona velká anglická tradice? A pokud neexistuje nebo se vytrácí, pak proč a co z toho v budoucnu může vzejít. Paxman svou knihu připravoval několik let, promítl do ní nejen osobní zkušenosti, ale i výsledky řady sociologických či demografických průzkumů a poznatků, kulturních souvislostí a samozřejmě také historických národnostních paralel. Započněme tedy spolu s autorem hned u té zásadní: Co vlastně znamená být Angličanem? Co znamená být Britem? A znamená to dnes ještě něco? A jestliže se odvoláváme na anglickou tradici jako na cosi po stovky let v podstatě neměnného, trvalého, co to tedy je, ta tradice? Čím se projevuje? Jak ji rozeznáme?

Čas, který v Anglii tradičně plynul pomalu jako Temže v Dickensových románech, se ovšem nutně musel i v tradičním ostrovním království rozběhnout a obrazně dohnat zbytek světa: v lecčems dobrém – a v ještě více případech ve zlém. Výsledkem není jen popkultura a konzumerismus, ale především – mnohdy násilně roubovaný multikulturalismus a jeho – původem zcela neaglické - ideologické podloží. Výsledkem toho všeho je postupná změna nejen anglického materiálního prostředí, ale především proměna životního stylu a mentality Angličanů. Tradice, konkrétně ta anglická, ale má i své trhliny, rovněž tradiční. Jeremy Paxman na jednom místě své knihy vypráví historku o tom, jak se kdysi zúčastnil pohřbu kteréhosi významného novináře v Jižní Africe. Na pohřbu se sešli lidé bílé i černé pleti, zesnulého kolegové z Afriky i z Anglie. Když se kostelem rozezněl mohutný černošský vícehlas v tradiční gospelové písni, uvědomil si Paxman, že podobnou kolektivní, doslova rituální spontánnost by Angličané nedokázali a vlastně ani nemohli vykouzlit. Prostě proto, že nemají žádné takto spontánně vnímané rituální písně, že nemají tuto pokoru před kolektivně sdílenými symboly. Zde se poprvé objevuje pojem národní či prostě anglické identity. Je to pojem, s nímž se často operuje v nejasných významech a souvislostech. Co přesně znamená mít – a ztrácet - identitu, ukazuje na příkladě Anglie a Angličanů právě Jeremy Paxman. A dochází v podstatě k tomu, že nějaká společná identita vlastně příliš neexistuje. A pokud někdy v minulosti existovala, například v důsledku společně prožívaného ohrožení během 2. světové války, tak se desítkami poválečných let rozředila až vytratila. Možná i proto, že po ní nebyla obecně sdílená poptávka. Vyhraněná identita jako reakce na vnější stimul prostě nebyla potřeba. Což je konec konců i jedna z příčin, proč jsou právě Angličané tak rezervovaní ve svém vztahu k evropské integraci a Evropské unii.

Knihu Jeremyho Paxmana by měl znát každý, kdo chce něco vědět o ostrovním království a jeho obyvatelích. Ale také každý, kdo se chce orientovat v jednom z bludišť postmoderního geopolitického a sociálního labyrintu. Dodejme jen, že knihu nedávno vydalo nakladatelství Academia.

(Psáno pro Česká média)